byl odstraněn a nahrazen habsburským kandidátem z rodu Sachsen-Coburg-Gotha. Rusko si naproti tomu zajistilo (za zády Rakouska) podporu Německa pro svou politiku na Balkáně. Byl to mimichodem i jeden z posledních zásahů kancléře Bismarcka do evropské politiky.
Nebyla to však ani zdaleka poslední cesta císaře do Čech. Přesto dorazil do hlavního města až 11 let po své poslední oficiální návštěvě v červnu 1880.A právě rok 1891 byl zvláště příhodný,neboť se v Praze konala Jubilejní zemská výstava, uskutečněná naposledy právě před sto lety.Probíhala tato pod záštitou Františka Josefa I. již od 15.května.A tak ve dnech 26.září - 2.října 1891 hostila "stověžatá" mocnáře ve svých zdech podesáté oficiálně. Naděje spojené s touto panovníkovou návštěvou vyjádřil časopis Světozor takto:"Že Jeho Milost král náš vida tak přesvědčivý důkaz mohutného vývoje národa českého,potěšen v královském srdci svém,nejen zachová národu našemu lásku,již dosud proň cítil,ale přilne ještě více k národu tomu,jenž za nadšených bouřlivých projevů radosti, oddanosti a věrnosti s chloubou ukazuje mu své dílo a klade mu je k nohám, a že milostivě nakloněn bude jeho nejhoroucnějším přáním a tužbám." Přesto je třeba uvést,že tato cesta měla opět poněkud neklidné pozadí jednání o tzv. punktacích - tyto nakonec nebyly přijaty a proto němečtí podnikatelé houfně odmítali účast na výstavě. (Punktace by znamenaly posílení vlivu Němců v Čechách.) Probíhala tedy v duchu v pravdě národním a o to větší rozpaky u císaře budila - jak známo František Josef I. neměl české království příliž v lásce,ale byl si stejně tak dobře vědom,co pro monarchii znamená jeho sounáležitost se zeměmi Rakousko-Uherska.Původně měl císař přijet již na počátku července,ale byl nucen vyčkat až se v Čechách uklidní vyostřené nacionální potyčky, zdržení je třeba připsat i onemocnění místodržitele hraběte Thuna, ale nejpádnějším důvodem odkladu cesty byly v tomto případě studentské aktivity.
Jak bylo výše uvedeno, dokázali studenti (a s nimi spřízněná dělnická mláděž) narušit průběh návštěvy panovníka v roce 1868. V osmdesátých letech se se situace ve studentském hnutí proměňuje - do jeho čela přicházejí Karel Stanislav Sokol, Alois Rašín, Antonín Hajn, Václav Klofáč a další, organizovaní vesměs v Akademickém čtenářském spolku. Veškeré jejich aktivity nalézají organizovanost, pevný a jasný cíl a smysl. A že repertoár aktivit byl přebohatý - od poučných zájezdů, výstav a koncertů až po otevřené projevy náklonosti politice Národní strany svobodomyslné - tzv.