Návštevy cisára Františka Jozefa I. v Čechách

Návštěvy císaře Františka Josefa I. v Čechách
Následující text je pokusem o souhrn cestovních aktivit císaře Františka Josefa I., zaměřeným na jeho cesty po českém království. Málokomu bylo dopřáno dožít se takového požehnaného věku a přitom i poměrného zdraví. V tomto ohledu byl císař František Josef I. (1830 - 1916) skutečně panovníkem "z Boží milosti". Málokomu bylo taktéž dopřáno tolikerého cestování, jaké absolvoval císař. Podnikl v zájmu monarchie několik cest do Benátska a Přímoří, na Halič a do Bukoviny (1851), stěžejní byly pak návštěvy Uher (1852,1857,1866 atd.), roku 1867 zavítal na světovou výstavu do Paříže, na rok 1869 připadla návštěva Orientu spojená se zastávkou v Suezu,roku 1874 císaře hostila Moskva a Petrohrad, z dalších jmenujme v srpnu 1889 - Berlín, 1895 - Lublaň, 1896 - Rumunsko, 1910 - Bosna a Hercegovina. Nelze zde jmenovat ani zdaleka všechny císařovy cesty a není to ani účelem tohoto exposé.
V množství cest a jejich náročnosti se císaři vyrovnal snad pouze jeho současník - německý císař Vilém II., ten však pořádal tyto výjezdy především díky své nestálé povaze a bojovnému duchu. František Josef I., jak nás poučují dobová svědectví byl mužem usedlejším v povaze, cestování pro něj představovalo povinnost, jenž mu byla svatá. Domníval se,že ze svého titulu se musí lidem ukazovat, demonstrovat svůj majestát, být nablízku, ukazovat zájem o všechny části monarchie a zájem na dobrých a funkčních vztazích mezi národy a státy, pokud vedly jeho kroky do zahraničí.
Jak tedy probíhaly cesty Jeho Milosti ? Předně je třeba zdůraznit jejich účelnost a dokonalou připravenost. Jak uvidíme, i pro cesty do Čech byla rozhodující momentální příhodnost situace. Pro přesuny na dlouhou vzdálenost používal císař pochopitelně vlak. Pokud se jednalo o oficiální výjezdy, pak měl k dispozici celkem pět vlakových souprav. Tyto byly označeny rakouským orlem či vlajkou, ale pokud císař vyjel za hranice nebo do Uher, byly výsostné znaky odstraněny. Panovníka na cestách doprovázelo zpravidla několik členů dvora, popř. některý člen vlády a pochopitelně množství dalších lidí, sloužících, nosičů atd. včetně všech osobních císařových úředníků. Při cestách na manévry byl k vlaku připojen i jídelní vůz. Veškerá zavazadla tvořilo množství velkých, železem pobitých kufrů, na které byl vyčleněn někdy i zvláštní vagón.

Vlastní pobyt císaře byl pečlivě naplánován, nechyběly za žádných okolností vojenské přehlídky, časté bylo slavnostní otevírání čehokoliv, zpravidla vždy a všude dával císař audience a hostiny pro několik desítek lidí, zvláště při manévrech. Ještě připomeňme, že panovník dodržoval svůj zaběhnutý rytmus dne i na cestách - zavčas vstával, vyřizoval akta, pravidelně obědval, dával audience, kolem páté odpoledne se podávala večeře a kolem deváté se již mocnář ubíral ke svému nočnímu odpočinku. Takto celých 68 let, které mu byly dopřány strávit na rakouském trůnu. - Ještě jednu zajímavost. Cesty představují pro každého mocnáře dodnes podstoupení zvýšeného rizika atentátu. František Josef I. to sám dobře věděl, byl na něho spáchán maďarským útočníkem Janosem Libényim atentát již v roce 1853 a to dokonce ve Vídni, ale přesto se zpravidla nenechával obklopovat hradbou tělesných strážců, odmítal jakékoliv zvláštní oddíly vojáků. Sám byl totiž rovněž především vojákem.
A nyní již k tématu samotnému. Císařské návštěvy Čech lze rozdělit na tyto větší okruhy:
a) oficiální návštěvy (těch bylo celkem 12), které směřovaly do Prahy,popř. se zastávkami na různých místech při cestě,
b) pobyt za účelem zpravidla mezistátního jednání,do této skupiny lze zařadit i císařskou účast na pravidelných podzimních manévrech (probíhaly v září na různých místech monarchie, několikráte i na Moravě nebo v Čechách),
c) soukromé cesty, které nebyly veřejně oznamovány, většinou návštěvy ex-císaře Ferdinanda,který po roce 1848 dlel na zámku v Ploskovicích a poměrně pravidelné návštěvy na císařských statcích v Čechách, zvláště pak v sedmdesátých letech.

Začněme tedy cestami Františka Josefa v době,kdy ještě nebyl císařem. Jak známo, arcivévoda Franci byl již od útlých let systematicky připravován na své budoucí poslání. Tak si vyžadovala situace,v níž se habsburský "dům" nalézal ve třicátých letech minulého století. Mladý arcivévoda Franci (syn mladšího bratra budoucího císaře Ferdinanda V. Františka Karla a jeho ženy arcivévodkyně Sofie Bavorské) díkybohu již brzy projevil zájem o panovnické záležitosti a již jako chlapec našel velikou zálibu v armádě. Vojenský princip života ho pak provázel až do smrti, považoval armádu za vyšší princip (svůj kladný postoj k této instituci dával najevo i tím, že oblékal pro téměř všechny příležitosti uniformu - později měl v šatníku 58 uniforem různých armád, tento oblek mu dával punc pevnosti, rozhodnosti a korektnosti). Ve třinácti letech dostal pod stromeček opravdovou kyrysnickou uniformu a k ní pochopitelně i pluk dragounů.

