Revolúcia 1848 v českých zemiach

Na jaře roku 1848 vypukla v českých zemích revoluce, jež byla výsledkem mnoha společenských rozporů. Příčin bylo několik:

Ve čtyřicátých letech se v mnoha zemích Evropy projevilo, že dosavadní způsob vlády je neúnosný, jelikož neumožňuje, aby se široké občanské vrstvy podílely na politické moci ve společnosti. V souvislosti s rozkladem feudálních poměrů sílilo od konce 18. století české měšťanstvo a začala vznikat česká měšťanská inteligence. Tyto dvě skupiny velmi těžce nesly národnostní a jazykový útlak, uvědomovaly si rozpory mezi úrovní výrobních sil a feudálními vztahy v zemědělství (robota), rozpor mezi kapitalistickými výrobními vztahy v průmyslu (zčásti i v zemědělství) a mezi přežívající feudální nadstavbou, rozpor mezi kapitalisticky organizovaným průmyslem a feudálními výrobními vztahy v zemědělství. V neposlední řadě šlo rovněž o rozpor mezi germanizační politikou feudálně absolutistického režimu a utlačovanými slovanskými národy habsburské monarchie.

Protože se ve střední a jihovýchodní Evropě šířily revoluční vlny (Německo a Itálie bojovaly za sjednocení a vytvoření národních států), dosud slabá česká inteligence si uvědomila, že i ona by měla být připravena na boj za budoucnost utlačovaného českého národa. Tuto roli vzalo za svou mnoho významných osobností 18. století. Studovaly a hlásaly slávu české minulosti, šířily českou literaturu, vydávaly knihy, kalendáře, předkládaly divadelní hry. Toužily po rovnoprávném postavení ve společnosti a zejména pak chtěly české země vymanit z německých rukou, přičemž cítily jako křivdu privilegované postavení Němců. K národnostním a agrárním rozporům ale v souvislosti s budováním továrního průmyslu přibyly rozpory sociální. V našich zemích vznikala početná dělnická třída. Nové továrny zaměstnávaly pracovní síly, a tak venkovská chudina odcházela do tvořících se průmyslových oblastí. Na velký příval dělníků však nebyla průmyslová střediska připravena. Obydlí pro nové zaměstnance vznikala pomalu a lidé se často tísnili v nedostatečných a nevyhovujících prostorách bez základního vybavení. Proletariát pochopitelně nemohl být spokojen s absurdními životními podmínkami. Pracovní doba se pohybovala mezi 13 až 15 hodinami denně, továrním budovám chybělo větrání a dobré osvětlení, strava pro dělníky nebyla vydatná.

Tyto okolnosti vedly v letech 1834 a 1844 k dělnickým bouřím.

Počátkem revolučního roku 1848 vypukly revoluce ve Francii a Itálii, ale i v jiných zemích se potvrdilo, že nejrůznější problémy vyžadují pohotová řešení. V Rakousku a Německu se projevoval národnostní útlak potlačovaných národů. Rakušané se pokusili svrhnout nenáviděného Metternicha a ministra Sedlnického a vytvořit buržoazní stát. O svá práva se rovněž přihlásili i Maďaři, Češi a Chorvati.

Politický život v Praze se v předjaří zmiňovaného roku rychle měnil. O aktuálních událostech ve světě se horlivě rokovalo, rozšiřovaly se letáky apelující na italský boj za svobodu, které současně vyzývaly k revoluci v českých zemích. V hostincích se rodily různé diskusní skupiny vytvářející své plány. Na Zelném trhu, v hostinci „U zlaté váhy“, se scházeli členové tajného politického klubu Českého Repealu (takzvaní radikálové), kteří připravovali svolání veřejné schůze, aby zde předložili svůj program. Obyvatelé českých zemí očekávali, že v souvislosti s Francouzskou revolucí a rozvojem politického hnutí v Německu Pražané vystoupí a budou žádat účast na státních záležitostech, aby se upevnilo uvědomění všech vrstev obyvatelstva.




*dnes Havelská ulice

Toho se ale podle názoru svolavatelů dalo dosáhnout prosazením obecného zřízení, svoláním sněmu, na kterém by vedle stavů (šlechty) a zástupců všech královských měst byli zastoupeni i rolníci, dále také ozbrojením celého národa a zrušením cenzury.
Žádost se skládala z dvaceti článků. Požadovala se ústava spolu se stejným volebním právem pro všechny vrstvy obyvatelstva pro volby do sněmu. Dále zde byl požadavek svobody slova a tisku, zrušení roboty a patrimoniálních soudů, zavedení úplné svobody náboženského vyznání, zavedení českého jazyka do škol a na soudy vedle jazyka německého, záruka osobní bezpečnosti, zrušení nepopulární potravinové daně, kolkovného a daňových poplatků, obecní samospráva, organizace práce a mzdy, omezení vojenské služby z osmi let na čtyři, zřízení národních gard a další.

