Konkrétně byla tato snaha vyjádřena náboženskou situací 17.století, kdy proběhla mezi katolíky a protestanty 3 desetiletí trvající válka (1618-1648) a po níž následovalo v habsburských zemích období tzv. rekatolizace, tj. návrat k poměrům před reformací. Tento kurz měl v habsburské říši podobu často přepjatého katolicismu. Druhým výrazným znakem období baroka je absolutismus (tj. svrchovaná vláda jediného panovníka), který nacházíme zvláště v 18.století v řadě evropských zemí – ve Francii, Prusku, jakož i habsburských státech. Co se celkové náboženské situace týče, objevujeme zde nový prvek. Baroko se sice hlásí k myšlence, že pozemský život je sen a skutečný život nás očekává až po smrti, ale zároveň se nebránilo zájmu o pozemský život. Naopak. Nic není předurčeno a člověk si svým pozemským chováním může pojistit svůj život věčný. To vše tvoří spolu s místy nepřehlednou politickou situací základní charakter baroka – kontrast. Ve výtvarném umění je vyjádřen technikou tzv. šerosvitu (tzn. na stěžejní téma obrazu, např. na hlavní postavu, dopadají odkudsi z nebes paprsky světla, zbytek malby tone ve stínu či přímo šeru), v architektuře pak dostává podobu rozmanité hry světel a stínů zvlněných profilů stěn.

Do Čech se baroko dostává s prvními výstřely 30-ti leté války, která jak známo započala r. 1618 na našem území a to povstáním českých stavů proti habsburskému císaři Matyáši II., který porušoval náboženské a další svobody zaručené Rudolfem II. v r.1609. Povstání skončilo na podzim 1620 stavovskou prohrou na Bílé hoře. Následně sice zuří po celé Evropě válka, ale můzy nikterak nemlčí. Právě v této době se díky velkorysým projektům habsburského vojevůdce Albrechta z Valdštejna setkává Praha a zakrátko i severovýchodní Čechy s prvními ryze barokními stavbami. Válka končí r. 1648, Evropa je rozvrácená, Čechy ztratily více jak třetinu obyvatel a na opuštěné statky přicházejí německé a francouzské rody (Eggenberkové, Mansdorfové atd.). Současně je zahájena nejrozsáhlejší etapa rekatolizace, ztělesňovaná především pro tyto účely založeným řádem Tovaryšstva Ježíše Krista - jezuitů. Ti se věnují především vzdělávací (vyučují na Karlově univerzitě v Praze) a misijní činnosti. V jejich režii se také odehrávají výpravné barokní slavnosti, především divadelní a také poutě za svatými. Roku 1729 dochází ke svatořečení Jana Nepomuckého, po dlouhé době nového světce domácího původu. Ten se stává hlavním barokním patronem Čech a jeho úcta se rozšířila díky jezuitským misionářům doslova po celém světě – jemu zasvěcené kostely nalezneme i v Jižní Americe.