Druhá svetová vojna - prehľad udalostí

Dne 1. září začala přepadením Polska 2. světová válka. Velká Británie a Francie, které se zavázaly poskytnout Polsku vojenskou a materiální pomoc, vyhlásily 3. září Německu válku. Obě mocnosti však svůj slib nesplnily a ponechaly svého spojence napospas fašistické agresi. Jejich početné jednotky stály pasivně u téměř nekrytých německých hranic a vyčkávaly. Toto období nazývané také jako "podivná válka" skončilo až v květnu 1940, kdy německá vojska zaútočila na Francii, Belgii, Holandsko a Lucembursko.

"Polské taženi" mělo za těchto okolností jednoznačný průběh. Nedostatečně a zastarale vyzbrojena polská armáda v čele s nekvalitním velením nebyla schopna odolat drtivému náporu německých vojsk. Za necelé čtyři týdny bylo Polsko obsazeno německými a sovětskými vojsky. Tyto státy si jeho území také rozdělily podle již dříve uzavřené tajné smlouvy.

Spolu se začátkem bojů na pevnině začala i "bitva o Atlantik". Ta trvala až do kapitulace Německa v roce 1945 a na německé straně se jí účastnily především ponorky, které se snažily potápěním obchodních lodí ochromit dovoz surovin a potravin do Velké Británie. Větší válečná plavidla do této bitvy z hlediska potopené tonáže zasahovala jen v malé míře. Mezi nejznámější z tohoto období patří plavba německé kapesní bitevní lodě "Graf Spee", kterou nakonec v polovině prosince 1939 britské loďstvo vypátralo a potopilo.

Koncem listopadu začala "finsko - sovětská válka". Přes drtivou převahu sovětských vojsk se boje protáhly až do března 1940, kdy bylo Finsko přinuceno kapitulovat. Rudá armáda však utrpěla těžké ztráty, které byly mnohonásobně vyšší než ztráty finské. Bylo to způsobeno především nedostatečnou přípravou sovětských vojsk a špatným velením, které se ještě nestačilo vzpamatovat z předchozích čistek důstojnického sboru.

Relativního klidu po dobytí Polska využilo Německo k přípravě dalších válečných tažení plánovaných na rok 1940. Jako první bylo v dubnu 1940 přepadeno Dánsko a Norsko. Tyto země měly významnou strategickou polohu, protože Dánsko kontrolovalo průlivy z Baltského moře do Atlantského oceánu. V případě, že by zůstalo v rukou spojenců, mohly být vážně ohroženy, pro Německo životně důležité, dodávky železné rudy ze Švédska. Němci zde naopak vybudovali významná letiště pro průzkumná a bombardovací letadla.

10. května došlo k další významné události. Německo zahájilo západní tažení a bez varování přepadlo Belgii, Holandsko, Lucembursko a Francii.

V této souvislosti podala Chamberlainova vláda demisi a ministerským předsedou se stal W. Churchil. Hlavní německou strategií byl mohutný útok tankovými svazky na Belgii a Holandsko, při které obešly Maginotovu linii chránící Francii proti útoku od východu. Téměř okamžitě došlo ke zhroucení fronty a po několika dnech bylo nuceno Holandsko kapitulovat. Další odpor kladly pouze zbytky belgických, francouzských a britských vojsk, i ty však byly rychle zatlačovány k pobřeží a nakonec ustoupila k přístavu Dunkerque. Po kapitulaci Belgie 28. května se spojenci rozhodli evakuovat zbytky svých vojsk. Podařilo se jim zachránit asi 340 tisíc vojáků, jejich výzbroj však zůstala na pevnině. Velké ztráty utrpěly také lodě, které evakuaci zajišťovaly.

