Barokní architektura představuje bez diskuse nejrozsáhlejší, nejsouvislejší a také nejpočetnější položku českého památkového fondu. Tvoří ji na prvním místě sakrální stavby: výstavné chrámy (sv. Mikuláš na Malé Straně v Praze) i prosté venkovské kostelíky, kterých vzniká neuvěřitelné množství. V tomto období došlo navíc k barokní přestavbě mnoha starých kostelů, takže barokní styl je na českém venkově dodnes naprosto dominující. Ve stejném duchu – mohutně, hravě a dynamicky – vznikají venkovská sídla šlechty (Karlova Koruna v Chlumci) i jejich městské paláce v Praze. K temto stavbám řadíme rovněž rozlehlé rezidence církevních řádů (např. jezuitské Klementinum v Praze). K nejvýznamnějším stavitelům dlužno přiřadit otce a syna Dientzenhofery, Giovanniho Alliprandiho a Fischera z Erlachu. Zcela osobitým zjevem mezi architekty je pak Jan Blažej Santini, jemuž se podařilo na řadě mistrovských staveb skloubit baroko s prvky gotiky a propojit tak oba dva silně nábožensky exponované slohy. Příkladem této syntézy budiž poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou. Ke konci 18.století přechází baroko v rokoko – styl zaměřený na zdobnost.

V souvislosti s barokní architekturou nelze opomenout jednu z jejích nejvýraznějších stránek. Jedná se o naprosto dokonalé splynutí architektury s krajinou, popřípadě přetváření samotné krajiny. Sakrální stavby takto tvoří přirozené dominanty kopců a vrcholků, zámky a letohrádky jsou umně zasazeny do parků a zahrad, při výběru lokality se počítá i s výhledem z budovy. Této koncepce se drží např. barokní areál zámku, lázní a kláštera v Kuksu.



Architektura 19.století

Na počátku tohoto století vstupujeme do moderní doby. Pod vlivem osvícenské filosofie, s příchodem nových hospodářských vztahů a hlavně překonaností feudálních pořádků dochází k naprosté proměně světa, který se v duch zásad svobodného podnikání a obchodu mění pomalu na svět globální. Tehdy dochází také ke druhé a již definitivní renesanci „rozumu“, s níž přišli právě osvícenci (zejména ve Francii – Montesquieu, Voltaire, Rousseau). Náboženství ztrácí na svém dřívějším významu, lidé hledají nějaké nové zakotvení - na počátku století, v napoleonských válkách, tak vznikají novodobé evropské národy. V této situaci se konstituuje moderní věda, Evropa se naplno střetává s exotickou kulturou. Svět se stává definitivně pluralitním společenstvím, otevřeným směrem k poznávání nového a propojování známého.
19.století je okouzleno tímto pokrokem. S rozvojem hospodářství se objevují nové materiály, které jsou záhy využívány také ve stavebnictví.