Vývoj názorov na obnovu ČSR za 2. svetovej vojny

Vývoj názorů na obnovu ČSR za 2.světové války
_____________________________________________________________
I. Úvod
Existence tzv. 2.republiky je časově vymezena dvěmi událostmi, které měly podstatný vliv nejen na bezprostřední tvář a postavení Českoslovenké republiky, ale zařazeny do širšího kontextu, ovlivnily události nadcházející a především spoluurčily poválečný vývoj ČSR a to po stránce politické, mocenské, národní a mezinárodní a v neposlední řadě také morální.
Na počátku výše zmíněného období nejprve Československá republika doslova v předvečer dovršení svého prvního dvacetiletí ztrácí pohraničí - Mnichovská dohoda z 29.září 1938 - a několik měsíců na to je československý stát rozbit - vytvořením tzv.slovenského státu dne 14.března 1939 a následným vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava nad zbytkem československého území dne 16.března 1939, po započetí okupace českých zemí německými vojsky dne 15.března.
Hlavním obsahem tohoto příspěvku nebude líčení událostí 2.republiky, nicméně je třeba se zmínit o několika skutečnostech, které měly posléze zásadní vliv na formování české rezistence vůči "Třetí říši" v období protektorátu a vůbec na snahu o znovunabytí svrchovanosti ČSR. Té bude pak věnována stěžejní pozornost a to ve dvou základních etapách, a to od počátku okupace v roce 1939 do roku 1943, a od roku 1943, kdy se naplno prosazuje v zahraničních snahách odboje jeho orientace na SSSR.

II. Snaha o udržení ČSR v období tzv. 2.republiky 1938-39
Československo se přijetím mnichovského diktátu muselo vzdát téměř 28-mi tisíc km2 česko-moravského pohraničí, na němž žilo přes 3,5 milionů obyvatel, z toho asi 600 tisíc české národnosti (z nichž většina byla nucena přesídlit do vnitrozemí). V celkové bilanci tak ČSR ztratila nákladně budované pohraniční opevnění, velká průmyslová centra při hranicích a pochopitelně i zdroje surovin, dále byla vážně narušena komunikační síť, zejména železnice.
Druhým okruhem problémů které přinesl "Mnichov" se týkaly mezinárodního postavení republiky. Záhy se začaly objevovat některé návrhy na nové ukotvení okleštěné ČSR v "nové" Evropě - jedním z nich byl i projekt tzv. horizontální osy, v rámci níž mělo dojít k propojení středoevropského prostoru spojením Polska, Maďarska, ČSR (patrně v podobě Č-SR !) a Rumunska a Jugoslávie. To vše s podporou Itálie, která tak chtěla získat tento prostor do své sféry vlivu.

Projekt, který připomínal některé dřívější středoevropské integrační snahy, nakonec nebyl ani dále rozveden. Jednak pro nezájem většiny zemí, ale zvláště proto, že se neslučoval s plánovanou velkoněmeckou politikou A.Hitlera.
Ten se přes mnohá ubezpečení o samostatnosti a svrchovanosti nové ČSR všemožně snažil zasahovat do našeho vnitřního vývoje - především podporoval abdikaci demokratických sil ve státě. Prezident dr.E.Beneš odstoupil pod nátlakem 5.října. Pro pozdější argumentaci ve věci právní kontinuity ČSR byl tento akt vynucení, spolu s vynucením přijetí Mnichovské dohody, rozhodující. V náš prospěch mluvila skutečnost, že vynucení mezinárodněprávního aktu činí tento akt neplatným. Prozatím ještě nebyla nezinárodně politická situace taková, aby dovolovala Hitlerovi přímo dosadit do Čech říšského správce, proto naplánoval přijetí smlouvy, která by potvrdila "vazalství Čech k Říši" spolu se zrušením jakýchkoli dřívějších spojeneckých smluv. I když z ní nakonec sešlo, proběhla v listopadu jednání, která připravila Hitlerovi výhodné nástupní pozice k "březnu 1939".
Následná česká politika byla tedy zaměřena na uchování oné zbytkové samostatnosti a nutno přiznat, že naše výchozí pozice byly o to horší, že panovalo všeobecné přesvědčení o zradě západních velmocí, což přibližovalo určité vrstvy české politiky (a společnosti vůbec) blíže k Německu.
Z hlediska pozdějších snah o obnovu ČSR byl pro tuto chvíli téměř zcela vyřazen jeden z hlavních proudů usilujících o obnovu - lidové hnutí, které utrpělo Mnichovem výraznou porážku, stejně tak jako i většinová část bývalé vládní garnitury, tedy ta část, která byla pamětna československé státnosti v duchu odkazu T.G.M.
Proti této "demokratické" části se postavila bývalá česká pravice - především Republikánská strana a části Národní demokracie, Lidové strany a národních socialistů. Jejich zástupci vytvořili společně Stranu národní jednoty a sestavili vládu pod vedením R.Berana. Na Slovensku se již velice výrazně prosazovala autonomisticky směrovamá Hlinkova lidová strana, která již počátkem října 1938 odmítla návrhy sociálního demokrata I.Dérera na zachování českoslovenké jednoty při uznání rovnoprávnosti dvou jazyků (tzn. rezignaci na tzv.československý jazyk).