Po tomto nečekaně rychlém úspěchu byla zahájena druhá fáze tažení - dobytí Francie. Německé tanky opět rychle prorazily frontovou linii na řece Sommě a postupovaly do nitra Francie. 10. června vypověděla také Itálie válku Francii a Velké Británii a její vojska zaútočila na jihu Francie. Tento útok byl však tvrdě odražen, aniž by útok dosáhl nějakého úspěchu. Mezitím postupovala německá vojska dále do Francie, 14. června obsadila bez boje Paříž, a konečně 20. června požádala Francie o uzavření příměří a většina území s pobřežím Lamanšského průlivu a Atlantiku byla obsazena německou armádou.
Po kapitulaci Francie se Velká Británie obávala toho, aby se Němci nezmocnili francouzských lodí a nezvrátili tak poměr sil ve Středomoří. Proto byla 3. července 1940 zahájena Operace "Catapult". Britové se zmocnili francouzských lodí kotvících v britských přístavech bez boje pouze v Mers el - Kebiru byla potopena část francouzské flotily palbou britských lodí, neboť tamní velitel odmítl francouzské lodě odzbrojit.
Mezitím zahájili Němci přípravu k invazi do Anglie. Součástí těchto rozsáhlých příprav bylo také vyřazení britského letectva z nadcházejících bojů. Rozpoutala se tak letecká bitva o Anglii, jenž trvala až do léta roku 1941. Termín uskutečnění plánované invaze byl několikrát posunut a nakonec byl v říjnu 1940 odložen na neurčito. Německo započalo s přípravou překvapivého útoku na Sovětský svaz, který se měl uskutečnit na jaře 1941.

28. října vyhlásila Itálie, i přes nesouhlas Německa, válku Řecku. Útok o síle 8 divizí byl veden z Albánie, kontrolované Itálií. Útok se však brzy zastavil a řecká armáda přešla do protiútoku a postupně zatlačila italská vojska zpět do Albánie. Navíc se v Řecku vylodily britské síly.

Tím by se nebezpečně odkryl německý bok, a proto se Hitler rozhodl, že německá vojska zasáhnou do války na Balkáně. Avšak teprve 6. dubna 1941 zahájila německá, italská, maďarská, bulharská a rumunská vojska společné operace v Řecku a zaútočila na Jugoslávii. Během 14 dní Jugoslávie i Řecko kapitulovaly a britský expediční sbor byl z Řecka evakuován na Krétu a do Egypta. Na závěr tohoto balkánského tažení obsadila německá vojska řecké ostrovy a uskutečnila výsadek na Krétě. Kréta byla do konce května v německých rukou a tím také skončily pozemní operace v Evropě před napadením Sovětského svazu.

Během těchto operací pokračovaly boje v Atlantiku a rostla také intenzita bojů ve Středomoří. Zde se jednalo zejména o boje při přesunu zásob z Evropy na Maltu a do Afriky. Těchto bojů se zúčastnila především britská a italská loďstva, dále pak německé letectvo a v pozdějším období i německé ponorky. V Atlantiku vrcholila ponorková válka doplňována výpady velkých válečných lodí. Britské obchodní loďstvo utrpělo obrovské ztráty a přísun potravin a nerostných surovin do Velké Británie byl vážně ohrožen. V polovině května 1941 se vydala na svou první a poslední plavbu německá bitevní loď "Bismarck". Jejím úkolem bylo přesunout se z Baltského moře do Atlantiku a napadat zde obchodní lodě nepřítele. Loď však byla vypátrána a potopena britským válečným loďstvem, předtím však stačila potopit chloubu britského válečného námořnictva - bitevní loď "Hood" - do té doby největší válečné plavidlo na světě.
Mezitím pokračovaly také boje v Africe. Po počátečním úspěchu italských vojsk, která se probojovala až na egyptskou hranici, a která ve východní Africe obsadila Britské Somálsko, následoval mohutný britský protiútok. Ten probíhal jak v severní, tak ve východní Africe. Na východě kontinentu ztratili Italové do května 1941 všechny državy včetně Etiopie. V severní Africe však byla situace mnohem složitější. Hitler sem totiž v únoru 1941 posílá německé jednotky, později známé jako "Deutches Afrika - Korps". Tyto jednotky úspěšně bojovaly proti britským vojskům a zatlačily je až daleko za hranice Egypta - k El Alameinu. Zde však došlo k obratu a německé jednotky byly nuceny ustupovat až zpět do Tuniska, kde po vylodění amerických jednotek v Africe roku 1943 kapitulovaly.
Jedním z nejdůležitějších momentů ve 2. světové válce bylo přepadení Sovětského svazu. Operace "Barbarossa", tak se plán pro útok na Sovětský svaz nazýval, měla několik částí. Útok probíhal ve třech hlavních směrech - Leningrad, Moskva, Kyjev.