A jeho první přehlídku vykonal právě v Čechách - 1.října 1844 v Prostějově.
Druhá jeho návštěva Čech se uskutečnila v září 1847, kdy podnikl se svými bratry Ferdinandem Maxmiliánem (1832 - 1867) a Karlem Ludvíkem (1833 - 1896) cestu do Saska se zastávkou v Praze ve dnech 25.- 29.září. Byl zde dobře přijat a sám neskrýval své potěšení, že "v Čechách vládne ten nejlepší duch". Již při těchto výjezdech před rokem 1848 vystupoval jako budoucí panovník.
Tím se stal 2.prosince 1848 v Olomouci, ještě plně ve víru revolučních událostí. A již jako císař vykonal František Josef I. svou první oficiální návštěvu Čech (Prahy) na sklonku prvního roku své vlády a to 19.- 23.listopadu 1849. Ale již předtím v červnu 1849 byl císař přivítán v moravské metropoli Brně. A již při této první návštěvě panovníka pozorujeme rituál, který se pak víceméně neměnil ani v dalších případech - všude se mladý císař setkával s nadšeným přijetím, slavobránami, transparenty, byla uskutečněna i skvělá iluminace Pražského hradu atd. Skutečné veřejné mínění však zůstalo skryto za tímto pompézním představením, jak poznamenávalo několik komentátorů a novinářů,mimo jiné i Karel Havlíček (Borovský).
Následujícího roku (1850) vedly nejjasnější kroky na českou půdu znovu - tentokráte se zde v září konaly pravidelné podzimní manévry. Císařův kladný postoj k armádě byl dáván najevo při každé příležitosti, kdy se konaly i okázalé vojenské přehlídky. Jedna z nich připadla i na 23.května 1851 v Olomouci za účasti Františka Josefa I., ruského cara Mikuláše I. a téměř třiceti tisíc defilujících vojáků.
Druhá císařova oficiální cesta do Prahy se uskutečnila 29.- 31.května 1852 a to krátce poté, co Prahu poctil návštěvou i ruský car Mikuláš I. Tentokrát byl program ozvláštněn i speciálními kouřovými efekty z více jak pěti set raket, což udělalo na panovníka bezesporu ohromný dojem. Stejně tak jako i tisíce nadšených zástupů, vítajících svého milovaného vladaře. Na tomto místě bych rád zdůraznil, že k zajištění mohutného davu byly využívany především školní děti, armáda, zájmové organizace a úřednictvo. Nezřídka byly právě při takovýchto příležitostech otevírány nové stavby nebo předváděny vynálezy atd.
Následující třetí oficiální cesta byla vedena v obzvláště slavnostním duchu, neboť českému království se dostalo cti zajišťovat 1.- 12.června 1854 pobyt panovníka a jeho novomanželky - císařovny Alžběty Bavorské - v rámci jejich svatební cesty. Důvody proč byla vybrána právě Praha byly v zásadě dva. Jednak novomanželé navštívili ex-císaře Ferdinanda, který nebyl na dubnové svatbě ve Vídni přítomen a druhým důvodem bylo třídenní jednání rakouského císaře s pruským a saským králem na zámku v Děčíně, za účasti Bismarcka a barona Beusta.

Jednání bylo motivováno snahou obou králů přesvědčit císaře o obezřetnějším postupu vůdči Rusku. V této době probíhala totiž tzv.Krymská válka a Rakousko právě nyní uplatnovalo vůdči Rusku tzv.politiku velkého nevděku. Otevřeně se postavilo ruským snahám, jimiž se cítilo ohroženo - přítomnost ruských vojsk na rakouských hranicích při obsazování Podunajských knížectví - ačkoliv bylo Rusku zavázáno pomocí z roku 1849, kdy Rakousko přijalo ruskou pomoc při potlačování povstání v Uhrách. Vztahy s Ruskem pak vzaly za své, když Podunajská knížectví, kde mělo Rusko jistá práva, obsadila rakouská armáda poté, co Rusové odtud na nátlak západních mocností včetně Rakouska odešli.
Císař se sice v Děčíně přesvědčit nedal - provozoval tehdy velice sebevědomou politiku (až do porážky v Itálii u Solferina r.1859), ale jinak probíhala návštěva císařského páru ve velkém stylu, jak v Brně, kde se uskutečnila první zastávka, tak hlavně v Praze, kde byl u této příležitosti položen 10.června základní kámen Cyrilometodějského chrámu v Praze-Karlíně. Patrně to je Karel Marek, který se ve své knížce věnované šedesátiletému výročí panování Františka Josefa, o této návštěvě zmiňuje v tom smyslu, že slavnosti v Brně měly lidovější ráz něž pražské, které se vyznačovaly přepychem a strojenou fasádou. Např.právě v roce 1854 byla uspořádána u příležitosti císařské návštěvy také průmyslová výstava pod širým nebem a to od nádraží až ke Karlovu mostu. Mladá císařovna Prahu okouzlila, nejvíce si vážili její dobrosrdečnosti, které byl dán průchod při návštěvách nemocnic a sirotčinců. Obecně lze usuzovat, že se jednalo patrně o jednu z nejvydařenějších návštěv císaře v Čechách a to jak ze strany panovnického dojmu z návštěvy, tak stran jeho přijetí národem, snad nejupřímnějšího ze všech dalších setkání. To všechno navzdory stísněným poměrům, které v Čechách panovaly v padesátých letech.
Ještě do konce těchto let stihl císař další návštěvu, tentokrát však byly její okolnosti poněkud tíživější. V lednu 1858 zemřel v devadesáti jedna letech maršál hrabě Radecký z Radče (nar. 1766). Císaře to nesmírně zasáhlo, i když sám mu krátce předtím dal na vědomí, že by mohl odejít do penze. Nicméně Radecký byl představitelem staré důstojnické školy, jedním z nejschopnějších vojevůdců Františka I. (byl např. autorem spojeneckých plánů uplatněných v bitvě u Lipska 1813), od roku 1831 sloužil s úspěchem v Itálii, od roku 1857 jako vojenský guvernér lombardsko-benátského království.

