Československé vojenské jednotky v zahraničí 1939-1945

Československý zahraniční odboj byl nedílnou součástí celosvětového protifašistického zápasu. Formoval se převážně živelně jako široký proud protestu proti nacismu, z řad našich občanů, kteří pobývali v zahraničí, z členů krajanských spolků a pochopitelně i pomnichovských a pobřeznových československých emigrantů, tito všichni se dávali k dispozici pro zahraniční osvobozenecké akce. Postupně nabylo toto hnutí organizovaný charakter a následně se rozvinulo v reprezentaci československé státnosti uznávanou jak doma, tak i v zahraničí.
Význam zahraničního odboje 1939-1945 byl násoben i tradicí tzv. 1.odboje 1914-1918 pod vedením TGM a také tím, že se během 2. svět. války nacházela většina československé politické reprezentace v emigraci: prezident Beneš a jeho spolupracovníci, bývalý premiér Hodža, předsedové stran a hnutí atd.
Hlavním úkolem čs. odboje byla kromě účasti na vojenských akcích prezentace ČSR na mezinárodním poli, svobodné vyjadřování názorů a také vedení politických jednání a uzavírání dohod.
Nejpočetnější složkou odboje byli čs.vojáci - Češi, Slováci, Rusíni a další národnosti.

Počátky čs. zahraničního odboje
Brzy po Mnichově, ale hlavně po 15.březnu 1939 začali mnozí naši občané odcházet do zahraničí, aby se zde zapojili do odbojové činnosti. (Za zmínku stojí, že např. mnozí piloti, kteří se později účastnili bitvy o VB, využili nabídky nacistů na službu pro luftwaffe a právě s jejich letouny přešli do odboje.) Zprvu většina emigrantů odcházela do Polska přes Ostravsko, postupně byly vybudovány další trasy přes Slovensko a Maďarsko do Jugoslávie. Na organizaci přechodů hranic se podílel Svaz letců, Obrana Národa, organizace V boj a také PVVZ (Petiční výbor "Věrni zůstaneme").
Jako první odbojová skupina začala v zahraničí pracovat tzv. Zvláštní zpravodajská skupina v čele s plk. F.Moravcem, která pak byla cenná jak pro Čechoslováky v zahraničí tak i pro Brity svou dokumentací, zkušenostmi a kontakty ve Francii, Nizozemí, Polsku, Rumunsku (H.Píka), Maďarsku, Bulharsku, Jugoslávii, Švýcarsku, Itálii, Skandinávii atd. Zde všude měli čs. zpravodajští důstojníci své spolupracovníky a odtud docházely po dobu války cenné zprávy. Čs. zpravodajská skupina zajišťovala pochopitelně také kontakt s domácím odbojem. Zpravodajská služba měla rozhodující podíl na brzkém uznání čs. vlády a polit.

centra v zahraničí.
První centra odboje se utvářela ve Francii, Anglii, USA, Polsku a Rusku - nutno připomenout, že naši velvyslanci v těchto státech (J.Masaryk - VB, Š.Osuský - Francie, V.Hurban - USA, J.Slávik - Polsko a Z.Fierlinger - Rusko) odmítli po 15.březnu 1939 vydat své úřady do rukou představitelů německé říše, jak bylo nařízeno.
Hlavním reprezentantem odboje byl E.Beneš. Ten odešel do emigrace koncem října 1938, do konce ledna 1939 se zdržoval v Británii. Během této doby zde nebyly příznivé podmínky pro jakoukoli odbojovou aktivitu a proto 27.1. odletěl do USA. Zde začal působit jako profesor na Chicagské universitě a zde ho také zastihl 15.březen. Následuje obrat - Beneš protestoval proti tomuto aktu nacistické svévole několika telegramy, které zaslal am. prezidentovi, premiérům VB a Francie a také do Ruska (lidovému komisaři zahraničních věcí Litvinovovi) a na půdu Společnosti národů. Nastala vhodná doba pro zahájení odbojových aktivit, neboť bylo možno nyní počítat s podporou Západu, který se již nemusel cítit zavázán mnichovským podpisem. V průběhu dubna a května 1939 bylo navázáno spojení mezi Londýnem (který byl vybrán za centrum zahraničního odboje) a našimi zbylými zastupitelstvími (viz výše), Benešovi se také podařilo sjednotit podstatnou část čs. občanů a krajanů v zahraničí. Ještě v USA vznikla programová základna čs. odboje, kterou Beneš zveřejnil v deseti bodech 8.června na shromáždění amerických občanů čs. původu v Chicagu. Základem tohoto programu byla teze o kontinuitě Československé republiky, neboť mnichovský diktát byl překonán svévolným vyhlášením protektorátu, a tento nebyl krom spojenců Německa nikým jiným uznán. Hlavním leitmotivem čs. odboje se tedy stala snaha o obnovu ČSR v předmnichovských hranicích. Kromě toho byla pozornost věnována i vytvoření čs. jednotek v zahraničí, které by bojovaly po boku západních mocností.
Nutno ještě podotknout, že jednota našeho odboje v zahraničí byla od počátku nabourávána některými individualistickými aktivitami (Zde se jedná především o velvyslance ve Francii Osuského, který se v březnu 1939 prohlásil v Paříži za jediného nositele národní svrchovanosti česko-slovenské (!), přihlásil se tak k odkazu tzv. 2. republiky 1938-1939. Problematickou se také zpočátku jevila spolupráce Beneše s Hodžou, který se považoval za představitele Slováků, které také shromažďoval kolem sebe, ale jak známo, Slovákům byl vyčítán podíl na rozbití Č-SR - viz vyhlášení Slovenského státu 14.března 1939. Jisté separatistické aktivity vyvíjel také gen.Lev Prchala, který se rovněž prohlásil za hlavu zahraničního odboje.

