Nemecko

Po 2. světové válce bylo Německo rozděleno do čtyř okupačních zón, sovětské, americké, britské a francouzské. Hlavní město Berlín bylo rozděleno do čtyř sektorů. Každá z okupačních mocností uskutečňovala ve své okupační zóně (a sektoru) vlastní představy, jak naložit s poraženým Německem. Území na východ od Odry a Nisy předal Sovětský svaz pod správu Polsku, což USA, Spojené království a Francie uznaly až dodatečně. Pro tento okamžik v dějinách Německa se vžil termín “nultá hodina”. Spor mezi Spojenými státy, Velkou Británií a Francií na jedné straně a Sovětským svazem na straně druhé o provedení měnové reformy ze staré říšské marky na marku novou, jež nakonec proběhla odděleně v západních okupačních zónách a zóně sovětské, urychlil vznik dvou německých států – Spolkové republiky Německo a Německé demokratické republiky. Dne 23. května 1949 vyhlásil v západních okupačních zónách předseda Parlamentní rady Konrad Adenauer Základní zákon (Grundgesetz), který vstoupil v platnost jako ústava Spolkové republiky Německo. Aby zůstala otázka sjednocení Německa nadále otevřená, nepoužilo se termínu “ústava”. To mělo podtrhnout provizorní charakter tohoto státoprávního útvaru.

Německá demokratická republika vznikla na území sovětské okupační zóny 7. října 1949 a do roku 1960 byl jejím prezidentem Wilhelm Pieck.

Spolková republika Německo směřovala svou zahraniční politikou k integraci do západního spojeneckého a hospodářského systému. V roce 1955 získala Spolková republika Německo postavení suverénního státu a stala se členem Severoatlantické aliance (NATO) a Západoevropské unie. Některé podmínky vítězných mocností, které omezovaly německou suverenitu a vyplývaly z Pařížské smlouvy (23. října 1954), byly zrušeny až 3. října 1990.

Hospodářský rozvoj a vývoj sociálně-tržního hospodářství probíhaly v průběhu padesátých let velice úspěšně. V roce 1961 byla postavena Berlínská zeď, která se stala symbolem rozdělení Německa.

Teprve nová “východní politika” (Ostpolitik), o kterou se zasloužil spolkový ministr zahraničí a pozdější kancléř Willy Brandt (SPD), vedla koncem šedesátých let a na počátku sedmdesátých k postupnému uvolňování napětí mezi Spolkovou republikou Německo a Německou demokratickou republikou. V následujícím období se normalizovaly vztahy se zeměmi východního bloku, s Československem 11. května 1973 Pražskou smlouvou. Oba německé státy byly v roce 1973 přijaty do OSN a v roce 1974 spolu navázaly diplomatické styky. Po nástupu Michaila Gorbačova a jeho politiky “glasnosti” byl odstartován proces rozpadu východního bloku – a německo-německého sjednocení.

Smlouvou z 1. července 1990 o vytvoření měnové, hospodářské a sociální unie mezi oběma německými státy byla splněna důležitá vnitřní podmínka pro znovusjednocení Německa. Dne 3. října 1990 přistoupila Německá demokratická republika k Spolkové republice Německo (podle odstavce 23 Základního zákona). Zahraničněpolitické podmínky znovusjednocení byly vyřešeny 12. září 1990 v Moskvě na konferenci “dva plus čtyři”, na které se sešli ministři zahraničí Spojených států, Sovětského svazu, Velké Británie, Francie a obou Německých států. Na konferenci se Německo zavázalo respektovat německo-polskou hranici na Odře a Nise a od vítězných mocností obdrželo neomezenou státní suverenitu, s výjimkou vlastnictví a vývoje zbraní hromadného ničení.

Hospodářská obnova pěti nových spolkových zemí na východě Německa, které vznikly na území bývalé NDR, probíhá díky mohutné finanční pomoci západních spolkových zemí a EU.

Zahraničněpolitickou prioritou sjednoceného Německa zůstává pokračování procesu evropské integrace, spolupráce s mezinárodními organizacemi (včetně nasazení Bundeswehru při mírových misích) a snaha o stálé členství v Radě bezpečnosti OSN.

Mimo vnitropolitických problémů vyvolaných znovusjednocením se Německo potýká se stále se zvyšující nezaměstnaností, problematickým začleňováním přistěhovalců do společnosti a pravicovým extremismem. Německo je zakládajícím členem Evropské unie.