Po jeho smrti mu byl v Praze na Malostranském náměstí (a pochopitelně na mnoha dalších místech monarchie) zbudován pomník z ukořistěných italských děl. Snad právě tato děla chyběla Rakousku, spíše mu však citelně chyběl Radecký - italské državy byly ztraceny hned následujícího roku v létě. Ale to nikdo nemohl tušit - tím méně císař, když navštívil oficiálně počtvrté Prahu v souvislosti s odhalením pomníku maršála Radeckého v rámci svého pobytu v Praze ve dnech 11.- 25.listopadu 1858. Stejně jako i v předchozích případech, byla při návratu učiněna zastávka v Brně a stejně jako v roce 1854 císaře na cestě doprovázela jeho manželka.
Byla zde zmíněna nepřímo válka v Itálii v roce 1859. Také jeho následující návštěva Čech proběhla v souvislosti s výše uvedenou válkou. Těsně před ní totiž odmítlo Prusko vojenskou pomoc Františku Josefovi I. a to z toho důvodu, že Rakousko nehodlalo přistoupit na pruský požadavek svěřit vrchní velení spojených armád Německého spolku do rukou pruského následníka trůnu korunního prince Viléma (od roku 1861 král Vilém I., od 1871 jako císař německý). K usmmíření obou států došlo 26.července 1860 na schůzce Františka Josefa I. a pruského regenta Viléma v Teplicích.
Jaké to však bylo usmíření ? Prusku se podařilo zatáhnout roku 1864 Rakousko do války proti Dánsku (předmětem sváru bylo území Šlesviku a Holštýna), přičemž byl tímto zahájen pruský plán nápravy situace v Německém spolku. Dohady o správu dobytého území v Dánsku pak znamenaly, že se v roce 1866 dřívější spojenci postavili proti sobě. Prusko si vítězstvím u Hradce Králové v létě 1866 zajistilo hegemonii mezi německými státy a zbavilo Německý spolek rakouské zátěže. Rakouský panovník nesl celou záležitost mužně a panovnicky a na důkaz ocenění statečnosti svých vojáků navštívil na podzim 1866 česká a moravská bojiště. Od 18.října do 9.listopadu 1866 tak proběhla pátá oficiální návštěva císaře v Praze a Brně. Jak se dovídáme ze zpráv a vzpomínek očitých svědků, setkání s drsnou skutečností přítomnosti války zanechalo na panovníkově tváři (a snad i na duši) nepochybné dojetí. Na tomto místě je však třeba připomenout, že císař téměř nikdy neodkryl svou masku majestátu - masku důstojnosti a odstupu. V tomto případě - na podzim 1866 - si byl však vědom dalekosáhlosti rakouské porážky a zřejmě i nebývalého utrpení těch, kteří ji jako první pocítili na svých bedrech již během letního pruského tažení do Čech a na Moravu.
Přes více něž stísněnou atmosféru roku 1866, kdy český národ dojímaly především tragedie českých synů, byl císař přijat vcelku důstojně a přívětivě.

Byl v tom i snad kus vypočítavosti - projevit nyní plnou oddanost monarchii se mohlo kladně promítnout do budoucí možné revize vztahu Rakouska k Čechám. Ale již za dva roky poté vyhlížela celá situace zcela jinak. Vývoj v šedesátých letech a především rok 1866 přinutily panovníka zabývat se již s naprostou nevyhnutelností národnostními otázkami a to především záležitostí Uher. Výsledkem mnoha jednání pak byl rakousko-uherský dualismus. Jisté ústupky byly provedeny i v otázce Haliče a Bukoviny - v roce 1867 tak došlo v rámci posílení jisté autonomie k polonizaci krakovské a lvovské university a k zavedení polštiny jako vnitřního i vnějšího úředního jazyka. Pouze Čechy vyšly naprázdno - panovník sice přislíbil (roku 1861, 1865, 1871 a ještě několikrát potom), že se nechá korunovat na českého krále, ale zůstalo vždy pouze u slibu. Čeští poslanci dali svůj postoj k monarchii najevo zahájejím tzv. politiky pasivní rezistence na zemském sněmu, byly konány další demonstrativní akce - např. pouť Čechů na Rus 1867 a další, zejména pak tzv. poutě na hory - tábory lidu. Právě tyto aktivity, jichž se účastnily široké masy, se staly důvodem pro vyhlášení výjmečného stavu (potlačení občanských svobod a práv) v Praze a nejbližším okolí od 11.10.1868 do 28.4.1869.
V takovéto atmosféře přijíždí císař ve dnech 21.- 23.června 1868 na šestou oficiální návštěvu Prahy. Jak vidno, nevybral si zrovna nejvhodnější datum příjezdu - trefil se přesně na výročí popravy 27 českých pánů. Tuto císařovu návštěvu Prahy bychom mohli při zachování nejvyšší míry decentnosti označit za krajně nevydařenou - podle různých zpráv vítaly mocnáře velmi prořídlé "davy", sestávající většinou ze školou povinných dítek. Proběhly sice obvyklé audience a oblíbené vojenské přehlídky, ale vše v obzvláště strnulém a nervozním duchu. Snad proto byl "hlavní" účel této návštěvy a to otevření nového mostu (v pořadí třetího přes Vltavu), jenž nesl pochopitelně císařovo jméno (po válce byl přejmenován na most R.Štefanika, dnes stojí na jeho místě most Švermův), poněkud odsunut do pozadí před očekávaným politickým jednáním, které se mělo více zabývat řešením výše nastíněného problému. V den, kdy měl být nový most slavnostně zpřístupněn se konalo na Žofíně mohutně studentské shromáždění. To se sice ihned po příchodu policejních oddílů na výzvu jednoho z organizátorů Jaromíra Čelakovského rozešlo, ale i nadále trval nepokoj v ulicích města, bylo slyšet z mnoha hrdel písně rázu národního - Hej, Slované! atd. - a i protirakouská hesla, doprovázející pálení provládního tiskového orgánu Pražský deník.

