Budeme se proto na závěrečných řádcích tohoto exposé věnovat převážně tomuto problému, který byl velice citlivý ve čtyřicátých letech a je v podobné kvalitě vnímám i v letech devadesátých.
V lednu 1945 obdržel Beneš a jeho vláda první oficiální reakce na memorandum z listopadu 1944. Velká Británie i USA uznávaly nárok ČSR na vyřešení její situace v duchu memoranda, ale zároveň poukázaly na to, že veškeré prováděcí aktivity se musí dít pouze v souladu s mezinárodními smlouvami upravujícími poválečné vztahy. Je na místě připomenout Benešovu (a pochopitelně nejen jeho) zjevnou netrpělivost, jenž v tuto dobu projevoval. Tato pramenila z jakoby vyčkávacích postojů spojenců k řešení čs. otázky. Tento jejich postoj byl však zcela na místě - bylo nutné ukotvit jakékoliv aktivity a především nové vztahy do řádných smluv.
Nicméně právě ona netrpělivost, či snad neklid se podepsal na znění poslední a již opravdu definitivní verze programu obnovy ČSR, která vznikala opět v Moskvě v dubnu 1945. Zde byla totiž otázka osudu Němců, kteří pozbydou československé občanství, nedořešena a zůstala otevřena...


Několik možných otázek na závěr ?
První z nich se bude přímo vázat k nedokončené poslední větě předcházející kapitolky. Je možné na základě této skutečnosti s jasným a konečným nevyřešením kardinální otázky uvažovat v tom smyslu, že lidé v Čechách a na Moravě si ji vyložili jako volné pole působnosti a v tomto duchu zahájili první, tzv.divokou fázi vyhnání (odsunu) ?
Bylo by snad možné očekávat, že se po tom všem, co zažili během šesti let okupace a teroru, budou chovat jinak ? A jak jinak ? Není těžké domyslet, co by se stalo, kdyby se nepodařilo zahájit druhou (snad "lidštější") část odsunu (vyhnání). Tím samozřejmě nemíním ospravedlňovat jakýkoliv projev násilí na německém obyvatelstvu. Je však potřeba to vzít jako fakt. Násilí zde bezesporu bylo a mohlo být ještě horší.
Bylo možné vyvarovat se v koncepci obnovy ČSR řešení německé otázky ? Určitě nikoliv. Alespoň ne v konečné koncepci. Snad by to bylo možné v takovém plánu, který by nepřipravili českoslovenští zástupci v duchu domácích postojů, ale byl by nám tento vnucen násilím kýmsi třetím.
Snad bychom tedy měli být vděčni za tu možnost, že jsme se v této věci rozhodovali sami (a že nakonec vůbec došlo dohodě), byť s konečným posvěcením velmocí. Budiž to pro nás výzva do budoucnosti, kdy snad budeme moci spolurozhodovat o možná daleko složitěších věcech, které ale budou vyžadovat snad více pochopení druhého a především naši velkorysost.