Jednání bylo motivováno snahou obou králů přesvědčit císaře o obezřetnějším postupu vůdči Rusku. V této době probíhala totiž tzv.Krymská válka a Rakousko právě nyní uplatnovalo vůdči Rusku tzv.politiku velkého nevděku. Otevřeně se postavilo ruským snahám, jimiž se cítilo ohroženo - přítomnost ruských vojsk na rakouských hranicích při obsazování Podunajských knížectví - ačkoliv bylo Rusku zavázáno pomocí z roku 1849, kdy Rakousko přijalo ruskou pomoc při potlačování povstání v Uhrách. Vztahy s Ruskem pak vzaly za své, když Podunajská knížectví, kde mělo Rusko jistá práva, obsadila rakouská armáda poté, co Rusové odtud na nátlak západních mocností včetně Rakouska odešli.
Císař se sice v Děčíně přesvědčit nedal - provozoval tehdy velice sebevědomou politiku (až do porážky v Itálii u Solferina r.1859), ale jinak probíhala návštěva císařského páru ve velkém stylu, jak v Brně, kde se uskutečnila první zastávka, tak hlavně v Praze, kde byl u této příležitosti položen 10.června základní kámen Cyrilometodějského chrámu v Praze-Karlíně. Patrně to je Karel Marek, který se ve své knížce věnované šedesátiletému výročí panování Františka Josefa, o této návštěvě zmiňuje v tom smyslu, že slavnosti v Brně měly lidovější ráz něž pražské, které se vyznačovaly přepychem a strojenou fasádou. Např.právě v roce 1854 byla uspořádána u příležitosti císařské návštěvy také průmyslová výstava pod širým nebem a to od nádraží až ke Karlovu mostu. Mladá císařovna Prahu okouzlila, nejvíce si vážili její dobrosrdečnosti, které byl dán průchod při návštěvách nemocnic a sirotčinců. Obecně lze usuzovat, že se jednalo patrně o jednu z nejvydařenějších návštěv císaře v Čechách a to jak ze strany panovnického dojmu z návštěvy, tak stran jeho přijetí národem, snad nejupřímnějšího ze všech dalších setkání. To všechno navzdory stísněným poměrům, které v Čechách panovaly v padesátých letech.
Ještě do konce těchto let stihl císař další návštěvu, tentokrát však byly její okolnosti poněkud tíživější. V lednu 1858 zemřel v devadesáti jedna letech maršál hrabě Radecký z Radče (nar. 1766). Císaře to nesmírně zasáhlo, i když sám mu krátce předtím dal na vědomí, že by mohl odejít do penze. Nicméně Radecký byl představitelem staré důstojnické školy, jedním z nejschopnějších vojevůdců Františka I. (byl např. autorem spojeneckých plánů uplatněných v bitvě u Lipska 1813), od roku 1831 sloužil s úspěchem v Itálii, od roku 1857 jako vojenský guvernér lombardsko-benátského království.