Krize československé vzájemnosti byla následně prohloubena vytvořením autonomní slovenské vlády v duchu klerofašizmu, se silný protičeským akcentem.
Od této chvíle se také začínají ubírat obě části zatím jednoho státu ne zcela jiným směrem, ale jistě odlišným způsobem a rychlostí vývoje, přičemž v Čechách byl vývoj pomalejší v důsledku značné nekonzistentnosti vládní strany. V ní se totiž objevili také lidé jako např. gen. A.Eliáš, kterým nebyl lhostejný osud státní samostatnosti a kteří také vnímali nebezpečí slovenských autonomistických snah přinejmenším stejně citlivě jako nebezpěčí plynoucí z politiky německé. Nicméně všichni ve vládě se domnívali, že bude nutné udržet Československo (Česko-slovensko) a to za cenu zřeknutí se právě masarykovské koncepce státu. V takovémto duchu hovoří již 14.října 1938 ministr zahraničí Chvalkovský s A.Hitlerem.
Takovýto vývoj nahrával silám, které usilovaly o totalitarizaci a následnou fašizaci české společnosti - jednak ta byly přímo proněmecky orientované složky vlády a do tohoto tábora patřili rovněž vlajkaři, příznivci R.Gajdy, a skupina ANO (Akce národní obrody). K jejich dalšímu posílení dochází 15.prosince 1938, kdy byly přijaty tzv.zmocňovací zákony, které učinily z vládní Strany národní jednoty v podstatě stranu s "vedoucí úlohou ve státě".
Ale Hitler byl s vývojem u nás krajně nespokojen - 26.ledna 1939 to dal Chvalkovskému při jeho návštěvě v Berlíně pořádně "dopít" - proněmecky orientovaný šéf naší diplomacie pak celý zsinalý v Praze přednesl Hitlerovy požadavky ohledně dalšího směřování ČSR - vystoupit se Společnosti národů, rozvázat všechny spojenecké smlouvy a vyhlásit neutralitu, dále pak vyhlásit platnost tzv.norimberských zákonů a demobilizovat vojsko. To byl útok na poslední zbytky již beztak stínové samostatnosti a svrchovanosti ČSR. A zatímco v Praze usilovně přemýšleli, jak Hitlerovy nehorázné požadavky nejlépe splnit a tím si zajistit jeho přízeň, byl tento již tou dobou rozhodnut definitivně rozbít ČSR.
V následné pokračující zostřené fašizaci dochází k dalšímu vyřazování opor předmnichovské demokracie z povrchu společnosti, čímž se vytváří dostatečné podhoubí pro vznik pozdějšího odboje.
Tak se utvářelo spektrum, jehož každá složka bude hrát svou roli v procesu snah o obnovu ČSR během existence protektorátu. Na jedné straně současná vládní garnitura a její přívrženci usilující o zachování již téměř ztracené samostatnosti a na straně druhé se nacházela opozice vůči "druhé republice". Tato byla i po celou dobu války značně heterogenní, což ji zvláště při pozdějších akcích odboje mnohdy velice svazovalo ruce.

Do této skupiny patřili pochopitelně lidé bývalé skupiny "Hrad" - tedy lidé věrni Benešovi, dále příslušnůci armády včetně legionářů, dále zájmové organizace (Sokol atd.), členové již tehdy zakázaných politických stran (např.KSČ) a samozřejmě i mnozí prostí občané. Představitelé této strany víceméně předpokládali další podřizování ČSR Říši a začaly se objevovat názory, že jedinou cestou z tohoto marasmu bude válečný konflikt Německa a západních mocností. Vzniká tak idea války coby nástroje restaurace předmnichovských poměrů. Ta ještě více posilovala protiněmecké postoje a později i chuť jít bojovat. Formovala se tak základní idea odboje v přímé opozici k ideologii podřízenosti a ústupků vedoucích k zachraňování existence národa.
V závěrečné fázi existence druhé republiky se vystupňoval slovenský autonomisnus do takové míry, že na počátku února projevili slovenští představitelé touhu po samostatnosti a prezentovali ji u Hitlera. Výsledkem pak byla řada událostí vedoucích až k březnové tragedii a zániku ČSR.

III. Vývoj názorů na obnovu ČSR v době Protektorátu 1939-43
Německá vojska začala obsazovat území Čech a Moravy v noci ze 14. na 15.března 1939, následující den vyhlásil Hitler prostřednictvím oktroje zrízení Protektorátu Čechy a Morava. Tomuto zaručil autonomii a vykonávání svých výsostných práv, jenž bude v souladu se zájmy říše. Výkonem práv byla podle statutu protektorátu pověřena příslušná politická reprezentace - především vláda a státní prezident. Základní statut protektorátu byl formulován velice volně a nezávazně a to později umožňovalo zvolit takový výklad, který se nejlépe shodoval s momentálními "zájmy říše". Omezení českého postavení zdůrazňovalo také tzv. dvojí občanství - říšské (pro příslušníky germánské rasy) a státní (pro všechny ostatní).
22.března byl jmenován protektorem - zástupcem vůdce a říšského kancléře - svobodný pán Konstantin von Neurath, který obdržel rozsáhlé pravomoce (např. právo rušit nebo vydávat právní normy ve všech oblastech, podléhalo mu v protektorátě vše kromě armády a částečně i soudnictví). Významná úloha byla přiřčena německé policii, zvláště pak některým jejím složkám (př. tzv.Bezpečnostní služba SS a gestapo), které si již během roku 1939 vybudovali stabilní organizaci po celém území protektorátu. Jako nejvyšší velitel policejních složek působil po celou dobu K.H.Frank.

Formování odboje a názorové spektrum v letech 1939-40
V závěru kapitoly věnované období druhé republiky bylo konstatováno, že do vzniku protektorátu se celá společnost rozdělovala na dvě výrazné skupiny, každá jiným způsobem hájící zájmy ČSR.