Na sobotu 11. března 1848 v 18 hodin tedy svolali politicky činní Pražané shromáždění obyvatel města do Svatováclavských lázní na Novém Městě pražském, aby zde vytyčili své požadavky. Představitelé zemských úřadů i městské zprávy měli velké obavy ze samotného průběhu plánované schůze. O její povolení totiž nikdo z aktivistů nepožádal, tato skutečnost byla pádným důkazem změn ve společnosti. Hr. Rudolf Stadion (prezident gubernia) se rozhodl schůzi nezakazovat, ale pro jistotu měl v záloze dostatečný počet vojska, které bylo v akutním případě připraveno zasáhnout. K tomu naštěstí nedošlo.

Na Nové Město pražské proudily zástupy lidí, kteří byli celí nedočkaví z vůbec první politické schůze v historii. Jednací místnost byla pochopitelně přeplněna a mnozí byli nuceni zůstat venku. Pravoslav Trojan místo ochořelého autora návrhu dr. Braunera začal číst a zdůvodňovat jednotlivé body. Ukázalo se však, že návrh liberálů neodpovídá požadavkům lidu a byly vzneseny návrhy na další požadavky. Protože vzniklou situaci nebylo dost dobře možné řešit na místě, byl zvolen výbor, který měl zformulovat závěrečnou verzi petice a pak ji předložit obyvatelstvu k podpisu.
Členy výboru se stali převážně liberálové. Petici měli stylizovat konzervativní dr. Pinkas, dr. Gabler a Pravoslav Trojan. Petice obsahovala rozsáhlou předmluvu, následovaly požadavky obyvatelstva a závěrečná řeč:

„Tyto u věrné poddanosti náš král. Milosti nyní přednešení přání a prosby upevní – jakož doufáme i Boha za to žádáme, jenž osudem světu vládne – svatý svazek mezi knížetem a národem, ušlechtí v blahodějném působení národ, povznesou podle povahy času jeho smýšlení, napraví jeho úsudek o povinnosti a právě, posilní jeho naději, lásku i víru ve vše to, co svatého dnes ještě mylně platilo za přednost, ztrácí svou cenu i poraženo bude bleskem svatých darů pravdy, osobní důstojnosti a pojištění důvěry; i otevrou se nesčíslní pokladové země: jeden a týž směr i cíl naplní nadšením veškeré mezi sebou ve spolek v rovnost uvedené i spřízněné obyvatelstvo, cíl totiž, abychom mocně a pevně stáli pod císařskou korouhví rakouskou.
Cit národní, hrdost pro vlast, i pro svatého krále, zušlechťuje národ a činí jej nepřemožitelným nepříteli každému, budiž od západu nebo od východu.
Vše s Bohem, císařem a králem naším, takové jest heslo naše v svatém nadšení. Král a pán náš vidí věrná srdce naše, král a pán náš nehorší se pro svobodu slova; byloť míněno věrně, upřímně a neukrytě; v celé té důvěře oddaného srdce pravíme: Jinak učiniti jsme nemohli!“

Text petice byl 14. března předložen například na Staroměstské radnici, v Jednotě ku povzbuzení průmyslu v Čechách nebo v Měšťanské besedě k podepsání.







* Klíma, A., Revoluce 1848 v českých zemích, 1. vydání, Praha, SPN 1974, str. 140, 141
Na 19. března bylo stanoveno datum odjezdu české deputace k císaři do Vídně s podepsanou peticí. Lidé deputaci všude nadšeně vítali a dychtivě očekávali co nejlepší výsledek. Pro počáteční úspěch revoluce v habsburských zemích bylo rozhodující revoluční povstání ve Vídni 13. – 15. března. Rakušany nenáviděný kníže Metternich byl nucen odstoupit, císař musel provolat ústavu a zaručit občanské svobody.

Předsedou nové vlády se stal tehdy jednasedmdesátiletý František Kolovrat.