Vliv těchto tří odbojářů ale brzy pominul.), do tendencí, které rozkládaly náš odboj nutno ještě připočítat separaci komunistů, kteří se soustředili sice převážně v SSSR, ale početné zastoupení měli i na Západě.

Odboj v Polsku 1939
Hlavní proud emigrantů směřoval do Polska, ale zde nebyla pro organizování vojenských jednotek příznivá situace - beckovský režim choval k Československu dosti nepřátelský vztah z důvodu sporů o Těšínsko z doby po 1.světové valce. Polská vláda neměla sebemenší snahu čechoslovákům pomoci.
(A v této situaci začal svou separátní akci rozjíždět gen. Prchala, který věřil ve vojenskou sílu Polska, jenž podle jeho názoru je sto odrazit německý útok. Pak se logicky Polsko stane rozhodující silou ve střední Evropě a tudíž musíme být na jeho straně. Prchala získal pro svou vizi, že ČSR bude osvobozena z Polska, některé emigranty a vznikl tak tzv. Ústřední výbor Čechů a Slováků v Polsku. Jakékoli aktivity tohoto směru pochopitelně ukončila porážka Polska v září 1939.)
Emigranti se v Polsku soustředili v táborech v Katovicích a v Krakově (do konce srpna 1939 to bylo téměř 10 tisíc lidí, z toho 3 800 čechoslováků), veškeré jejich záležitosti (registraci, ubytování atd.) vyřizovaly emigrantské výbory britského konzulátu v Katovicích a čs. konzulátu v Krakově. Největší skupinu emigrantů - vedle hospodářské a politické - tvořili vojáci, kteří měli v Polsku vytvořit bojovou jednotku.
Stalo se tak z iniciativy čs. vícekonzula Henzla 30.4.1939, kdy se po jeho výzvě shromáždilo prvních 7 dobrovolníků. Velitelem skupiny, která již v polovině května čítala přes 100 osob, byl npor. letectva Jiří Král. Do tzv. Zahraniční skupiny československé (jak se nazývala) neměli přístup Němci a Maďaři (z důvodu, že se jednalo o boj národů a případná účast zástupců menšin, by mohla po válce zkomplikovat již tehdy zamýšlené radikální řešení menšinové otázky v ČSR), Slováci pouze pokud písemně (!) neuznali rozdělení ČSR. Podmínky pro existenci čs. jednotky v Polsku ale nebyly příznivé, jednotka nebyla ani plně legalizovaná a materiálně zajištěná.
Naši představitelé proto zahájili jednání s Francií o možnosti přemístit čs. vojáky na její území - velvyslanec Osuský dohodl vstup našich vojáků do Cizinecké legie (za zvláště tvrdých podmínek, včetně snižování hodností): během května až srpna využilo této možnosti více jak tisíc Čechoslováků.
V této době začal organizovat vojenskou skupinu v Polsku pplk. Ludvík Svoboda, který pro tyto účely získal místo ve vojenském táboře v Malých Bronowicích u Krakova. Do konce srpna se zde soustředilo asi 900 mužů.
V červenci 1939 bylo rozhodnuto, že těžiště naší bojové činnosti bude na Západě, nejlépe ve Francii.
1.9.1939 bylo Polsko přepadeno Německem, 3.9. byla dekretem prezidenta Polské republiky založena tzv. Česká a slovenská legie, která se stala součástí polské armády. Polská fronta se zhroutila během dvou týdnů, 17.9.