Panovník byl o tomto neprodleně informován a tak mohl již odpoledne téhož dne sdělit rektorovi univerzity, kterou rovněž navštívil, své pohoršení, doslova mu řka:"Univerzita zdejší vychovává nevědomce a lidi odbojné, to je pravý škandál! Když nemáte dost prostředků, abyste je udržel na uzdě, pak oznamte to, stanou se opatření náležitá."
A samotná jednání politická ? Jak to bývá v Čechách zvykem - k dohodě o zásadních otázkách nedošlo a panovník byl ještě více pobouřen vzdorovitým a krajně provokativním chováním, které ho i nadále provázelo. V soukromé debatě pak domlouval Palackému i Riegrovi, aby nehnali zemi do revoluce.
Sedmdesátá léta přinesla hned zpočátku naději na vyřešení české otázky, tzv. česko-rakouského vyrovnání. Péčí jak představitelů české strany (zástupci konzervativní šlechty vedeni hrabětem Clam-Martinicem a Národní strany - v čele F.L.Rieger) tak strany rakouské (zastupované členy vlády premiéra Hohenwarta) byly v roce 1871 připraveny tzv. fundamentální články a při jednáních o jejich naplnění byl uplatňován stejný princip jako v Uhrách, tedy především uznat český stát jako politický subjekt. Naše naděje stouply zvláště poté, co panovník sám projevil svou přízeň zmíněným článkům a hodlal toto i potvrdit přijetím české koruny při korunovačním aktu (viz císařský reskript z 12.9.1871). Bohužel odpor proti naplnění česko-rakouského vyrovnání byl ze strany německé liberální žurnalistiky, německých poslanců a lidí politicky blízkých panovníkovi (např.i hrabě Andrássy) natolik veliký, že tzv.fundamentálky nebyly přijaty. Česká politika zde utrpěla drtivou "solferinskou" porážku, což mimojiné znamenalo pozvolné opouštění linie pasivního odporu. Stejně tak znamenaly fundamentálky zostření národnostních nesrovnalostí mezi Čechy a Němci a větší nedůvěra vládě ve Vídni. A tak nakonec jediným, komu přinesla jednání v roce 1871 zvýšení kreditu byl panovník. O co nevraživější byl jeho odjezd z Čech v roce 1868, o to triumfálnějšího a přátelštějšího přijetí se mu dostalo, když 7.září 1874 posedmé oficiálně vstoupil na českou půdu. Tisk tentokráte nešetřil slovy uznání jeho snahy po brzkém uspořádání poměrů v této části monarchie k oboustrané spokojenosti. Přestože návštěva trvala opět pouze dva dny, zavítal panovník i do dalších měst (Plzeň, Beroun...), které dříve neměly to potěšení. Zde bych zvláště připomněl císařovu návštěvu Měšťanského pivovaru v Plzni, kde po dvou sklenicích zrzavého moku prý prohlásil:"Podivno,že žádnému pivovaru se doposud nepodařilo vařiti tak dobré pivo. Švechtatský a St.-marxský pivovar se k tomu dost namáhaly." Pokud budeme pochybovat o tom, že rakouský císař byl skutečným znalcem, tak rozhodně nelze ani domyslet, jakou reklamu místnímu pivovaru poskytl. Nicméně je rovněž známo, že přibližně od tohoto roku zapíjel oběd zpravidla právě touto značkou piva.

Jak bylo naznačeno výše - tato návštěva císaře v Čechách byla oboustranně více než triumfální.
Do sedmdesátých let také patří zcela neveřejné císařovy návštěvy na statcích,které náležely ex-císaři Ferdinandovi, který po roce 1848 dožíval na jednom z nich - na zámku v Ploskovicích. Když tento v roce 1875 zemřel, přešly jak Ploskovice, tak i Zákupy, Buštěhrad, Kácov, Červené poříčí, Bystré u Poličky a další do soukromého majetku císaře Františka Josefa I. Když zde byla připomenuta smrt Ferdinanda, je třeba zmínit, že se toho času nacházel císař opět v Čechách a to konkrétně v Chebu, kde se pozdravil s carem Alexandrem II. , který tudy projížděl. Ruského cara doprovázel rakouský mocnář až do Karlových Var, pak 30.června při zpáteční cestě navštívil v Ploskovicích ex-císaře Ferdinanda a vydal se po císařské dráze do Išlu, ale již 30.června ho zastihla zpráva o úmrtí Ferdinandově a tak znovu 1.července 1875 do Prahy přibyl. Stejně krátká byla i císařská návštěva 8.července 1876 a znovu se tak stalo po setkání s carem Alexandrem II. v Severních Čechách. Tentokráte doprovázel Františka Josefa I. i jeho syn, korunní princ Rudolf (1858 - 1889) a návštěva byla věnována ovdovělé ex-císařovně Marii Anně.
K princi Rudolfovi se vztahují i následující dvě oficiální cesty císaře do Čech, jenž proběhly v roce 1879 a 1880. Rudolf si tou dobou totiž získával vojenské ostruhy v Praze, kam byl přidělen 28.července 1878 jako plukovník mladoboleslavského pěšího pluku. Návštěva císaře 28.srpna 1879 byla ve znamení manévrů, jichž se aktivně zůčastnil i princ Rudolf. Krátce před tím 18.srpna byl Rudolf jmenován velitelem 36.pěšího pluku. Bylo to za osmé oficiální cesty císaře do Prahy 17.- 18.srpna 1879. Tento pluk byl hostitelem císaře i následujícího roku - v pořadí devátá oficiální návštěva mocnáře v Praze ve dnech 1.- 8.června 1880,kdy po vojenské přehlídce 3.června dopoledne na Letenské pláni v Praze byl princ Rudolf povýšen na generála. Při tomto svém pobytu v Čechách oblažil panovník svou přítomností také pevnosti Josefov a Jaroměř a zavítal i do Hradce Králové. V polovině června přivítaly císaře Hranice na Moravě (zde si podle svědectví prohlédl vojenskou vyšší reálku, jezdeckou kadetní školu, střelnici a gymnázium) a pak Brno a Vyškov.
Následuje třídenní návštěva Čech v srpnu 1885 - tentokráte za účelem jednání v Kroměříži s ruským carem Alexandrem III. a to týkající se situace na Balkáně, konkrétně v Bulharsku, které bylo tehdy rozděleno na vlastní Bulharsko a tzv.východní Rumelii a své zájmy tady mělo jak Rakousko, tak i Rusko. Situace se zkomplikovala právě v roce 1885, kdy zde došlo k povstání a bylo záhy vyhlášeno sjednocení obojího Bulharska. Zdejší král Alexandr I.