Petice byla císaři Ferdinandovi předána 22. března. Panovník deputaci nakrátko přijal a sdělil, že odpovědi se jí brzy dostane prostřednictvím hraběte Kolovrata. Kabinetní list ale všechny zklamal. Byl vydán sedm dní poté, co podobných požadavků u vlády dosáhli Maďaři. Ale po přečtení císařova dopisu bylo jasné, že jim vyhověl jen v několika málo bodech. Češi získali rovnoprávné postavení češtiny s němčinou, zřízení obecní samosprávy, obsazování úřadů domácím obyvateli znalými obou zemských jazyků, zmírnění potravní daně, kolkovních a taxovních poplatků a vytváření obecních ozbrojených sborů. Ostatní požadavky byly víceméně pouze přislíbeny či odloženy a nejdůležitější body petice byly zodpovězeny zamítavě či vyhýbavě. Nesrovnatelný rozdíl mezi císařovou odpovědí na požadavky obyvatelstva Maďarska českých zemí byl patrně způsoben tím, že si Rakousko nechtělo Maďary znepřátelit. Týden po ústupku Maďarům se uklidnila situace v zemi a nápor revoluce byl utlumen, což Rakousko utvrdilo v tom, že další ústupky již nebudou nutné. Obyvatelstvo v Čechách bylo o to zklamanější, protože si zamítavou odpověď vůbec nepřipouštělo. Reakce radikálů byla taková, že kabinetní list odmítli a na další schůzi (na Žofínském ostrově) se uvažovalo dokonce o zbraních. Lidé byli rozhodnuti připravit novou petici. Lidé se bouřili a ve skupinách se hrnuli ke Stadionovi, aby ho donutili petici podepsat. Tak se zdůraznilo, že za požadavky stojí celá země. Deputace znovu odjela s peticí do Vídně 31. března a odevzdala ji do rukou ministra vnitra Pillersdorffa. Neklid dvora a vlády způsobený porážkami Rakušanů v Itálii pod vedením generála Radeckého a stále nové požadavky Maďarů způsobily, že obyvatelstvu českých zemí bylo vyhověno. Proti tomu se ale postavili čeští, moravští a slezští Němci žijící a působící ve Vídni. Sepsali protest, který zaslali ministru Pillersdorffovi 9. dubna 1848. Kabinetní list byl ale vystaven den před tím a námitky Němců již neměly na vzniklou situaci žádný vliv. 10. dubna 1848 napsal František Palacký otevřený dopis, jenž je znám pod názvem Psaní do Frankfurtu. Jménem českého národa v něm odmítl začlenění Čech do budoucího sjednoceného Německa. Nejlepší záruka svébytného rozvoje českého národa spatřoval v rakouské monarchii, jež by byla přeměněna v konstituční federaci rovnoprávných národů. V Praze vznikl 10. dubna Národní výbor, jako politický orgán buržoazně konstitučního hnutí.

Jako protiváhu Národnímu výboru založili stoupenci velkoněmecké myšlenky v Praze Konstituční spolek, který se zasazoval o začlenění Čech do budoucího sjednoceného Německa. 25.dubna 1848 byla vydána vídeňskou vládou oktrojovaná* ústava. Po vlně odporu revoluční Vídně však byla 16.května 1848 odvolána. * taková ústava, kterou nařizoval císař a vláda ze své moci bez schválení parlamentu
12.června 1848 v pondělí svatodušní došlo v Praze, kde ještě zasedal Slovanský sjezd, k studentským bouřím nejasných cílů. Povstání radikální mládeže bylo vojskem velícího generála knížete Windischgratze potlačeno. Výsledky opatrné politiky Palackého byly tímto zmařeny .

2.-12. července 1848 se v Praze konal Slovanský sjezd. Výsledkem byl Manifest sjezdu slovanského k národům evropským, který odsuzoval politický a národnostní útlak.

22.července 1848 byl ve Vídni zahájen Ústavodárný říšský sněm. V nepřímých volbách bylo zvoleno v Čechách 55 českých (vesměs národní liberálové) a 35 německých poslanců a ve Slezsku 1 český a 9 německých poslanců. Jediným velkým činem tohoto sněmu bylo vydání zákona o zrušení poddanství (7.září 1848). 6.října vypuklo ve Vídni povstání a sněm byl přemístěn do Kroměříže (zde zasedal do 7. března 1849, kdy byl rozehnán vojskem). Císař Ferdinand V. uprchl z revoluční Vídně a uchýlil se pod ochranu olomoucké pevnosti. 22. listopadu – čeští poslanci vyvíjeli nátlak na císařský dvůr, aby byl parlament přeložen na Moravu. V Kroměříži se sešel parlament a zasedání probíhalo ve stínu politických sil, které nejen že nepřály revoluci, ale byly i proti všem zásadám liberální občanské společnosti. Do čela rakouské vlády byl postaven Windischgrätzův bratr kníže Felix Schwarzenberg. Další události roku 1848

- vyšlo v Brně první číslo Týdeníku listů ponaučných a zábavných. - založen český politický spolek Lípa slovanská. - vyšlo první číslo Pražského večerního listu. - historik F. Palacký začal vydávat v Praze v českém překladu své životní dílo Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě (originál napsán německy pod názvem Geschichte von Böhmen). Od III.dílu začaly Dějiny vycházet v češtině jako originál a v němčině jako překlad.