Němci používali rychlých tankových svazků pro obkličování velkých skupin sovětských vojsk. Tímto způsobem postupovali rychle kupředu a sovětská vojska utrpěla obrovské ztráty. V září 1941 odřízla německá vojska přístupy k Leningradu, začala tak 900 dní trvající "blokáda Leningradu". Na jižním úseku fronty se již v polovině září dostala německá vojska ke Kyjevu a do konce roku postoupila dokonce až k Rostovu. Ve směru na Moskvu probíhalo vše podle plánu až do srpna, kdy byl na příkaz Hitlera pozastaven útok a část vojsk odkloněna na jih. To se ukázalo jako rozhodující, neboť německá vojska nebyla schopna do příchodu zimy Moskvu dobýt. Nakonec se německá ofenzíva úplně zastavila a sovětská vojska přešla na celé frontě k protiútoku, kterému Němci jen s obtížemi odolávali. Tato situace trvala až do jara 1942, kdy Němci zahájili další ofenzívu.

To se však již změnil poměr sil mezi válčícími stranami, neboť do války vstoupil nejsilnější stát na straně spojenců - USA. 7. prosince 1941 zahájili Japonci rozsáhlé vyloďovací operace na různých místech Tichomoří a přepadli největší americkou námořní základnu v Pacifiku - Pearl Harbor.

Válka v Pacifiku měla několik rozdílných fází. V první fázi obsadila japonská vojska obrovská území zahrnující Barmu, Malajsko, Nizozemskou Východní Indii, Filipíny, Novou Guineu, Karolíny, Marshallovy ostrovy, většinu Šalamounových ostrovů, Novou Británii a mnoho dalších ostrovů. Tuto fázi ukončila v červnu 1942 bitva o Midway, ve které utrpěli Japonci zdrcující porážku a převaha se začala pomalu přesouvat na stranu spojenců.
Druhou fázi bojů v Tichomoří lze charakterizovat jako snahu Japonců o posilování a zabezpečování území dobytých za prvních šest měsíců války. Naopak Američané se snažili o neustálé obtěžování Japonců operacemi malého rozsahu, protože na rozsáhlou ofenzívu nebyli ještě připraveni. V srpnu 1942 se vylodili v jižní části Šalamounových ostrovů, konkrétně na ostrově Guadalcanal. Boje o tento ostrov trvaly plných šest měsíců a obě strany užily všechny dostupné prostředky k jeho obsazení. Zejména na moři došlo k mnoha střetnutím, kterých se účastnily hlavní síly obou stran. Nakonec se Japonci museli ostrova vzdát a evakuovat odtud své jednotky. Ofenzíva tak přešla plně do rukou Američanů.

Vraťme se ale na východní frontu. Poté, co se Němcům podařilo na jaře 1942 stabilizovat frontu, byl připraven útočný plán pro rok 1942.

Plán měl 2 základní části: nejprve budou vytvořeny mohutné kleště, které obklíčí hlavní síly sovětů mezi Doncem a Donem a zničí je; ve druhé fázi bude proveden útok ve směru na Kavkaz a dobyta kavkazská ropná oblast. Zpočátku probíhalo vše podle plánu a vojska postupovala rychle kupředu. Nepodařilo se však obklíčit hlavní síly nepřítele, neboť ten, poprvé od začátku války, organizovaně ustoupil. Němcům se tak nepodařilo zlikvidovat síly nepřítele, ale tlačili ho před sebou, a to jak směrem ke Kavkazu tak i k Volze. nakonec fronta postoupila před největší město v oblasti - Stalingrad. Ovládnutí tohoto města bylo jedním z mezníků války. Němcům se město nepodařilo dobýt, naopak celá armáda zde byla obklíčena a na počátku roku 1943 byla nucena kapitulovat.

Katastrofa u Stalingradu znamenala vážné oslabení německých sil na východní frontě. Nebyla však ještě tím rozhodujícím zlomem, jak se někdy milně uvádí. Tento zlom nastal teprve v létě 1943, kdy se Hitler pokusil zvrátit nepříznivý vývoj na sovětsko-německé frontě útokem v kurském výběžku. Teprve Bitva u Kurska byla tím rozhodujícím zlomem, neboť německá armáda zde ztratila převážnou část svých obrněných divizí a definitivně tak ztratila možnost ofenzivního vedení války. Nyní se musela projevit naprostá materiální převaha sovětů, které nemohly čelit ani velitelé jako byl Model nebo Manstei.

Jak jsem již naznačil, v následném období byla prolomena fronta na mnoha místech a německá vojska byla nucena ustupovat. Sovětská armáda prolomila blokádu Leningradu, osvobodila Krym, Ukrajinu, Bělorusko a postupovala do podhůří Karpat. Do konce roku 1944 tak byly obnoveny hranice Sovětského svazu po celé délce od Barentsova k Černému moři.