byl odstraněn a nahrazen habsburským kandidátem z rodu Sachsen-Coburg-Gotha. Rusko si naproti tomu zajistilo (za zády Rakouska) podporu Německa pro svou politiku na Balkáně. Byl to mimichodem i jeden z posledních zásahů kancléře Bismarcka do evropské politiky.
Nebyla to však ani zdaleka poslední cesta císaře do Čech. Přesto dorazil do hlavního města až 11 let po své poslední oficiální návštěvě v červnu 1880.A právě rok 1891 byl zvláště příhodný,neboť se v Praze konala Jubilejní zemská výstava, uskutečněná naposledy právě před sto lety.Probíhala tato pod záštitou Františka Josefa I. již od 15.května.A tak ve dnech 26.září - 2.října 1891 hostila "stověžatá" mocnáře ve svých zdech podesáté oficiálně. Naděje spojené s touto panovníkovou návštěvou vyjádřil časopis Světozor takto:"Že Jeho Milost král náš vida tak přesvědčivý důkaz mohutného vývoje národa českého,potěšen v královském srdci svém,nejen zachová národu našemu lásku,již dosud proň cítil,ale přilne ještě více k národu tomu,jenž za nadšených bouřlivých projevů radosti, oddanosti a věrnosti s chloubou ukazuje mu své dílo a klade mu je k nohám, a že milostivě nakloněn bude jeho nejhoroucnějším přáním a tužbám." Přesto je třeba uvést,že tato cesta měla opět poněkud neklidné pozadí jednání o tzv. punktacích - tyto nakonec nebyly přijaty a proto němečtí podnikatelé houfně odmítali účast na výstavě. (Punktace by znamenaly posílení vlivu Němců v Čechách.) Probíhala tedy v duchu v pravdě národním a o to větší rozpaky u císaře budila - jak známo František Josef I. neměl české království příliž v lásce,ale byl si stejně tak dobře vědom,co pro monarchii znamená jeho sounáležitost se zeměmi Rakousko-Uherska.Původně měl císař přijet již na počátku července,ale byl nucen vyčkat až se v Čechách uklidní vyostřené nacionální potyčky, zdržení je třeba připsat i onemocnění místodržitele hraběte Thuna, ale nejpádnějším důvodem odkladu cesty byly v tomto případě studentské aktivity.
Jak bylo výše uvedeno, dokázali studenti (a s nimi spřízněná dělnická mláděž) narušit průběh návštěvy panovníka v roce 1868. V osmdesátých letech se se situace ve studentském hnutí proměňuje - do jeho čela přicházejí Karel Stanislav Sokol, Alois Rašín, Antonín Hajn, Václav Klofáč a další, organizovaní vesměs v Akademickém čtenářském spolku. Veškeré jejich aktivity nalézají organizovanost, pevný a jasný cíl a smysl. A že repertoár aktivit byl přebohatý - od poučných zájezdů, výstav a koncertů až po otevřené projevy náklonosti politice Národní strany svobodomyslné - tzv.

mladočechům. Kromě toho nabývalo jejich uvědoměmí i internacionálních rozměrů - viz kontakty s polskými studenty a francouzskými studenty a sportovci. Tyto pak vrcholily ve dvou studentskch sjezdech.
Počátek devadesátých let je pak ve znamení naprosté radikalizace studentského hnutí a to ve všech jeho aspektech, nejvíce pak v pořádání demonstračních a provokačních akcí. Ze studentské recese, jak by bylo možno tyto projevy nazvat ještě před nedávnem, se stávalo monarchii nepřátelské hnutí s přísně politickým programem - studenti propadli svému odhodlání natolik, že se přihlásili k idejím pokrokářství, kterých se chtěli držet i po skončení svých studií. V letech 1891 až 1893 pak prožívali studemti, dělnická mládež a s nimi i celá Praha a blízké okolí obzvláště bouřlivou dobu - na jejím konci v srpnu 1893 pak stojí nechvalně proslavené události spojené s oslavami narozenin císaře (nar. 18.8.1830). Právě při nich došlo k masivnímu zatýkání provokatérů a následně i k vyhlášení (od roku 1848 v pořadí již třetího) výjmečného stavu, jenž tentokrát potrval více jak dva roky - 12.9.1893 - 18.10.1895. V jeho rámci se v lednu a únoru 1894 konal rovněž proslavený "proces s Omladinou", v němž bylo souzeno více jak osm desítek účastníků demonstračních a provokačních akcí, včetně Sokola, Rašína, Hajma a dalších.
Bylo třeba učinit tuto delší vsuvku, neboť ač není hlavním tématem tohoto exposé, patří studentské hnutí neodmyslitelně právě k této panovníkově návštěvě Čech v roce 1891. Neboť právě z důvodů nepokojů v Praze v souvislosti se setkáním českých a francouzských studentů byla panovníkova cesta do hlavního města odložena o více jak dva měsíce. Bylo nutno totiž překlenout jak dobu oslav císařských narozenin v srpnu tak i datum 12.září, na které připadalo výročí panovníkova příslibu z roku 1871 nechat se korunovat českým králem, neboť obě tato data stala by se při panovníkově přítomnosti v Čechách jistě vhodnými příležitostmi pro demonstrace rezistentních postojů vůči vládě i panovníkovi.
Proto mohlo k uskutečnění císařovy návštěvy dojít až po předběžné diplomatické přípravě. Jedním z hlavních architektů této přípravy byl i pražský místodržitel František hrabě Thun (1847 - 1916). Ten měl na císařově návštěvě osobní zájem - byla by možností doložit vládě ve Vídni, že situace v Čechách je stabilizovaná (Thun byl právě pro přehlížení častých národnostních a jiných třenic kritizován).

