Jagellonského (1471-1516) zaklenuje do té doby největší světský prostor ve střední a východní Evropě – Vladislavský sál (po r. 1493) a podílí se rovněž na stavbě Prašné brány v Praze a chrámu sv.Barbory v Kutné Hoře.



Renesanční architektura (pol. 16. – první třetina 17. století)

Renesance, střídající gotiku, znamenala do velké míry uvolnění z čistě náboženského vypětí. Tomuto stylu, zahrnujícímu v sobě rovněž pojem humanismus, prostoupila cestu italská společnost již ve 14.století. Tehdy si v souvislosti s rozvojem italských měst a přístavů lidé uvědomili do této doby víceméně podceňované vlastní schopnosti. Napětí mezi lidstvím a božstvím, vyjádřené gotikou, bylo nyní částečně překonáno větším důrazem na člověka, v němž byla objevena důstojná bytost. Neznamená to ale, že lidé přestali být křesťany, ale již otevřeně přiznali člověku schopnost racionální úvahy, svobodného uvažování a citlivého vnímání krásy, která se stala základním charakteristickým znakem dobra: co bylo krásné, to bylo dobré a prospěšné. Tito tzv. humanisté navíc věřili, že pouze pochopením vlastních hranic dosáhne člověk vyrovnanosti a také snášenlivosti. K uměleckému vyjádření tohoto stavu posloužily opět čistě antické vzory, které tak prožívají své znovuzrození – renesanci. Humanisté se obracejí k dílům předkřesťanských autorů, což se záhy projevilo především v přírodních vědách – astronomii (působení Mikuláše Kopernika a dalších), lékařství (pitvy lidského těla; v Praze provedl poprvé veřejnou pitvu r. 1600 Jan Jesenský „Jessenius“), fyzice, v přístupu ke vzdělání (návrat řečtiny) a také v chápání víry v Boha. V průběhu 15.století tak byla mimo jiné připravena cesta k evropské reformaci 16.století.

V Čechách se renesance naplno rozvíjí ze značným zpožděním (asi 200 let), které lze vysvětlit především nedostatečnou antickou tradicí (jak bylo výše uvedeno, český prostor nikdy nebyl přímou součástí Římské říše) a také náročným bojem za náboženskou svobodu v 15.století. Proto je také období renesanční kultury ze všech kulturních stylů nejkratší – ani ne jedno století. Ale i za dobu tak krátkou zanechala renesance výraznou stopu na tváři Čech, byť se od podoby renesance italské výrazně odlišuje. Až na výjimky postrádá monumentalitu a volí spíše uměřenost a jednodušší provedení, působící klidným, uvolněným dojmem. Takto je česká renesance naprosto ojedinělou v Evropě. Týká se to na prvním místě podoby měst. Typově dokonalé jsou městské rezervace Telče, Třeboně, Českého Krumlova, Prachatic, Jindřichova Hradce a dalších.