Projekt, který připomínal některé dřívější středoevropské integrační snahy, nakonec nebyl ani dále rozveden. Jednak pro nezájem většiny zemí, ale zvláště proto, že se neslučoval s plánovanou velkoněmeckou politikou A.Hitlera.
Ten se přes mnohá ubezpečení o samostatnosti a svrchovanosti nové ČSR všemožně snažil zasahovat do našeho vnitřního vývoje - především podporoval abdikaci demokratických sil ve státě. Prezident dr.E.Beneš odstoupil pod nátlakem 5.října. Pro pozdější argumentaci ve věci právní kontinuity ČSR byl tento akt vynucení, spolu s vynucením přijetí Mnichovské dohody, rozhodující. V náš prospěch mluvila skutečnost, že vynucení mezinárodněprávního aktu činí tento akt neplatným. Prozatím ještě nebyla nezinárodně politická situace taková, aby dovolovala Hitlerovi přímo dosadit do Čech říšského správce, proto naplánoval přijetí smlouvy, která by potvrdila "vazalství Čech k Říši" spolu se zrušením jakýchkoli dřívějších spojeneckých smluv. I když z ní nakonec sešlo, proběhla v listopadu jednání, která připravila Hitlerovi výhodné nástupní pozice k "březnu 1939".
Následná česká politika byla tedy zaměřena na uchování oné zbytkové samostatnosti a nutno přiznat, že naše výchozí pozice byly o to horší, že panovalo všeobecné přesvědčení o zradě západních velmocí, což přibližovalo určité vrstvy české politiky (a společnosti vůbec) blíže k Německu.
Z hlediska pozdějších snah o obnovu ČSR byl pro tuto chvíli téměř zcela vyřazen jeden z hlavních proudů usilujících o obnovu - lidové hnutí, které utrpělo Mnichovem výraznou porážku, stejně tak jako i většinová část bývalé vládní garnitury, tedy ta část, která byla pamětna československé státnosti v duchu odkazu T.G.M.
Proti této "demokratické" části se postavila bývalá česká pravice - především Republikánská strana a části Národní demokracie, Lidové strany a národních socialistů. Jejich zástupci vytvořili společně Stranu národní jednoty a sestavili vládu pod vedením R.Berana. Na Slovensku se již velice výrazně prosazovala autonomisticky směrovamá Hlinkova lidová strana, která již počátkem října 1938 odmítla návrhy sociálního demokrata I.Dérera na zachování českoslovenké jednoty při uznání rovnoprávnosti dvou jazyků (tzn. rezignaci na tzv.československý jazyk).