S příchodem přímé okupace se toto spektrum dále diferencuje.
Jednou ze skutečností, jenž přispěly k této hlubší diferenciaci byl krach nejen faktické československé vzájemnosti, ale i její samotné ideje.
Proto vznikají skupiny, které se ve svých snahách soustřeďují pouze na českou státnost a prosazující tzv.maločeskou koncepci:
a) První z nich byla podřízena říši, neboť se domnívala, že silná velmoc (vítěz případného konfliktu) nám zajistí existenci. K této skupině řadíme příznivce R.Gajdy, vlajkaře, plk.Moravce a také tzv.aktivisty, stejně jako některé hospodářské kruhy. b) Druhý směr naopak věřil v samostatnost po porážce Hitlera a prosazoval následné budování českého státu, a nejlépe v rámci většího uskupení středoevropských zemí na bázi federace.
Největším nebezpečím obou programů byla možnost jejich zneužití Německem k posílení vlastních pozic a tím celou snahu zbavit se německých pout naprosto znemožnit. Navíc se většina národa nehodlala smířit se životem na kolenou.
Na zcela jiných principech postavil svou činnost odboj - výrazný fenomén národní rezistence, respektive té její části, která odmítla jakékoliv formy spolupráce s okupačním režimem. Jak již bylo naznačeno výše, nejednalo se ani v nejmenším o jednotnou organizaci, přesto lze hovořit o několika významných uskupeních:
a) Konzervativně a pravicově orientovaní odbojáři se vyskytovali především v protektorátních strukturách a jako nejvýznamějšího představitele této skupiny můžeme jmenovat gen. A.Eliáše (zprostředkovával např. vzájemný styk zpravodajských skupin a důstojnické skupiny Obrana národa, měl kontakty na Beneše a další exilové představitele), popř. odbojáře z vedení Národního souručenství. V rámci této skupiny tedy došlo k propojení představitelů I. i II.republiky se členy protektorátní vlády. Cílem této skupiny bylo osvobození země a to formou restituce ČSR (popř.českého státu), přičemž konkrétní podoba měla korespondovat s výsledkem války.
b) Obrana národa, vedená gen. J.Bílým a gen. S.Ingrem, se rekrutovala z důstojníků bývalé čs. armády. Tato počítala s provedením vojenského převratu a nastolení vojenské diktatury s cílem obnovit ČSR. Následně mělo dojít k jejímu očištění od Němců.
c) Politické ústředí, v čele s P.Šámalem, představovalo původně organizaci politických špiček, která jednala z pověření E.Beneše. Jejím cílem byla pochopitelně obnova ČSR, přičemž se počítalo s posílením českého charakteru budoucího státu, včetně vysídlení části Němců.
d) Petiční výbor "Věrni zůstaneme" byl složen z radikálních socialistů, ze zástupců odborů, stoupenci tzv.etického socialismu a dále učitelé a profesoři, zednáři atd. Tito přestavovali radikálnější benešovské křídlo usilijící o obnovu ČSR formou revoluce.
e) Následují další menší, ale mnohdy vlivné organizace, např.

organizace vydávající časopis "V boj".
f) Zvláštní skupinou byla také KSČ, která do podzima 1939 projevovala snahu obnovit ČSR, pak se pod vlivem SSSR přiklání k názoru, že tato válka je válkou imperialistickou a po jejím skončení proběhne v Evropě bolševická revoluce. Na jaře 1941 se tento postoj reviduje a KSČ se vrací ke koncepci obnovy ČSR, byť v revolucionizované podobě. Dále je třeba také zdůraznit, že komunisté nepodlehli v letech 1939-43 výrazným antiněmeckým postojům.
Domácí odboj měl svého přirozeného partnera v odboji zahraničním, který se koncentroval na dvou místech - v Londýně kolem E.Beneše a v Moskvě, kde působilo exilové vedení KSČ, přičemž Beneše bychom mohli bez nadsázky označit za jednoho z vůdčích duchů československé rezistence v exilu. Beneš prozazoval od počátku války tzv. politiku odčinění Mnichova, která měla vést k obnově ČSR v jeho předmnichovských hranicích a v masarykovském duchu.
Odboj se tedy konstituoval i v rámci emigrantských kruhů, v nichž ovšem vznikaly problémy v souvislosti s požadavky Slováků na autonomii (spor Beneš - Hodža a Osuský). Vztahy se Slováky se postupně měnily k lepšímu, na rozdíl od vztahů k sudetským Němcům. V rámci emigrace nakonec převáží čechoslovakismus a to v duchu Benešovy etatické koncepce, která si zakládala na právní kontinuitě s předmnichovskou republikou. V tomto duchu také vystupoval jak Národní výbor (od 17.září 1939 v Paříži), tak i prozatimní vláda (uznaná v Británii 21.července 1940).
Pozice odboje byly zprvu velice slabé, ale jednotlivé akce probíhaly již od jara 1939 a získaly si mnohé sympatie u domácího obyvatelstva.
Výše byly naznačeny prvotní představy všech stěžejních representantů odboje a je třeba je nyní doplnit názory, které se vytvářely na straně velmocí. Nutno podotknout, že v očích mnohých měly právě plány a záměry velmocí rozhodující vliv na naplnění českých (československých) představ. Připomeňme tedy o jaké okruhy vizí se jednalo:
a) Předně zde byl projekt česko-polské federace, který navrhovala Velká Británie a Francie. Již v roce 1939 byla započata jednání Beneše s představitelem polské vlády v exilu gen. Sikorskim. Beneš sice tehdy zastával plně projekt samostatné ČSR, ale zároveň si nechával tímto jednáním, kde se hovořilo o formě konfederace obou
států a to v hranicích z roku 1938, otevřená vrátka pro jinou variantu, která by mohla vyplynout z vývoje a především konce války. V roce 1940 byla dokonce podepsána jakási předběžná dohoda o konfederaci, ale vývoj v roce 1942-3 zcela tuto variantu odsunul.
b) O federaci uvažovali v prvních letech války (resp.