A protože dobře věděl, že studenti jsou spřízněni s mladočechy a rovněž správně odtušil, že ne všichni mladočeši s pokrokáři sympatizují a jde jim především o koryta a o případný úřednický postup, zapůsobil právě tímto směrem. Výsledkem toho bylo usnesení Národní strany svobodomyslné v tom smyslu, že je třeba učinit vše pro to, aby panovníkova návštěva nebyla nikterak narušena. Thun si navíc zajistil potlačení novinových zpráv o studentských aktivitách ze strany Grégrových Národních listů. Mladočeši správně pochopili (pravda s Thunovou dopomocí) nastávající situaci jako svou příležitost dokázat panovníkovi, že jsou solidním politických tělesem, na něhož se ve vstřícnosti může spolehnout. František Josef prý jednou nazval mladočechy "podivnou společností". Tato "podivná společnost" však vyhrála v roce 1891 s převahou volby a do říšské rady vstoupila v síle 37-mi mužů. A nyní, pár měsíců po volbách, byla šance na posílení kreditu strany a potažmo i národa. Jak se tedy mladočeši, kteří až doposud podporovali věškeré studentské aktivity zachovali 17.září 1891, kdy jim byl doručen dopis podepsaný Rašínem, v němž studenti žádali "podání adresy císaři při jeho příjezdu do Prahy s tím petitem, aby se za českého krále korunovati dal" ? Uklidnili mládence s tím, že je v zájmu všech vystříhat se všech demonstrativních akcí a že adresu předají císaři až po skončení návštěvy a to prostřednictvím zemského sněmu. Když byl takto zpraven i hrabě Thun, nic již nebránilo oznámit panovníkův příjezd do Prahy u příležitosti Zemské jubilejní výstavy.
Císař přijel do Prahy již za ranních hodin 26.9. a ještě téhož dne odpoledne zavítal poprvé na Výstaviště, kde se objevil (ve své oblíbené maršálské uniformě) kolem čtrnácté hodiny. Byl okamžitě uveden na pro tento účel připravené podium, kde vyslechl uvítací zdravici předsedy generálního výboru zemské výstavy Bedřicha hraběte Kinského:
"Vaše Veličenství, nejmilostivější císaři a králi! Se srdcem plesajícím vítají Vaše Veličenství tisícové věrných poddaných na prahu výstavy. Všichni, kdož splupůsobili při velikém tom díle, stojícím pod protektorátem nejvznešenějším, hluboce jsou naplněni pocity nezlomné věrnosti a oddanosti k milovanému panovníkovi svému. Nejuctivější dík vzdávající za největší návštěvu, spatřující v ní teprve korunu podniku, jenž povolán jest, aby představil výkony širčích kruhů na poli duševním i hmotném.

A jako návštěva Vašeho Veličenstva jest nevyšší odměnou za to , co dosud bylo vykonáno, tak budiž i pobídkou ku další práci duševní."
Na tato slova císař česky odpověděl:
"S upřímným potěšením přijímám osvědčení loyálního myšlení, vrozené a neskonné věrnosti, jakož i radost nad návštěvou mojí. Vzkazuji Vám za ně svůj srdečný dík. Rád jsem přišel do Prahy, abych se z vlastního názoru přesvědčil o potěšitelných pokrocích zdatné práce ve všech oborech lidské píle v mém milovaném království českém."
Po krátkých proslovech německy se vydal císař na prohlídku výstavy (na ní zavítal během této své návštěvy ještě jednou) a podle udání zde přítomných se o vše živě zajímal, jednotlivými odděleními výstavy byl doprovázen vždy odborníkem, např. sochařství mu na výstavě prezentoval J.V.Myslbek atd. Na tomto místě je dlužno učinit dvě drobné poznámky a to o císařově zběhlosti v cizích jazycích a o jeho vztahu k výdobytkům pokroku - k vynálezům. Císař pán hovořil kromě němčiny (s charakteristickým vídeňským nádechem) plynně maďarsky a francouzsky. Znal také italštinu a v mládí získal základy polštiny. Česky se naučil, ale byl to pro něj jazyk nepoužívaný, což bylo v pokročilejším věku znát na jeho slovní zásobě a především výslovnosti, i když byl ještě v roce 1907 schopen vést česky drobné konversace. Naproti tomu se nikdy nenaučil anglicky a nikdy také nebyl v Anglii.
A co se týče jeho poměru k vynálezům a novotám, je mnohé zřejmé z jeho osobního založení. Za všechny uvedu pouze dva konkrétní případy - nikdy nejel výtahem a až do své smrti nevyužil snad ani jednou telefoního přístroje, telefon nebyl přirozeně ani instalován do jeho pracovny a císař používal zásadně telegrafu. Snad tím zdůrazňoval odstup,který zachovával i při komunikaci. Při ní obzvláště.
Vraťme se však ještě na okamžik do Prahy v žáří 1891. Císař v tuto dobu poctil svou přítomností mimojiné Rudolfinum a Národní divadlo. 1.října odjel na jednodenní návštěvu do Liberce - toho času centra německého osídlení v Čechách (z důvodu naznačení své nestranosti,byl si vědom momentálních národnostních rozbouření). Tato jeho zastávka měla být narušena sabotáží, když v noci před císařovým příjezdem do Liberce vybuchly na trati dvě nálože. Nakonec, v den svého návratu do Vídně vstoupil císař na půdu nové Zemské trestnice v Praze na Pankráci, kde prominul osmi vězňům zbytek jejich trestu. Než odpoledne opustil území Čech, zastavil se v Benešově a Táboře. Kromě výše uvedené události nenarušilo jeho návštěvu naprosto nic a proto mohl jak to bylo zvykem udílet vyznamenání, zasílat uznání a různá ocenění atd.

všem, kteří se na klidném průběhu jeho cesty zasloužili.
Tak jako v roce 1868, bylo otevření nového mostu pouze jedním z důvodů panovníkovy jedenácté oficiální návštěvy Prahy 12.- 17.června 1901. Jak připomínaly Národní listy v den panovníkova příjezdu "není to pouze jen předání nového kamenného mostu do užívání,ale také jisté vnitřní důvody, které císaře pána přivádějí do hlavního města". Vzpomínají především nedávno ukončených ostrých střetů nacionalistických ohledně jazykových zákonů, klid tento má panovník posvětit a uchovat svou přítomností. Jinými slovy,národ si od této císařovy návštěvy slibuje, že panovník "pofouká" rány utržené v národnostních bojích. Císař skutečně budil takový dojem, i když ani nyní nesejmul zcela masku svého majestátu a i program jeho pobytu se podobal jiným - mocnář tentokráte zavítal do holešovické elektrárny, do tunelu městské kanalizace, do akademie hraběte Straky, do botanické zahrady, katedrály sv.Víta atd. 14.6. navštívil představení v Národním divadle, při němž byly předvedeny perly české tvorby posledních let - III.dějství opery Rusalka a úryvky z divadelní hry Noc na Karlštejně a to za přítomnosti obou autorů výše zmíněných děl - Antonína Dvořáka a Jaroslava Vrchlického.
Jak bylo již výše uvedeno, součástí oficiálního programu císařských pobytů na různých místech byly audience a hostiny. Ani nyní nebylo jinak - při jedné takové příležitosti byl zachycen úryvek z rozhovoru mezi Jeho Milostí císařem a panem poslancem Kaizlem:
K:"Jako poslanec Karlína jsem zvláště potěšen, že si Vaše Výsost povšimlo i zjevu našich dětí, jenž jsou důkazem, že našeho lidu nikterak neubývá."
J.M.císař:"Ano, vítání ze strany dítek mne velice potěšilo."
K:"Není Vaše Výsost námahami, které tyto dny přinášejí, unaveno ? "
J.M.císař:"Nikoliv. Naopak, cítím se zcela svěží."
K:"Tím více je potěšitelno, že si Vaše Výsost tak dobré dojmy v plné síle z Prahy odnese."
(in Národní listy č.163 / 15.6.1901 str. 3)
Jak vidno, byla konversace s císařem vskutku povznášející. Zde opět poznámka na okraj - podle etikety nesměl nikdo v přítomnosti císaře mluvit, nebyl-li císařem tázán či vyzván. A o Františku Josefovi I. je známo, že nebyl příliž spontální řečník a podle svědectví se na audiencích či hostinách hovořilo velmi málo.

