Na jaře roku 1848 vypukla v českých zemích revoluce, jež byla výsledkem mnoha společenských rozporů. Příčin bylo několik:

Ve čtyřicátých letech se v mnoha zemích Evropy projevilo, že dosavadní způsob vlády je neúnosný, jelikož neumožňuje, aby se široké občanské vrstvy podílely na politické moci ve společnosti. V souvislosti s rozkladem feudálních poměrů sílilo od konce 18. století české měšťanstvo a začala vznikat česká měšťanská inteligence. Tyto dvě skupiny velmi těžce nesly národnostní a jazykový útlak, uvědomovaly si rozpory mezi úrovní výrobních sil a feudálními vztahy v zemědělství (robota), rozpor mezi kapitalistickými výrobními vztahy v průmyslu (zčásti i v zemědělství) a mezi přežívající feudální nadstavbou, rozpor mezi kapitalisticky organizovaným průmyslem a feudálními výrobními vztahy v zemědělství. V neposlední řadě šlo rovněž o rozpor mezi germanizační politikou feudálně absolutistického režimu a utlačovanými slovanskými národy habsburské monarchie.

Protože se ve střední a jihovýchodní Evropě šířily revoluční vlny (Německo a Itálie bojovaly za sjednocení a vytvoření národních států), dosud slabá česká inteligence si uvědomila, že i ona by měla být připravena na boj za budoucnost utlačovaného českého národa. Tuto roli vzalo za svou mnoho významných osobností 18. století. Studovaly a hlásaly slávu české minulosti, šířily českou literaturu, vydávaly knihy, kalendáře, předkládaly divadelní hry. Toužily po rovnoprávném postavení ve společnosti a zejména pak chtěly české země vymanit z německých rukou, přičemž cítily jako křivdu privilegované postavení Němců. K národnostním a agrárním rozporům ale v souvislosti s budováním továrního průmyslu přibyly rozpory sociální. V našich zemích vznikala početná dělnická třída. Nové továrny zaměstnávaly pracovní síly, a tak venkovská chudina odcházela do tvořících se průmyslových oblastí. Na velký příval dělníků však nebyla průmyslová střediska připravena. Obydlí pro nové zaměstnance vznikala pomalu a lidé se často tísnili v nedostatečných a nevyhovujících prostorách bez základního vybavení. Proletariát pochopitelně nemohl být spokojen s absurdními životními podmínkami. Pracovní doba se pohybovala mezi 13 až 15 hodinami denně, továrním budovám chybělo větrání a dobré osvětlení, strava pro dělníky nebyla vydatná.