až do napadení SSSR) i komunisté, kteří počítali s uskutečněním bolševické revoluce v Německu a následným spojením (na bázi dobrovolného vstupu) dalších středoevropských zemí do konfederace. Tato myšlenka ztrácí již v roce 1941 své stoupence.
Oba tyto projekty bychom mohli nazvat projekty federalizačními, které se opíraly o zkušenost z meziválečného vývoje, kdy se existence samostatných národních států neukázala jako nejlepší pro bezpečnost a stabilitu střední Evropy.
Kromě plánů federalizačních zde byly návrhy na obnovení středoevropského prostoru ve smyslu "status quo ante".
Posledním projektem, o němž se zmiňuji, je návrh představitele sudetoněmecké sociální demokraci W.Jaksche. Ten spadá do širší kategorie tzv.německé střední Evropy, tedy střední Evropy stmelené nenacistickým Německem, které by bylo pro svou výraznou schopnost vnitřní obnovy přirozeným a de facto jediným možným svorníkem tohoto prostoru, jeho záštitou. Tento jistě podnětný plán však narážel na odmítnutí nejen u české rezistence (pochopitelně), ale i u západních velmocí.
Do tohoto prvního období (1939-40) spadá také první kolo jednání výše zmíněného Jaksche s Benešem. Jejich disputace se vedla v podstatě na bázi sporu o smysl "Mnichova". Pro Beneše byl Mnichov bezprávím spáchaným na opuštěných Čechoslovácích, naopak Jaksch v něm viděl jistou fornu odčinění staršího bezpráví spáchané na sudetských Němcích St.Germainskou smlouvou z roku 1919. Přes tento v celku kardinální rozpor a přesto, že Beneš oponoval Jakschovým federalistickým návrhům poukázáním na to, že si nedovede představit svazek velkého státu a malých státečků na bázi rovnosti, tak přes toto všechno byl Beneš ochoten se s Jakschem na ledsčems dohodnout (o možnostech navrhovaných Benešem bude řeč níže), ale vývoj válečných událostí a především událostí v protektorátě v letech 1941-42 zmrazil další jednání - mnichovská propast byla zvýrazněna heydrichiádou.
Stejně tak i na názorový vývoj domácí scény měly vliv především události z přelomu let 1941-42, postupně byla tzv.maločeská koncepce zcela rozcupána a celou českou vnitřní rezistenci zachvátil radikalismus způsobený vývojem událostí v potektorátě v exponovaném roce 1942.

Názorové spektrum v letech 1941-42
Byl to tedy pouze domácí odboj, který zastával ideu obnovy ČSR v předmnichovkém smyslu od počátku protektorátu.

Během roku 1940 došlo k postupné obměně ve špičkách odbojových organizací (obnovení Obrany národa a Politického ústředí, dobudování PVVZ, postupné vytvoření jednotného koordinačního centra nekomunistického odboje - vznik Ústředního výboru odboje domácího) a nastává tzv.druhá vlna odboje, která zaznamenala patrně nejvýraznější úspěchy v boji proti nacismu na našem území.
Právě tento obrozený odboj se stal autorem a hlavním protagonistou konkrétního programu obnovení republiky. Tento program, nesoucí název "Za svobodu. Do nové ČSR.", byl zaštiťován ÚVODem, postupně ho přijal i Beneš a hlavní zásady programu Za svobodu byly vtěleny také do Košického vládního programu v dubnu 1945.
Program Za svobodu vznikal již během podzimu roku 1940, vycházel přitom z premisy, že liberalismu společně s krizí formální demokracie umožnily nástup a rozšíření fašismu, a fašismus je koncentrací útlaku národního i sociálního. Z toho tedy jasně vyplývá následná snaha o nový sociální řád, kde by byla v plné míře ctěna demokracie, neboť jen "takový řád je hoden moderního člověka" (cit. podle Kural V.: Místo společenství konflikt, str. 118) , jak se praví v samotném programu. Dále se tento program plně hlásí k Masarykovu odkazu, ale zároveň je zde řeč o znárodňování strategických podniků, které bude provázet příchod nového řádu. V tomto řádu se již nepočítá se zastánci tradičního kapitalismu a rovněž lidmi, kteří se přímo podíleli tou čo onou měrou na kolaboraci s nacistickým Německem (zde jsou především míněni agreárníci). V závěru programu je znovu akcentována idea obnovy samostatné ČSR a již se také počítá s obnovou a posílením Německa (po jeho porážce, pochopitelně). Tento program byl tady významným posílením celého odboje nejen tím, že byl již konkrétní, sledoval cíl a snažil se předejmout poválečný vývoj, ale hlavní jeho význam tkví v tom, že se jednalo o program většiny odboje, k níž se přidal i Beneš v čele londýnského centra a později i komunisté. Tak vlastně zaštiťoval celonárodní snahu o obnovu ČSR.
Jak z povahy věci jistě vyplývá, byly součástí všech úvah o obnově ČSR rovněž úvahy o vztahu k sudetským Němcům, které byly zpravidla shrnovány do dvou otázek: Co vlastně se sudetskými Němci, odsunout (vyhnat) nebo ne ? A když ne, tak jakým způsobem deklarovat jejich postavení ve státě. Co se týče postavení odboje k této otázce, bylo od počátku protektorátu zřejmé a tento názor se postupně radikalizoval, že bude nutné Němce odsunout (vyhnat). Poněkud jiný sled názorů však nacházíme u Beneše.
Ten zastával sice zprvu (tj. od roku 1939) variantu odsunu (vyhnání), ale na přelomu let 1940-41 (tzn. v době pokračování v jednání s Jakschem) se u něho objevuje návrh, který dostal oficiální podobu v únoru 1941 a to v tzv. memorandu "Mírové cíle Československa". Podstatou těchto návrhů bylo vytvoření dvou národnostních okruhů uvnitř ČSR - německého a českého - přičemž se počítalo s vysídlením nacistů.

