Panovník byl o tomto neprodleně informován a tak mohl již odpoledne téhož dne sdělit rektorovi univerzity, kterou rovněž navštívil, své pohoršení, doslova mu řka:"Univerzita zdejší vychovává nevědomce a lidi odbojné, to je pravý škandál! Když nemáte dost prostředků, abyste je udržel na uzdě, pak oznamte to, stanou se opatření náležitá."
A samotná jednání politická ? Jak to bývá v Čechách zvykem - k dohodě o zásadních otázkách nedošlo a panovník byl ještě více pobouřen vzdorovitým a krajně provokativním chováním, které ho i nadále provázelo. V soukromé debatě pak domlouval Palackému i Riegrovi, aby nehnali zemi do revoluce.
Sedmdesátá léta přinesla hned zpočátku naději na vyřešení české otázky, tzv. česko-rakouského vyrovnání. Péčí jak představitelů české strany (zástupci konzervativní šlechty vedeni hrabětem Clam-Martinicem a Národní strany - v čele F.L.Rieger) tak strany rakouské (zastupované členy vlády premiéra Hohenwarta) byly v roce 1871 připraveny tzv. fundamentální články a při jednáních o jejich naplnění byl uplatňován stejný princip jako v Uhrách, tedy především uznat český stát jako politický subjekt. Naše naděje stouply zvláště poté, co panovník sám projevil svou přízeň zmíněným článkům a hodlal toto i potvrdit přijetím české koruny při korunovačním aktu (viz císařský reskript z 12.9.1871). Bohužel odpor proti naplnění česko-rakouského vyrovnání byl ze strany německé liberální žurnalistiky, německých poslanců a lidí politicky blízkých panovníkovi (např.i hrabě Andrássy) natolik veliký, že tzv.fundamentálky nebyly přijaty. Česká politika zde utrpěla drtivou "solferinskou" porážku, což mimojiné znamenalo pozvolné opouštění linie pasivního odporu. Stejně tak znamenaly fundamentálky zostření národnostních nesrovnalostí mezi Čechy a Němci a větší nedůvěra vládě ve Vídni. A tak nakonec jediným, komu přinesla jednání v roce 1871 zvýšení kreditu byl panovník. O co nevraživější byl jeho odjezd z Čech v roce 1868, o to triumfálnějšího a přátelštějšího přijetí se mu dostalo, když 7.září 1874 posedmé oficiálně vstoupil na českou půdu. Tisk tentokráte nešetřil slovy uznání jeho snahy po brzkém uspořádání poměrů v této části monarchie k oboustrané spokojenosti. Přestože návštěva trvala opět pouze dva dny, zavítal panovník i do dalších měst (Plzeň, Beroun...), které dříve neměly to potěšení. Zde bych zvláště připomněl císařovu návštěvu Měšťanského pivovaru v Plzni, kde po dvou sklenicích zrzavého moku prý prohlásil:"Podivno,že žádnému pivovaru se doposud nepodařilo vařiti tak dobré pivo. Švechtatský a St.-marxský pivovar se k tomu dost namáhaly." Pokud budeme pochybovat o tom, že rakouský císař byl skutečným znalcem, tak rozhodně nelze ani domyslet, jakou reklamu místnímu pivovaru poskytl. Nicméně je rovněž známo, že přibližně od tohoto roku zapíjel oběd zpravidla právě touto značkou piva.