Kateřiny ve Znojmě, vyzdobená podobiznami příslušníků přemyslovského rodu (malby pocházejí z 1.třetiny 12.století).
12. století přináší do domácí architektury nový prvek a to s postupně vznikající novou vrstvou společnosti – šlechtou. Předáci nejstarších českých a moravských rodů (Vítkovci, Hrabišici, Markvartici, Ronovci) si na svých panstvích, získaných od panovníka za věrné služby v nejrůznějších úřadech, začínají budovat kromě pevných sídel také i soukromé kostely, tzv. tribunové (podle tribuny postavené v západní části kostela naproti oltáři, z níž sledovali průběh bohoslužby) – př. kostel sv. Petra Na Poříčí v Praze, kostel v Záboří nad Labem. V tomto století dochází také na rozvoj církevních řádů – do Čech přicházejí cisterciáci (klášter Teplá) a premonstráti (klášter Strahov 1140). Nejvýznamnější komplexem světských staveb je pochopitelně nadále Pražský hrad, na němž vzniká ve 12.století celé (dodnes zachované) románské podlaží.


Gotická architektura (pol. 13. – pol. 16. století)

I když by se zdálo, že žádný jiný styl nemůže vystihnout podstatu křesťanského vnímání a chápání světa lépe než románské umění, hned následující období gotiky ukázalo, že není nutné při velebení Boha zůstávat na zemi – zatímco mohutné románské stavby jsou jakoby vrostlé do země, gotické skelety doslova podpírají nebe v jedinečném ustrnutí. Jak již sám název tohoto stylu – gotika – napovídá, jedná se o architekturu naprosto odlišnou od románských či antických vzorů. Bylo v tom hodně pohrdání, když obyvatelstvo italských krajů nazývali architektonický sloh vzniklý ve Francii (či do Francie přinesený ?) v první polovině 12.století, podle barbarského národa Gótů, kteří v dobách stěhování národů r. 410 vyplenili Řím.
Přesto je právě gotika považována - vedle baroka – za nejvýstižnější vyjádření křesťanského názoru. Vychází z učení Tomáše Akvinského (jinak nejvýznamnějšího křesťanského myslitele a teologa středověku) o podstatě světa jako harmonii uspořádané Bohem podle přísné hierarchie. Tato vertikální linie také prostupuje gotickými stavbami a opět je architektura nejsdílnějším a nejvěrnějším obrazem tehdejší společnosti. Základní znakem konstrukce je znovu oblouk, ale tentokrát nikoli ve tvaru zaoblené nebeské klenby, ale připomínající spíše ruce právě sepjaté k modlitbě. Tento prvek způsobuje celkové odlehčení stavby, což dovoluje zvednout klenbu do nevídané výšky. Gotické domy mají štíhlé, vysoké zdi a věže; v gotických chrámech se duše skutečně vznáší k nebesům.