Na základě těchto zásad se uskutečňovalo postupné sbližování s Jakschem. Když se ale v listopadu 1940 o Benešových záměrech dozvěděli představitelé ÚVODu, ostře proti tomu vystoupili. Beneš jim v radiogramu z 18.listopadu 1940 připomíná, že je třeba vést tuto politiku ne v touze po pomstě, ale v souladu s trvalými zájmy ČSR.
4.února 1941 pak je zveřejněno výše jnemované memorandum, které dále rozvádí Benešovy představy. Předně je zde zmiňován fakt právní kontinity budoucí obnovené ČSR, neboť tato byla rozbita nátlakem. Podstatnou částí textu pak Beneš představoval svou koncepci dvou národnostních okruhů - tyto vycházely z teorie existence tzv.státních historických hranic a hranic etnických. Oba okruhy měly být uzavřené a v rámci německého okruhu se počítalo s vytvořením tří žup - karlovarské, liberecké a krnovské. Počet německých obyvatel měl být snížen na minimum a důsledné oddělení obou okruhů mělo být akcentováno zrušením tzv,jazykových ostrůvků - příslušníci těchto ostrůvků by pak byli přesídleni "ke svým".
Jak vidno, vracel se zde Beneš k některým návrhům z léta 1938, kdy usiloval o dohodu s SdP. Stejně ale jako v roce 1938, byl i roku 1941 ostře kritizován a tak tuto poněkud komplikovanou platformu na jaře 1941 opustil a přiklonil se již plně na stranu zastánců odsunu (vyhnání) Němců a zachování předmnichovských hranic. Hledá od této chvíle oporu pro tuto variantu u představitelů západních velmocí, tito - zvláště Churchil - mu však v otázce obnovení hranic z roku 1938 nejsou příliž nakloněni. Zde začíná tedy snaha podporovat zviditelnění české rezistence, zde ale také začíná snaha o získání porozumění pro české záměry u další velmoci - SSSR tou dobou vstupuje do války a dostává se tedy "do hry". Markantnějšího úspěchu na tomto poli však Beneš dosáhne až v roce 1943. Rok 1942 patří jednoznačně zviditelnění českého odboje, který provedl s podporou Londýna svou největší a zároveň i poslední akci - akci "atentát".

Česká rezistence v roce 1942
Posílení českého odboje okupační režim pochopitelně pocítil zvýšeným výskytem sabotážních akcí a dalšími aktivitami. V rámci zamezení tomuto trendu je na konci září 1941 na místo zastupujícího říšského protektora v Praze jmenován Reihard Tristan Eugen Heydrich, který tak nahradil Konstantina von Neuratha. Heydrich zahájil od první minuty svého pobytu v Praze postupné plnění své koncepce tzv.konečného řešení české otázky.

Vyhlásil výjmečný stav a pomocí stanného práva začal systematicky likvidovat představitele českého národa ve snaze zlomit veškerý odpor, ale přitom zachovat český potenciál, kterého hodlal využít pro podporu říše.
Tento postup znamenal v podstatě rozvrácení ÚVODu, konec ilegálních center KSČ a dalších organizací. Přesto se po odeznění první vlny teroru, která vrcholila v závěru roku 1941, začaly znovu rozbíhat sabotáže a odbojové akce vůbec. Tyto byly nyní stimulovány podporou londýnského centra, které vysílalo na území protektorátu parašutistické výsadky, které měly kromě svých speciálních úkolů (především zpravodajských a zprostředkovatelských) pomáhat domácím organizazím. Tyto výsadky byly shazovány ve třech hlavních vlnách - v prosinci 1941 skupiny SILVER A, SILVER B a ANTROPOID, k nim přibyly v březnu 1942 OUT DISTANCE a ZINC a v dubnu pak BIOSCOP, BIVOUAC, CARBON, INTRANSITIV, TIN a STEEL.
I když navazování kontaktů s domácím odbojem bylo nesmírně obtížné a parašutisté byli v řadě akcí neúspěšní, znamenalo to výrazné posílení odboje, který již téměř skomíral. Samotný Heydrich cítil nárůst rezistence nebo přinejmenším sveřeposti českých obyvatel protektorátu a podle jeho vlastních slov, čekal na příhodný okamžik, kdy bude moci rázně proti tomuto zakročit. Jak velice trefně podotýká J.Čvančara ve své nedávno vydané publikaci (a to publikaci mimořádné úrovně) "Někomu život, někomu smrt - Čs. odboj a nacistická okupační moc 1941-43", těžko mohl Heydrich tušit, že tím nejpříhodnějším okamžikem se stane on sám (viz str. 91) - společným úsilím skupin ANTROPOID, SILVER A, OUT DISTANCE a BIOSCOP a za podpory a pomoci odbojářů, ale i dalších náhodných lidí, byl na konci května 1942 uskutečněn atentát na zastupujícího říšského protektora.
Okolnostem a samotnému průběhu atentátu bylo věnováno již mnoho pozornosti, ale i tak zůstává řada tajností. Já se zde omezím pouze na jednu okolnost a to otázku rozporů v domácím odboji v otázce atentátu, neboť právě toto se dotýká nepřímo i tématu příspěvku. Někteří odbojáři měli dosti výrazně za to, že provedení atentátu bude stát mnoho českých životů a dojde patrně i k rozvrácení celé sítě odboje. Jak se následně ukázalo, byl odhad dr.A.Heidricha a L.Vaňka, kteří se bránili myšlence atentátu na Heydricha a navrhovali odpravit např. E.Moravce, zcela přesný. Naproti tomu A.Oktábec, J.Zelenka-Hajský, V.Novák a další atentát na nejvyššího muže protektorátu směle podporovali a účastnili se rovněž všech příprav. Zajímavé je i to, že ani postoj Londýnského centra a dokonce samotného Beneše nebyl od počátku (tj.

