Po jeho smrti mu byl v Praze na Malostranském náměstí (a pochopitelně na mnoha dalších místech monarchie) zbudován pomník z ukořistěných italských děl. Snad právě tato děla chyběla Rakousku, spíše mu však citelně chyběl Radecký - italské državy byly ztraceny hned následujícího roku v létě. Ale to nikdo nemohl tušit - tím méně císař, když navštívil oficiálně počtvrté Prahu v souvislosti s odhalením pomníku maršála Radeckého v rámci svého pobytu v Praze ve dnech 11.- 25.listopadu 1858. Stejně jako i v předchozích případech, byla při návratu učiněna zastávka v Brně a stejně jako v roce 1854 císaře na cestě doprovázela jeho manželka.
Byla zde zmíněna nepřímo válka v Itálii v roce 1859. Také jeho následující návštěva Čech proběhla v souvislosti s výše uvedenou válkou. Těsně před ní totiž odmítlo Prusko vojenskou pomoc Františku Josefovi I. a to z toho důvodu, že Rakousko nehodlalo přistoupit na pruský požadavek svěřit vrchní velení spojených armád Německého spolku do rukou pruského následníka trůnu korunního prince Viléma (od roku 1861 král Vilém I., od 1871 jako císař německý). K usmmíření obou států došlo 26.července 1860 na schůzce Františka Josefa I. a pruského regenta Viléma v Teplicích.
Jaké to však bylo usmíření ? Prusku se podařilo zatáhnout roku 1864 Rakousko do války proti Dánsku (předmětem sváru bylo území Šlesviku a Holštýna), přičemž byl tímto zahájen pruský plán nápravy situace v Německém spolku. Dohady o správu dobytého území v Dánsku pak znamenaly, že se v roce 1866 dřívější spojenci postavili proti sobě. Prusko si vítězstvím u Hradce Králové v létě 1866 zajistilo hegemonii mezi německými státy a zbavilo Německý spolek rakouské zátěže. Rakouský panovník nesl celou záležitost mužně a panovnicky a na důkaz ocenění statečnosti svých vojáků navštívil na podzim 1866 česká a moravská bojiště. Od 18.října do 9.listopadu 1866 tak proběhla pátá oficiální návštěva císaře v Praze a Brně. Jak se dovídáme ze zpráv a vzpomínek očitých svědků, setkání s drsnou skutečností přítomnosti války zanechalo na panovníkově tváři (a snad i na duši) nepochybné dojetí. Na tomto místě je však třeba připomenout, že císař téměř nikdy neodkryl svou masku majestátu - masku důstojnosti a odstupu. V tomto případě - na podzim 1866 - si byl však vědom dalekosáhlosti rakouské porážky a zřejmě i nebývalého utrpení těch, kteří ji jako první pocítili na svých bedrech již během letního pruského tažení do Čech a na Moravu.
Přes více něž stísněnou atmosféru roku 1866, kdy český národ dojímaly především tragedie českých synů, byl císař přijat vcelku důstojně a přívětivě.