překročila východní hranice Polska sovětská armáda a 28.9. došlo k rozdělení země na sovětskou a německou část. Čs. legion přešel na stranu sovětskou, kde byl odzbrojen a poslán dál do vnitrozemí. Čs. letci, kteří působili v rámci polské armády (celkem 93 mužů) se rozdělili na několik skupin, část padla do rukou Němců, část byla zajata Sověty, podstatné části se podařilo uletět do Rumunska, odkud se následně dostávali na Západ. Přes Balkán vedla od této chvíle hlavní cesta našich emigrantů.

Odboj ve Francii 1939-1940
Jedním z nejvýznamnějších center čs. emigrace ve Francii byla tzv. Česká kolonie v Paříži, fungující v duchu odkazu 1.republiky. (Zatímco na čs. velvyslanectví ve Francii panoval díky Osuskému spíše duch 2.republiky, tedy hlavně zvýraznění autonomie Slovenska).
První čs. vojáci se ve Francii nesetkali s příliš vřelým přijetím - úřady i obyvatelstvo bylo demoralizované a dávalo našim na vědomí, že o jejich případné služby v boji proti nacismu nestojí. Většina vojáků vstupovala, jak bylo řečeno, do Cizinecké legie (tato vznikla v roce 1831 za účelem hájení a rozšiřování francouzského koloniálního panství), do 1.9.1939 tak stihlo učinit 600 Čechoslováků.
3.9.1939 vstoupila Velká Británie a Francie do války s Německem, téhož dne francouzské ministerstvo zahraničí a generální štáb vyslovil souhlas s vytvořením čs. armády ve Francii. K tomu došlo až po zdlouhavém jednání s francouzskou stranou, která (díky přítomnosti Daladiera a dalších tzv. mnichovanů na klíčových postech) odmítala uznat prozatímní čs. vládu (zde "vadila" především přítomnost E.Beneše, francouzská strana prosazovala na čelní pozice čs. orgánů Osuského, ale tomu se zase bránili naši - jak bylo řečeno, Osuský představoval ducha 2.republiky).
28.9. vznikla první čs. vojenská jednotka ve Francii - 1.čs.náhradní prapor, o den později 1.čs.prapor, který se stal základem pro další útvary. Sídlem čs. vojenských jednotek se stalo městečko Agde /agd/ a Béziers /bezié/ v departementu Hérault /eró/ na jihu Francie. 2.10. byla podepsána v Paříži dohoda o obnovení čs. armády ve Francii.
17. listopadu 1939 vzniká po vyčerpávajícím jednání s Francií Československý národní výbor (ČNV), který měl především naplnit dohodu z 2.10.
ČNV je v prosinci uznán vládou Velké Británie. Národní výbor převzal řízení čs. odboje, i když nezískal pravomoci zahraniční vlády.
15.1.1940 vzniká ve Francii 1.čs.divize pod velením gen. R.Viesta.