od 3.října 1941, kdy bylo v Londýně rozhodnuto o provedení atentátu, jenž měl být tou akcí, která by zajistila uznání platnosti domácího odboje spojenci a jejich následnou podporu v otázce obnovy ČSR) neměnný. Postoj Beneše se odvíjel od aktuální situace na "bojišti" a od následné reflexe, zda by právě nyní atentát prospěl svému cíli. Takto tedy odesílá na konci dubna 1942 do protektorátu pesimistické výhledy s poukazem, že je na domácím odboji, aby věc rozhodl. Stejné stanovisko zaujímá i po 12.květnu, kdy přišla z protektorátu pomocí vysílačky Libuše žádost ÚVODu o zastavení přípravy atentátu. Ale již 20.května se doma dovídají, že situace na bojištích vypadá příznivěji a úspěch atentátu by byl hodnocen jistě mnohem kladněji v této příznivé atmosféře. Tou dobou ale již nezbývalo Gabčíkovi s Kubišem (a dalším) příliž času - podle jistých informací se měl Heydrich na delší dobu vzdálit z protektorátum, načež měla být zahájena (jak se později skutečně potvrdilo) daší vlna konečného řešení české otázky. Nutno zde připomenout že oba výše uvedení "vykonavatelé" velice nelibě nesli jakékoliv negativní zásahy do jejich aktivit ze strany domácích odbojářů - čas se krátil, výslovné zrušení rozkazu, k jehož splnění se zavázali v Anglii Benešovi, nepřišlo (nebo jej neobdrželi ?) a tak byl atentát proveden 27.května, několik hodin před Heydrichovým plánovaným odletem k "Vůdci".
Heydrich zemřel na následky zranění sleziny 4.června, ale již 27.května zahájili nacisté nebývalý teror, který skutečně rozmetal (nutno přiznat také díky zradě dvou parašutistů) základy české domácí rezistence, která se již v podstatě do konce války nikdy nepozvedla k žádné náročnější konspiraci.
Dopad atentátu na snahy o obnovení ČSR byl však rovněž nebývalý - tento kalkul Benešovi vyšel. Již v červenci 1942 prohlásil Churchil, že Velká Británie se nacítí být nadále vázána Mnichovskou dohodou. K hodnocení smyslu atentátu bych ještě připojil slova prof.Václava Černého, která jsou podle mého názoru jednou z nejlepších argumentací ospravedlnění atentátu:"...Reinhard Heydrich byl první a jediný Němec v dějinách, který se odvážil přijít do České země, aby na české hroudě nahlas pronesl, že česká země nezůstane domovem Čechů. Čechové ho za to zabili...", in V. Černý: Paměti II. 1938-1945, s.280.
Na samý závěr tohoto oddílu bych ještě uvedl, že ani bezprostředně po heydrichiádě neopustil Beneš své pozice zastánce spolupráce s "demokratickými Němci", jak nejlépe dokládá jeho projev z 12.listopadu 1942 ve Státní radě. K Benešovu přerodu v antiněmeckého nacionalistu dojde až později a to plně pod tlakem okolností, tak jak tomu bylo za jeho života ostatně vícekrát.

Nechť jsou právě ony "okolnosti" obsahem následující kapitoly.


IV. Vývoj názorů na obnovu ČSR v době Protektorátu 1943-44
Rok 1943 se zdá být rokem přelomovým a vrcholným zároveň ve snahách o obnovu ČSR. Předně není třeba zdůrazňovat, že veškerá tíha rozhodnutí o osudu ČSR nyní – po zdecimování domácího odboje - ležela na exilových představitelích, u nichž stejně tak jako u obyvatelstva domácího došlo ve druhé polovině roku 1942 k prudké eskalaci ne již pouze antifašistických, ale i antiněmeckých postojů. To se obrazilo pochopitelně největší měrou na řešení otázky vypořádání se s Němci v ČSR po válce. Velká Británie byla myšlence jejich odsunu (vyhnání) nakloněna již od roku 1942, v lednu 1943 se československá exilová vláda ujednala na odsunu (vyhnání) přibližně 2 milionů Němců.