Částečnou vyjímkou byl snad kruh armády, ale i zde se panovník projevoval většinou "pouze" jako velitel, tedy stroze a formálně.
Kromě již zmíněných míst v Praze, využil císař pobytu v Čechách také k návštěvě Terezína, Ústí nad Labem, Litoměřic a Bohušovic.
Již během panovníkovy přítomnosti v Čechách bylo slyšet mnohé povzdechy nad skutečností, že nebyl tento dosud korunován na českého krále, ačkoliv používá tohoto titulu. Stejně tak psaly noviny i po jeho odjezdu 17.června. Ale ve výsledku převládal dobrý dojem, jeden z ruských listů - "Nové časy" - poznamenal dokonce k návštěvě císaře v Čechách roku 1901, že to znamená částečný obrat v politice monarchie, jenž nyní více vystupuje proti pangermanismu.
Poslední - dvanáctá - oficiální návštěva císaře Františka Josefa I. v království českém - 15.-29.dubna 1907 - jenom potvrdila účel té předcházející. Stejně jako v roce 1901 se nesla v duchu vyvažování národnostních rozporů - navazovala totiž nepřímo na panovníkovu návštěvu v Liberci (centru německého osídlení), kterou uskutečnil spolu s pobytem v moravské Ostravě v roce 1906. Připoměnme si, že i v letech 1891 a 1901 zavítal při návštěvě Prahy císař také do Liberce. Tato návštěva však předci jenom byla něčím zvláštní - jak vidno z termínového vymezení, jednalo se o nejdelší pobyt císaře v Praze. Snad proto k ní bylo vzhlíženo s většími nadějemi, než dříve bylo zvykem. Tomu odpovídala i náročná příprava, kterou sledoval pečlivě tisk, např. Národní listy věnovaly tomuto dvě zvláštní přílohy 11. a 14.dubna. Ale nepřipravovaly se pochopitelně pouze slavobrány a uvítací projevy. Podobně jakov letch 1891 a 1901 byly panovníkovy pobyty v královském hlavním městě solí v očích především německých nacionalistů, kteří - na rozdíl od Čechů spíše v hrůze - očekávali snad ještě větší panovníkovo dobrodiní. Tak píší i Národní listy 12.dubna:"Němci neměli nikdy tyto návštěvy císaře v oblibě. Tak je tomu i dnes a nebylo by věru zapotřebí analysovati jejich ledví, abychom se přesvědčili, že nastávající dny v nich nevzbudí rozruch radostný, přes okázalou dekoraci jejich domů. Němci se pokouší věc politizovat, ačkoliv myšlenka k návštěvě vzešla z kruhů dvorních...snažíce se naznačit, že chystaná návštěva panovníka přinese v jejich prospěch změny poměrů národnostních." Došlo skutečně k tomu, že německé noviny znevažovaly takovýmto způsobem české naděje.
Tyto však byly značně posíleny záhy po císařově příjezdu v odpoledních hodinách ve středu 15.dubna 1907 do Prahy. Školní děti měly toho dne volno,respektive se místo výuky účastnily přivítání mocnáře. Tento dorazil ve čtyři hodiny odpoledne na Pražský hrad.
Již druhého dne přinesly Národní listy zprávu, že císař považuje nynější svůj pobyt za "sídelní" a hodlá ho v brzké době opakovat.

Výborný dojem z toho nepokazil ani německý list Bohemia, když hovořil o "císařově vizitě největšího provincionálního města říše". Ale deník Neue Freie Presse právě v tom, že císař pojímá návštěvu jako sídelní pobyt, vidí politický rozdíl od všech předchozích. Ze všech českých úst také plynula slova nadšení, že "konečně máme svého vladaře přítomného na starobylém sídle českých králů trvaleji". Není tedy divu, že se většina českého národa (a snad i někteří Němci) domnívali, že František Josef I. v předvečer výročí 60.-ti let svého požehnaného panování projevil nebývalý zájem o nevyřešené problémy s česko-rakouským (německým) vyrovnáním. Jak ale dnes víme, přichystal si k výročí jiný dárek - anexi Bosny a Hercegoviny, čímž si již definitivně zadělal na konflikt, který zlomí monarchii po tolika stoletích existence vaz. Ale i v roce 1907 bylo do "Sarajeva" ještě daleko. Nikdo na takové věci nemohl mít ani pomyšlení, zvláště když se v tomto roce krom tohoto panovnického sídelního pobytu měly uskutečnit i první volby do říšské rady podle všeobecného volebního práva - byly vypsány na 14.květen a již v průběhu císařovy návštěvy se rozjížděla předvolební kampaň na stránkách novin.
Při této své poslední vizitě Prahy navštívil císař v následujících dnech všechna pražská města, muzeum, zemědělskou radu, ústav nevidomých na Klárově, chrám sv.Ludmily, Vyšehradský tunel a projel se parníkem po Vltavě. Pochopitelně nechyběly oblíbené vojenské přehlídky, audience (např. 19.dubna přijal císař více jak 50 lidí - politiky, bankéře, umělce, starosty měst, duchovní atd.) a dvorní hostiny - těch bylo celkem 6, každá pro více jak šedesát hostů z řad politických, armádních i kulturních. Při jedné z nich, celkem o dvanácti chodech, se pilo Cherry a Cognac r.1835.
21.duben přinesl další sérii článků o česko-německých vztazích, víceméně ještě v podobnéch duchu jako minulý týden. Ale dny plynuly a panovníkův sídelní pobyt se nachýlil ke svému finále, sice bouřlivému, ale v očekávání nenaplněnému. Již 28.dubna - den před císařovým odjezdem - vyjadřují Národní listy přesvědčení, že panovníkova návštěva nebude mít takový význam pro posun v česko-německých vztazích a tím méně pro národnostní a zemské polepšení. Doslova bylo uvedeno a toto hodnocení skutečně vystihuje nastalou situaci zcela přesně:"...nacházíme se ve stadiu očekávání věcí, o nichž nevíme jaké budou, však věříme přitom, že budou lepší věcí nynějších...".