Tato divize čítala kromě štábních jednotek celkem tři pěší pluky, dělostřelecký pluk, divizní rotu, ženijní prapor, telegrafní prapor, leteckou skupiny a další oddíly. V květnu 1940 zde působilo celkem 11 000 mužů. Co se čs.letců týče, tito byli po zahájení války rozmístěni do nejrůznějších posádek po celé Francii a v S-Africe a od konce roku 1939 se účastnili s velkými úspěchy bojových operací. Jednalo se o 584 mužů (stav k 1.1.1940).
Německo zaútočilo 10.5.1940 na Benelux a brzy se dostala německá vojska do Francie - 5. června byla prolomena fronta na severu v několika proudech. Z čs. divize byly vyčleněny dva pěší pluky, které se vydaly na sever a 11. června zasáhly do bojů, které se velice rychle změnily v ústup francouzského vojska - naši vojáci se vyznamenali při obraně svěřených úseků na řekách Seině a Loiře (od 17.6. se dojednávalo příměří, kapitulace podepsána 22.6. v Compiégne /kompiéň/). Kromě zmiňovaných pěších praporů se obrany Francie účastnilo také více jak 140 čs. stíhacích pilotů (to představovalo téměř 1/4 celkového početního stavu francouzského stíhacího letectva !!). Úspěchy našich letců vedly k vytvoření samostatného čs. letectva ve Francii se základnou na letišti Mérignac /meriňak/ u Bordeaux /bordó/ - 1.5. 1940.
Po vyhlášení kapitulace 17.června byly veškeré čs. jednotky pozemní i vzdušné staženy z bojiště a byly zahájeny přípravy k jejich evakuaci do Anglie, která neprodleně po Benešově žádosti o pomoc učinila veškerá opatření, aby tuto evakuaci zajistila.
Československá armáda ve Francii byla de iure rozpuštěna, neboť s pádem Francie skončila i pravomoc ČNV vůči čs. občanům žijícím na územích spravovaných francouzskou vládou.
Na evakuačních lodích se do Anglie přemístilo přes 4 tisíce čs. vojáků a 500 civilistů. Ti, kteří si to přáli, zůstali ve Francii (hlavně z rodinných důvodů).
Bilance čs. vojen. jednotek při bojích ve Francii: pěchota - 32 vojáků obdrželo vyznamenání Croix de Guerre /krua d gér/ a 132 vojáků Čs. válečný kříž 1939; ztráty - kolem 400 vojáků padlo či bylo zajato. Letectvo - stíhači dobili 158 bitevních vítězství, bombardovací letci provedli 134 letů, zničili 8 letounů nepřátel; ztráty - 28 padlých či nezvěstných

Odboj v Anglii 1940-1942
21.7. 1940 byla v Británii uznána čs. prozatímní vláda v zahraničí, což byl mimo jiné také důsledek příchodu čs. vojáků.
Jejich střediskem se v Británii stalo městečko Cholmondeley u Chesteru. Situace mezi vojáky byla velice napjatá, především díky špatnému morálnímu stavu a také díky nejrůznějším silám, které se pokoušely naše vojsko zevnitř rozložit. Teprve v říjnu se poměry v čs.

pozemním vojsku uklidnily a vojáci zahájily ve střední Anglii pravidelný výcvik.
Piloti byli zařazeni během působení v Británii do Dobrovolnické zálohy Královského letectva (tzv. RAFVR) a to buď v rámci čs. perutí a nebo jednotlivě v rámci perutí britských, letedla našich pilotů nesla kromě britských také čs. rozlišovací znaky a piloti skládali přísahu čs. vládě a britskému králi. 12.7. byl zřízen inspektorát čs.letectva a téhož dne vznikla první čs. stíhací peruť, č. 310 a také čs.bombardovací peruť (č. 311.). 5.9. vznikla druhá čs.stíhací peruť (č. 312.).
Letecká bitva o Británii probíhala od 13.8.1940 po následujících deset měsíců, rozhodující období srpen-říjen 1940. Británie měla k dispozici 52 leteckých perutí (asi tisíc letadel). Naši zasáhli do boje 26.8. v době, kdy se Británie potýkala s poměrně velkými ztrátami.
Do konce října 1940 sestřelili čs. stíhači 56 nepřátelských letadel, dalších 20 pravděpodobně. Nejúspěšnějším byl čet. Josef František se 17-ti zásahy. Ztráty: 7 pilotů. V následujícím období bojů se našim podařilo sestřelit ještě přibližně sto letadel.
Čs. bombardovací peruť se zúčastnila v období od 10.9.1940 do září 1942 celkem 165 náletů na nepřátelské území, přičemž ztratila 129 mužů.
Velkou kapitolu čs. odboje v Británii představuje realizace parašutistických výsadků na území protektorátu. Kromě spojovací činnosti a sabotážních akcí, byl nejvýraznější akcí atentát na R.Heydricha. Parašutisté byly připravováni od září ve speciálních kursech zahrnující kromě parakurzu také speciální kurz pro pohyb v nepřátelském území, boj zblízka, radistickou činnost atp. Do konce listopadu 1942 bylo takto vycvičeno 220 mužů.
Na počátku října 1941 bylo v Londýně rozhodnuto o provedení atentátu na Heydricha (či K.H.Franka nebo E.Moravce) a byla sestavena paraskupina Anthropoid pověřená atentátem - J.Gabčík a K.Svoboda, kterého pro zranění nahradil J.Kubiš.
Nad územím protektorátu byli vysazeni v noci z 28. na 29.12. 1941 spolu se skupinami Silver A a Silver B. Dalších sedm skupin bylo vysazeno v březnu a dubnu 1942: Out distance, Bioscop, Bivouac, Zinc, Steel, Intrasitive a Tin. Na území protektorátu navázali kontakty s domácím odbojem a 27.5. s jeho podporou provedl Anthropoid spolu se skupinami Silver A, Out distance a Bioscop atentát, jehož následkům - sepse - Heydrich ráno 4.6. podlehl. Atentátníci byli dopadeni v kostele sv.Cyrila a Metoděje 18.6. díky prozrazení K.Čurdou (člen paraskupiny Out Distance - po válce odsouzen k trestu smrti).
Díky ohlasu atentátu byla posílena pozice čs. vlády v exilu a pochopitelně i postavení čs. vojska v zahraničí.