Benešovy aktivity v roce 1943 - obrat na "Východ"
Jak bylo právě uvedeno, stalo se úhelným kamenem Benešových aktivit od nynějška všeobecné prosazení myšlenky odsunu (vyhnání) Němců z území ČSR, jenž měla být obnovena v předmnichovských hranicích, popř. s malými kosmetickými úpravami v pohraničí.
Velká Británie se k tomuto stavěla vstřícně, ale jejich příslib z přelomu let 1942-43 nebyl pochopitelně závazný a to z toho důvodu, že nebyl ještě plně patrný obrat ve válce, k němu dochází až v průběhu roku 1943. Ve stejném smyslu se vyjadřoval k otázce odsunu (vyhnání) také zástupce SSSR. Beneš tedy usoudil, že je třeba vyčkat na vývoj situace na bojištích a mezitím bude nutné si naklonit pro plán odsunu (vyhnání) Němců z ČSR také Roosvelta.
Jeho souhlas získal již na prvních jednáních v USA na počátku května 1943 a krátce na to (5.6.1943) již obdržel jasnější souhlasné vyjádření z Moskvy, kam namířil své kroky v prosinci téhož roku.
A zde v Moskvě během jednání se Stalinem a Molotovem a posléze také s představiteli československých komunistů v exilu (komunisté se ovšem nacházeli rovněž v Londýně) dochází k uskutečnění zásadního kroku budoucího směřování exilové politiky, politiky poválečné a také ke konečnému ustálení ideje obnovy ČSR. Sovětská strana - Stalin - totiž již od června 1941, tj. od napadení SSSR, uznávala exilovou vládu a zároveň i nárok ČSR na poválečnou obnovu v předmnichovských hranicích.

Již od počátku jednání si obě strany víceméně "notovaly" v zásadních otázkách poválečného uspořádání Evropy a prvním výsledkem tohoto setkání bylo podepsání československo-sovětské smlouvy o přátelství a poválečné spolupráci 12.prosince 1943, což byla první smlouva tohoto druhu, kterou SSSR uzavřel se středoevropským státem od roku 1939. Tímto aktem plně Beneš rezignoval na možnosti nadnárodních svazků ve střední Evropě, bylo tím rozhodnuto o obnově ČSR v podobě národního státu, což pochopitelně předpokládalo provedení transferu (odsunu, vyhnání) obyvatel německé národnosti z obnovené ČSR.
Co se tohoto týče, vypracoval Beneš deseti bodový program, v němž umě spojil myšlenku odsunu (vyhnání) Němců s myšlenkou provedení sociální revoluce, jak o ní hovořil ÚVOD v programu "Za svobodu". Zajímavé je, že k otázce odsunu (vyhnání) se vyslovil již plně v duchu nacionalismu - tedy přijetím zásady, že všichni Němci na území protektorátu získali v březnu 1939 podle říšských zákonů říšské občanství a budoucí vláda ČSR rozhodne, kdo z nich získá občanství československé.
Beneš nalezl v Moskvě snad nejširší pochopení pro své záměry od počátku jeho exilu a vsadil nyní vše na tuto kartu, ač byl již tehdy varován před možnýni negativními následky otevření dveří sovětskému vlivu do střední Evropy.
A právě zde v Moskvě navázal Beneš také kontakty s Gottwaldem, z jejich vzájemných rozhovorů a rovněž z reflexe situace v protektorátu vyplynula v podstatě konečná podoba ideje obnovy ČSR.

Postoj KSČ k otázce obnovy ČSR
Z tohoto postoje již bylo výše uvedeno stanovisko na samém počátku války, tzn. ještě před napadením SSSR. Po tomto datu se původní projekt, nesoucí se v duchu víry v bolševickou revoluci a tedy odmítající jakékoliv národnostní rozměry uvažování, reviduje ve smyslu protinacistických, ale nikoliv protiněmeckých postojů. Tyto se začínají objevovat až na jaře 1943. A až do podzima 1943 se komunisté v Moskvě odmítají jakkoli vyjadřovat k otázce odsunu (vyhnání) Němců, počítají stále s možností jednání s Němci po válce. Gottwald dokonce přednáší v tomto duchu své názory na prvních z moskevských schůzek s Benešem po podpisu čs.-sovětské smlouvy. Ale patrně krátce potom (kolem 16.-17.12.) dochází u komunistů k výrazné změně názorů a již 18.12. se na jednání připojují k myšlence odsunu (vyhnání).
Dochází tak v podstatě k dovršení konečné podoby ideje obnovy ČSR. Tato si musela svou cestu proklestit nejprve u západních spojenců, její váha zde byla zvýrazněna především několika tisíci českých životů a následně i na Východě, kde došlo k symbolickému spojení ideje domácího odboje, představ exilové vlády v Londýně a konečných vizí moskevských zástupců komunistické rezistence.

Tento vyjadřoval touhu po obnově ČSR v předmnichovských hranicích a to jako státu národního, slovanského, přičemž byla pro otázku řešení německé otázky v ČSR zvolena varianta potrestátní viníků, tedy ne apriorně všech, či naprosté většiny Němců. Beneš se tedy v této konečné variantě vrátil o krok zpět z pozic nacionalistických, které vyjádřil v programu "deseti bodů" (viz výše). Od této chvíle bylo nutno počkat na konec války, aby bylo zřejmější jakým způsobem se podaří vtěsnat tyto představy do poválečných ujednání spojenců a jak budou v návaznosti na tato ujednání provedeny.
Zbývá snad ještě pokusit se rozřešit, co stálo za tou náhlou změnou komunistických stanovisek. Odpovědí by patrně bylo, že KSČ vycítila v pravý okamžik jaký je postoj k otázce odsunu (vyhnání) na domácí půdě a rovněž, že podobný postoj zaujímá k této otázce i Kreml. Bylo by pak krajně netaktické, zvláště při uvědomění si možností, které SSSR získal smlouvou z prosince 1943, protivit se příliž tomuto trendu.