Poté byly zahájeny operace v dalších balkánských a středoevropských státech. Na mnoha propukají povstání a armády těchto zemí se zapojují do závěrečných válečných operací. V lednu a únoru 1945 je zahájen postup přes Vislu a Odru. Ten vyvrcholil počátkem dubna berlínskou operací, tedy mohutnou ofenzívou na hlavní město Německa. Bitva o Berlín je posledním významným střetnutím na evropském kontinentu a dobytí města znamená fašistický konec německého odporu řízeného vrchním velením. Ve střední Evropě ( především u nás ) přesto zůstávají německé jednotky, které ještě kladou odpor, ten je však rychle zlomen a 9. května vchází v platnost kapitulace Německa.
Nesmím samozřejmě opomenout na otevření dalších front. V červenci 1943 provedli západní spojenci vylodění na Sicílii a během jednoho měsíce ji obsadili. Poté se boje přesunuly na italskou pevninu a vznikla tak italská fronta. Itálie kapitulovala a přidala se na stranu spojenců, území však bylo okamžitě obsazeno německou armádou.

Vzhledem k obtížnému terénu se zde postup spojenců zastavil a až do konce války mělo toto bojiště druhořadý význam.

V červnu 1944 konečně nastává dlouho očekávaný den D - vylodění spojeneckých vojsk v Normandii. Po dlouhých odkladech tak byla konečně vytvořena západní fronta, jenž významně přispěla k porážce Německa. Po zničení německých vojsk v Normandii zahajují spojenci ofenzívu, jejímž cílem je osvobození Francie, Belgie, Holandska a rychlý průnik do průmyslových oblastí Německa. S příchodem zimy se postup zastavuje v důsledku potíží se zásobováním vojsk. Němci využívají špatného počasí a zasahují ofenzívu v Ardenách. Nemají však již dostatek sil na delší iniciativu a ofenzíva je postupně zastavena a útočné síly zničeny. Tím je zcela odkryta západní část Německa, čehož spojenci využívají a do konce války obsazují velkou část území.
A konečně se naposledy vracíme do Tichomoří. Na počátku roku 1943 zde zahájili Američané ofenzívu a to ve dvou směrech: přes řetězec Šalamounových ostrovů a dále postupem na Nové Guinei. V těchto bojíchměli již výraznou převahu a Japonci se marně pokoušeli jejich postup zastavit. V obrovských rozlohách Pacifiku má totiž pro válku rozhodující význam letectvo a letadlové lodě. V té době již Japonci přišli o většinu svých letadlových lodí i špičkových letců, se kterými zahajovali válečné tažení a také kvalita amerických letadel se výrazně zlepšila. Strategií Američanů byl, za pomoci "skoků", rychlý postup do japonské vnitřní obrané linie. Obcházeli silně bráněná postavení nepřítele a útočili na slabě chráněné ostrovy. Zde se budovaly základny, které sloužily pro neutralizaci ostrovů obsazených nepřítelem. Tyto ostrovy pak Japonci nemohli zásobovat a mnoho nevyužitých vojsk tak zůstalo v týlu nepřítele až do konce války.

Nakonec následovala jedna z nejdůležitějších operací v Tichomoří - obsazení Filipín. Filipíny, ale především ostrov Luzon, měl pro Japonce obrovský význam. Pokud by jej Američané obsadili, odřízli by Japonsko od dodávek nerostných surovin z Nizozemské Východní Indie. Proto také Japonci vyslali všechny námořní síly, které jim ještě zbývali, aby zabránili americkému vylodění. Tyto lodě se střetly s mohutnou americkou flotilou, rozdělenou do několika uskupení. Byla tak vybojována největší námořní bitva v dějinách lidstva - bitva u Leyte. V této bitvě utrpělo japonské námořnictvo zdrcující porážku, neboť většina lodí byla potopena. Tím prakticky japonské námořnictvo přestalo existovat a do dalšího průběhu války již nijak významněji nezasáhlo.

Po těchto porážkách se Japonsko odhodlalo k poslednímu zoufalému pokusu o zvrácení nepříznivé situace a nasadilo do boje sebevražedné jednotky kamikaze.

I když působily tyto jednotky Američanům velké potíže, nemohli již výrazně ovlivnit porážku Japonska. To bylo přinuceno kapitulovat poté, co Američané podnikli atomové útoky na japonská města Hirošima a Nagasaki. Japonský císař raději uzavřel příměří, aby zabránil dalším obětem z řad civilního obyvatelstva. Skončila tak nejkrvavější válka v dějinách lidstva, jež trvala šest let a jeden den, a vyžádala si 50 milionů lidských životů.