František Palacký – životopis (14.7.1798 - 26.5.1876)



Rodina:

Narodil se v rodině evangelického kazatele v Hodslavicích na Moravě. Studoval na latinské evangelické škole v Trenčíně a na evangelickém lyceu v Bratislavě. Pak působil jako učitel v šlechtických rodinách. V roce 1923 se natrvalo přestěhoval do Prahy. Zde se stal prvním redaktorem Časopisu společnosti vlasteneckého musea v Čechách a roku 1831 byl jmenován historiografem Českého království.

Politika:

Jako politik odmítal odtržení Českého království od rakouské monarchie a jeho připojení k německé říši, prosazoval austroslavistický program, požadující přeměnu mnohonárodnostní rakouské monarchie na federativní stát s rovnocennými politickými a národními právy. Patřil k hlavním stoupencům národní Jednoty Čechů a Slováků. Předsedal Slovanskému sjezdu v Praze a byl považován za vůdce českých poslanců na zasedání Ústavodárného sněmu ve Vídni a později v Kroměříži. Roku 1865 jako hlavní představitel strany staročechů vystoupil s českým státoprávním programem, založeným na přirozených historických právech národní samostatnosti, v němž nově formuloval české politické požadavky z roku 1848 (idea státu rakouského). Stál u zrodu Matice české a Svatoboru roce 1862, spolku českých spisovatelů. V roce 1868 položil základní kámen ke stavbě Národního divadla v Praze.

Dílo:

Díky sňatku s Terezií Měchurovou se hmotně zajistil a mohl se věnovat životnímu dílu, monumentálním Dějinám národa českého v Čechách i na Moravě. Navázal na Dobrovského kritickou metodu studia historických pramenů. Dílo koncipoval jako výklad filozofie českých dějin, jejichž smyslem byla svoboda a demokracie. Vrchol spatřoval v husitství, které jako první v Evropě vyslovilo požadavek svobody svědomí, opírající se o prvotní křesťanské ideály. V duchu obrozeneckého preromantismu odvozoval národní svobodymilovnost a smysl pro demokratičnost již z prehistorie, která pro něho byla v zásadě pouze slovanská. Filozofie českých dějin byla podle Palackého osudově porušena bratrovražednou bitvou u Lipan. Ducha českých dějin oživilo až osvícenství a novým smyslem začalo naplňovat národní obrození, jehož dovršení považoval za celoživotní úkol. (originál napsán německy pod názvem Geschichte von Böhmen). Od III.dílu začaly Dějiny vycházet v českém jazyce jako originál a v německém jazyce jako překlad.
1829 vytvořil projekt encyklopedické edice Český archiv, který uskutečnil jeho zeť František Ladislav Rieger jako Riegrův slovník naučný. Vydal soubor středověkých kronik Staří letopisové čeští od roku 1378 do roku 1527. Ve 20. letech 19. století zasáhl do sporů o českou prozódii spisem Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie, věnoval se uměleckému překladu, zabýval se literární teorií, estetikou. Vlastní teorii filozofické estetiky vysvětlil ve spise Krasověda čili O kráse a umění, své estetické.

Filozofické a literárně teoretické stati shrnul v trojdílném souboru Radhošť.

Použitá literatura:

BARTOŠ, J., KOVÁŘOVÁ, S., TRAPL, M., Osobnosti českých dějin
vydala Alda, Olomouc 1995, ISBN 80-85600-39-0

ČORNEJ, P., POKORNÝ, J., Dějiny českých zemí do roku 2000 ve zkratce, vydání 1.
vydalo nakladatelství Práh, Praha 2000, ISBN 80-7252-026-1

KLÍMA, A., Revoluční rok 1848 v českých zemích, vydání 1.
vydalo SPN, Praha 1974, ISBN 14-580-74

Kol. autorů, Československé dějiny v datech
vydalo nakladatelství Svoboda, vydání 1., Praha 1986, ISBN 25-090-86

MAREK J. a kol. autorů, České a československé dějiny II. od roku 1790 do současnosti, vydání 1.
vydalo nakladatelství Fortuna, Praha 1991, ISBN 80-8529-29-5.