Kolikrát v dějinách český národ a jeho zemi pohlcovala tato nálada "stojatých vod" ?
A tak 29.dubna 1907 odcestoval císař z Prahy, zanechav snad jen ten dojem, že se Němci již nadále nemohou natolik spoléhat na jeho podporu svých požadavků, hraničících v případě návrhů předsedy německé národní strany dr.Titta až s otevřeným extremismem. Císař jako vždy poděkoval v dopise zemskému místodržiteli za přijetí v Praze a tím se skončily jeho pražské pobyty nadobro.
Ještě v září 1909 budou mít Čechy potěšení z přítomnosti svého mocnáře a to když bude tohoto roku místem konání pravidelných podzimních manévrů Velké Meziříčí na Moravě. To již je skutečně poslední císařův přímý kontakt s územím českého království. Za necelých pět let již budou probíhat vojenské operace naostro po celé Evropě - začne I.světová válka, jejího konce se již jeden z jejích strůjců nedočká. A jeho královské zemské město svého císaře již také ne.
Mohli bychom nyní i spekulovat - o celkovém počtu císařských návštěv, jejich frekvenci, popřípadě dostatečnosti. Pokud se toho týče, tak s přihlédnutím k jejich skutečným účelům, byly naprosto nedostatečné. Císař se zde vždy přes všechno vyjímal jako bytost z jiného světa, která vládne jinému světu. Ne, ve skutečnosti neznal dobře poměry v Čechách. A ani je znát nemohl. Zvláště v posledních letech svého života a panování ho české záležitosti zjevně unavovaly a nevěnoval jim dostatečnou pozornost. Unavený ústupky ve prospěch Maďarů či Poláků, náročnými jednáními s Německem a Ruskem, ztátou syna a manželky - i když si toto připouštěl nejméně - není se co divit, že jeho vztah k českému království byl takový, jaký byl. Svými návštěvami dával najevo víceméně pouze svou účast. Ale to nic nemění na tom, že Praha a kterékoliv jiné místo téměř vždy mocnáře radostně uvítalo ve svých zdech. A stalo by se tak zajisté i dnes - snad tedy alespoň ony děkovné dopisy,v nichž císař oceňuje českou pohostinnost, jsou skutečně upřímné.

Přehled návštěv Františka Josefa I. v Čechách
a) před převzetím císařského titulu
1.10.1844 FJ provedl v Prostějově první přehlídku svého dragounského pluku
1847 cesta FJ s bratry do Čech a Saska (25.-29.září návštěva Prahy)
b) jako císař
19.-23.11.1849 1.oficiální cesta FJ do Prahy
září 1850 FJ I. na manévrech v Čechách
květen 1851 vojenská přehlídka v Olomouci
29.-31.5.1852 2.oficiální cesta FJ I. do Prahy
1.-12.6.1854 3.oficiální cesta FJ I. do Prahy se zastávkou v Brně
11.-25.11.1858 4.oficiální cesta FJ I. do Prahy u příležitosti odhalení pomníku maršála Radeckého
26.7.1860 setkání FJ I. s pruským regentem Vilémem v Teplicích
18.10.-9.11.1866 5.oficiální cesta FJ I.do Prahy spojená s návštěvou Brna a českých a moravských bojišť. 21.-26.6.1868 6.oficiální cesta FJ I. do Prahy
7.-9.9.1874 7.oficiální cesta FJ I.

do Prahy
červen 1875 setkání FJ I. s ruským carem, pobyt v Praze v den úmrtí ex-císaře Ferdinanda
červenec 1876 návštěva císařovny-vdovy Marie Anny
1.-8.6.1880 8.oficiální cesta FJ I.do Prahy
srpen 1885 schůzka FJ I. v Kroměříži s ruským carem
26.9.-2.10.1891 10.oficiální cesta FJ I. do Prahy u příležitosti konání Zemské jubilejní výstavy
12.-17.6.1901 11.oficiální cesta FJ I. do Prahy u příležitosti otevření mostu císaře Františka
červen 1906 pobyt FJ I. v Liberci a Ostravě
15.-29.4.1907 12.oficiální cesta FJ do Prahy
září 1909 FJ I. se účastní vojenských manévrů u Velkého Meziříčí. PRAMENY A LITERATURA
Národní listy - ročník 1901 / č.161.-163. ročník 1907 / č.99.-117.
Světozor - ročník 25./1891 č.46
KETTERL E.:Paměti komorníka císaře Františka Josefa I., 1.vyd. Petrklíč,Praha 1993
KREJZA V.:Život a panování Františka Josefa I., vydal E.Šolc Praha 1915
PERNES J:Spiklenci proti Jeho Veličenstvu. Mladá Fronta, Praha 1988
URBAN O.:Frantiček Josef I.,1.vyd.,Mladá Fronta,Praha 1991
VÁŇA-MCELSKÝ J.J.:V jubilejním roce., vydal V.Šašek, Velké Meziříčí 1908
kol.:Československé dějiny v datech.2.vyd.,Svoboda,Praha 1987
kol.:Encyklopedie moderní historie,1.vyd.,Libri,Praha 1995
kol.:Kdo byl kdo v našich dějinách do r.1918.1.vyd.,Rovina, Prachatice 1992.