V renesančním slohu, vycházejícím z antických vzorů a nových technik výzdoby – oblouková okna, výrazné etáže (patra budov), použití sloupů (arkády), balustrádová schodiště, fresková výzdoba, sgrafita, otevřené (tzv. atriové) prostory uvnitř domu - byly postaveny rovněž významné jednotlivé stavby – zámek Bučovice, Opočno, Frýdlant v Čechách, Červená Lhota, Letohrádek Hvězda v Praze, Míčovna na Pražském hradě, Pernštejnský palác v Praze atd. Takto se u nás objevují nové typy šlechtického sídla – zámek a letohrádek. Řada šlechticů vsadila raději na pohodlí, než na bezpečnost sídel, jejíž dosažení bylo v době pokročilých palných zbraní stále nákladnější. Přestávají se také věnovat válčení a vyhledávají si ušlechtilejší zájmy – vědu, umění, cestování (např. Kryštof Harant z Polžic). Hovoří se doslova o tzv. renesančních kavalírech, kteří kromě svých venkovských sídel obývali paláce v Praze (např. Pernštejnové, Lobkovicové, Schwarzenberkové a další). Na počátku 17. století pak přechází renesance do svébytného stylu – manýrismu, který svým charakterem již předznamenává přicházející baroko. Podstatou tohoto drobného stylu, který se ale v Čechách výrazně prosadil díky uměleckému rozkvětu Prahy za císaře Rudolfa II. (1576-1611), je zobrazování postupně se měnícího „starého“ světa. Reaguje tak bezprostředně na přínos zámořských cest v 16.století, objevování nových světů a zvětšování území evropských států, ale zároveň na přicházející nejistotu. Svět se mohutně zvětšil a člověku se zatím zdá spíše hrozivý, či temný a nebezpečný. V dílech těchto umělců se proto často objevují bludiště a labyrinty, z nichž mnohdy nelze najít východ. Dokladem vzrůstajícího strachu ze světa je také v té době stoupající zájem o alchymii a černou magii.



Barokní architektura (17. – 18. století)

Baroko je ve své podstatě posledním uměleckým slohem, který můžeme nazvat universálním (tzn. určujícím pro veškeré projevy lidské kultury a myšlení). K tomuto charakteru dopomáhá baroku především opětovný příklon k náboženským otázkám lidské existence na tomto světě. Po gotice je to právě tento styl, který – především v architektuře - dokázal bezezbytku vyjádřit nejrůznější podoby zápasu člověka o budoucnost vlastní duše. Na rozdíl od gotiky ale ponechává člověka při tomto zápase na zemi – touhu překonat tuto tíži a vznést se vzhůru vyjadřuje baroko svou dynamičností a pohybem (na rozdíl od gotické strnulosti).
Svůj název dostalo baroko velmi trefně podle označení nepravidelné perly. Taková byla i vnější podoba staveb, působících často rozevlátým dojmem, vzbuzujícím u diváků neklid a vzrušení. Pod touto slupkou se ale skrýval pevný řád, či alespoň snaha o pevně zakotvené předpisy a regule.