Konečné směřování a podoba snah o obnovu ČSR v roce 1944
Benešova moskevská mise přinesla tedy výslednou představu o řešení obnovy ČSR. V listopadu 1944 byly hlavní její zásady vyjádřeny v memorandu pro spojence. Zde se již hovořilo ve velice konkrétních číslech a faktech, sdělovalo se v něm, že v ČSR bude moci zůstat maximálně 800 tisíc Němců, kteří nedostanou žádná zvláštní, rozuměj především jazyková privilegia - počítalo se tedy s jejich plnou asimilací v určitém časovém horizontu. K odsunu (vyhnání) bylo již nyní určeno více jak 1,6 milionu Němců.
Zde tedy opět převážil u Beneše nacionalismus, kterého se tvůrce tohoto memoranda podrží až do konce války, resp. do doby uskutečňování odsunu (vyhnání). Nutno znovu podotknout, že tento sklon k postupné radikalizaci v duchu nacionalismu byl plně v duchu nálad na domácí půdě, jak již bylo zmíněno výše a tyto domácí postoje pramenily pochopitelně z prožitku okupačních let. K jejich eskalaci docházelo pak až do konce války, kdy zůstalo v podstatě zachováno plnění Heydrichova plánu konečného řešení české otázky.
Jedinou vyjímkou částečného odchýlení od jednotného proudu tohoto trendu se ukázali být v roce 1944 komunisté, kteří zdůrazňovali nadále především antifašistické a antinacistické postoje, o něco méně pak postoje antiněmecké.


Situace s obnovou ČSR v závěrečných měsících války, rok 1945
Jak vidno, tkvěla podstata ideje obnovy ČSR (a to jakékoliv ideje) v řešení otázky odsunu (vyhnání) Němců.

Budeme se proto na závěrečných řádcích tohoto exposé věnovat převážně tomuto problému, který byl velice citlivý ve čtyřicátých letech a je v podobné kvalitě vnímám i v letech devadesátých.
V lednu 1945 obdržel Beneš a jeho vláda první oficiální reakce na memorandum z listopadu 1944. Velká Británie i USA uznávaly nárok ČSR na vyřešení její situace v duchu memoranda, ale zároveň poukázaly na to, že veškeré prováděcí aktivity se musí dít pouze v souladu s mezinárodními smlouvami upravujícími poválečné vztahy. Je na místě připomenout Benešovu (a pochopitelně nejen jeho) zjevnou netrpělivost, jenž v tuto dobu projevoval. Tato pramenila z jakoby vyčkávacích postojů spojenců k řešení čs. otázky. Tento jejich postoj byl však zcela na místě - bylo nutné ukotvit jakékoliv aktivity a především nové vztahy do řádných smluv.
Nicméně právě ona netrpělivost, či snad neklid se podepsal na znění poslední a již opravdu definitivní verze programu obnovy ČSR, která vznikala opět v Moskvě v dubnu 1945. Zde byla totiž otázka osudu Němců, kteří pozbydou československé občanství, nedořešena a zůstala otevřena...


Několik možných otázek na závěr ?
První z nich se bude přímo vázat k nedokončené poslední větě předcházející kapitolky. Je možné na základě této skutečnosti s jasným a konečným nevyřešením kardinální otázky uvažovat v tom smyslu, že lidé v Čechách a na Moravě si ji vyložili jako volné pole působnosti a v tomto duchu zahájili první, tzv.divokou fázi vyhnání (odsunu) ?
Bylo by snad možné očekávat, že se po tom všem, co zažili během šesti let okupace a teroru, budou chovat jinak ? A jak jinak ? Není těžké domyslet, co by se stalo, kdyby se nepodařilo zahájit druhou (snad "lidštější") část odsunu (vyhnání). Tím samozřejmě nemíním ospravedlňovat jakýkoliv projev násilí na německém obyvatelstvu. Je však potřeba to vzít jako fakt. Násilí zde bezesporu bylo a mohlo být ještě horší.
Bylo možné vyvarovat se v koncepci obnovy ČSR řešení německé otázky ? Určitě nikoliv. Alespoň ne v konečné koncepci. Snad by to bylo možné v takovém plánu, který by nepřipravili českoslovenští zástupci v duchu domácích postojů, ale byl by nám tento vnucen násilím kýmsi třetím.
Snad bychom tedy měli být vděčni za tu možnost, že jsme se v této věci rozhodovali sami (a že nakonec vůbec došlo dohodě), byť s konečným posvěcením velmocí. Budiž to pro nás výzva do budoucnosti, kdy snad budeme moci spolurozhodovat o možná daleko složitěších věcech, které ale budou vyžadovat snad více pochopení druhého a především naši velkorysost.

Té by měl být schopen i malý národ, zvláště pokud se nachází ve společnosti dalších "malých" národů a má-li v sobě možná právě takové zkušenosti, o nichž zde byla řeč.

....................


POUŽITÁ LITERATURA

ČERNÝ V.: Paměti II. 1938-1945. Atlantis, Brno 1992
ČVANČARA J.: Někomu život, někomu smrt. Československý odboj a nacistická okupační moc 1941-1943. Laguna, Proxima, Praha 1997
KAPLAN K.: Pravda o Československu 1945-1948. Panorama, Praha 1990
KURAL V.: Místo společenství konflikt. ÚMV, Praha 1994
TIGRID P.: Průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. 3.vyd., Odeon, Praha 1992
kol. autorů: Československé dějiny v datech. 2.vyd., Svoboda, Praha 1987.