Do poloviny r.1941 se situace ve vojsku natolik stabilizovala, že mohlo dojít k jeho rozšiřování - k dosavadním dvěma praporům (jak působily ve Francii) přibyl třetí a byl rozšířen i dělostřelecký oddíl na dělostřelecký pluk. do konce r. 1941 působilo v čs. vojsku v Británii 3 194 osoby, přičemž mnoho z těchto vojáků bylo průběžně v letech 1941-1942 zařazováno k parašutistům či letectvu a nebo do spojeneckých armád.
V roce 1942 také pokračovaly boje ve vzduchu: čs. letci (přibyla třetí čs.stíhací peruť, č. 313.) sestřelili 50 letadel a 58 jich poškodili. Ztráty: 21 padlých a 3 v zajetí.
Početní stav k 31.12.1942: 356 čs. stíhačů.

Čs. vojska v Severní Africe a na Blízkém východě
Přes Středomoří vedla jedna z cest čs. emigrantů na Západ, ale po vstupu Itálie do války a kapitulaci Francie v červnu 1940 byla tato zatarasena a emigranti byli zastaveni na Blízkém východě. Základy čs. vojska se začaly formovat v Palestině, která byla tehdy pod britskou mandátní správou. Střediskem se stala Gedera poblíž Tel Avivu. Velitelem této skupiny se stal pplk.Karel Klapálek. Od 21.9.1940 byla tzv. čs.vojenská skupina na Středním východě součástí "jednotné čs. armády ve Velké Británii". Od 28.10.1940 existovala tato skupina pod názvem "11. Čs. pěší prapor Východní" a čítala více jak 400 mužů.
Během léta 1940 se také začalo ve Středomoří bojovat - čs. vojáci se v únoru 1941 přesunuli z Palestiny do Egypta, poté se pohyboval na teritoriu tzv. Západní pouště - v té době se očekával postup německé armády (Afrika-Korpsu maršála Rommela) z Libye do Egypta. V polovině roku 1941 se přesunul čs. pluk do Sýrie, která jako bývalé francouzské mandátní území se po kapitulaci Francie stala základnou něm. armády na Blízkém východě. V Sýrii se také zapojili Čechoslováci do bojových operací.
Na konci srpna 1941 se čs. pluk přesunul do Tobrúku, který byl důležitým opěrným přístavem spojeneckých armád na severu Afriky. Rommel se ho pokoušel několikrát dobýt při tažení do Egypta na počátku roku 1941 a od té doby ho začal spolu s italskými divizemi obléhat. Na obraně Tobrúku se podíleli Britové, Poláci, Indové, Australani a naši. 9.12. byla prolomena německá blokáda a Rommelova 8.armáda utrpěla porážku. Čs. prapor během dvouset dnů obléhání ztratil celkem 14 mužů, 81 bylo raněno.
21. 5.1942 byl prapor reorganizován na "200.čs. lehký protiletadlový pluk - Východní" - spolu s veškerým jeho zázemím (polní soud, nemocnice atd.) čítal v polovině roku 1942 1 636 mužů.
Na podzim byla německá armáda poražena u el-Alamejnu (bez naší účasti). Čs. pluk byl na konci roku přemístěn zpět do Tobrúku, kde se stal znovu součástí protiletadlové obrany.

Velitel Klapálek se stal díky kvalitě našeho útvaru v březnu 1943 velitelem veškeré lehké protivzdušné obrany Tobrúku.
V květnu 1943 skončily německou kapitulací v Tunisu bojové operace v severní Africe. Čs. pluk byl v srpnu 1943 přemístěn do Británie. Zde byl pluk rozpuštěn a jeho členové posílili 1.čs. samostatnou brigádu ve Velké Británii.

Čs. vojenské jednotky ve Velké Británii a v SSSR 1943-1945
Po celý rok 1943 se čs. piloti v rámci čs. stíhacího křídla (celkem tři perutě) účastnili pokračujících bojů nad severozápadní Evropou. Do poloviny roku 1943 se podíleli na sestřelení 20-ti nepřítelských letadel. Výrazných úspěchů dosáhla také čs. bombardovací peruť, která se účastnila od jara 1942 hlídkových a protiponorkových letů nad Atlantikem.
Podle čs.-sovět. smlouvy z prosince 1943 a po souhlasu velení RAF byla na území SSSR zřízena čs.letecká jednotka složená z dvaceti letců-stíhačů pod velením škpt. Františka Faitla.
Co se týče pozemních sil, pokračovala i 1.čs.samostatná brigáda ve své činnosti. Poté, co byla posílena o Klapálkovy muže, čítala 4 046 vojáků a na podzim 1943 došlo k její reorganizaci a částečnému přezbrojení. Nová podoba zahrnovala: dva tankové prapory a jeden motorizovaný, oddíl kanónů, protiletadlovou baterii, dělostřelecký pluk, ženijní a spojovací rotu, dopravní oddíl, tankovou jednotku a další. Až do poloviny roku 1944 probíhal výcvik celé brigády v jižním Skotsku.
Od října 1942 také pokračovaly paravýsadky na území protektorátu tzv. druhou vlnou - celkem tři výsadky: skupiny Antimony, Iridium a Bronse měly navázat spojení s odbojem, přetrhané během heydrichiády. Cíle bylo dosaženo u první skupiny (tato byla následně prozrazena K.Čurdou, který pracoval od června 1942 pro nacisty), další dvě skupiny byly sestřeleny ještě před výsadkem.
Třetí vlna výsadků probíhala od dubna do července 1944. Během této doby přistálo v protektorátu deset paraskupin (35 mužů), které měly převážně zpravodajské a spojovací úkoly.
6.6.1944 proběhla spojenecká invaze do Normandie, čímž byla zahájena závěrečná fáze války. Čs. piloti se těchto operací účastnili od samého počátku jako vzdušná ochrana vyloďujících se pěšáků v oblasti pláže Juno. V následujících týdnech pak prováděli hlídkové lety nad spojenci obsazovaném území. Účastnili se také zajišťování velmi nepodařené výsadkové akce Market Garden, která s velkými spojeneckými ztrátami proběhla v září 1944 nad Belgií. Čs.

bombardovací peruť se na přelomu let 1944 a 1945 účastnila letů nad Baltským mořem (likvidace 2 německých ponorek).
Na podzim 1944 byla také vysazena čtvrtá vlna parašutistů - tentokrát se jednalo o pět skupin: Wolfram, Courier 5, Embassy, Tungsten a Platinium-Pewter. Opět s převážně zpravodajskými úkoly.
30.8.1944 byla do Francie přemístěna i 1.čs.samostatná brigáda a podílela se na dobývání pevnosti Dunkerque /dankerk/. Z této brigády byl vyčleněn tzv. kombinovaný oddíl o síle 140 mužů, který byl vyslán (více méně symbolicky) do bojů již na území Čech a to v řadách 3. armády gen. Pattona, která vstoupila na české území 18.dubna. Jak známo, podle dohody se SSSR nemohli postoupit dále než na čáru Karlovy Vary - Plzeň - České Budějovice, tato linie platila i pro čs. vojáky v rámci Pattonových sil. Tato skutečnost byla také předmětem kritiky ze strany čs. vojáků. Zbytek čs. brigády, která zůstala u pevnosti Dunkerque, vytrvala na svých pozicích až do 8.5. 1945, následující den předal velitel pevnosti viceadmirál Frisius kapitulaci svých vojáků do rukou čs. velitelů. Do vlasti se čs. brigáda vrátila 30.5. Letci se navraceli postupně v průběhu června až srpna.

Literatura
Eduard Čejka: Československý odboj na Západě 1939-1945.