Toto se stává jedním z významných průmyslových odvětví. V architektuře samotné se klade největší důraz na funkčnost, ale zároveň také na estetický dojem. Proto jsou postupně oživovány všechny významné slohy minulosti a vytváří se tak jedinečný styl tzv. historismu, jenž následuje po krátkém období klasicismu na samém počátku 19.století (styl charakteristický jednoduchostí a přímočarostí, vycházející přísně z antických vzorů). Moderním stavbám – železničním nádražím, továrnám, skleníkům – se dává podoba historických budov: v duchu novorománském, neogotickém, novorenesančním atd. Tento přístup způsobuje např. také počátek zájmu o památky minulosti a o jejich ochranu.
Současně s tím se rozvíjí touha po poznání minulosti, vyjádřená budováním romantických zřícenin hradů, toulky po starých městech atd. V 19. století se také konají pravidelné výstavy. Díky nim se lidé dovídali o nových výrobcích či materiálech a pracovních postupech, což způsobovalo celkové zrychlení vývoje. Historismus byl proto ještě před koncem století překonán a na jeho místo se dostávají moderní styly, nabízející lepší uplatnění pro nové materiály – železo, sklo, beton. V Čechách zanechal historismus výraznou stopu především na veřejných budovách, především kostelech a divadlech (novorenesanční budova Národního Divadla v Praze).



Architektury 20. století

V mnohém směru překotné a především bouřlivé 20. století přineslo s sebou rozvoj materiálů a technologií a v návaznosti na to také neustálé střídání architektonických stylů. Vývoj již nejde jedním proudem či směrem, ale je značně roztříštěný. Mnohé nové styly často skončily ještě dříve, než byly řádně rozvinuty. Podstatným znakem minulého století bylo rovněž to, že existovalo vždy několik stylů vedle sebe, paralelně.
Přesto lze v případě české architektury naznačit alespoň přibližný vývoj.

Ten začíná již v závěru 19.století nástupem secese, velmi dekorativního stylu, jehož základním znakem je používání moderních materiálů - železa a skla. Dokladem proniknutí tohoto stylu do Čech je Všeobecná zemská jubilejní výstava v Praze r. 1891, jejíž dominantou byl jednak tzv. Průmyslový palác na samotném výstavišti a pak věž rozhledny na Petříně. Železo bylo možné dobře tvarovat a to přesně vyhovovalo náročným ornamentům secese. Hlavním představitelem české secesní tvorby je profesor Otto Wagner a jeho žáci. Z nich pak zejména Jan Kotěra a jeho geniální pokračovatel Josef Gočár, tvůrce moderního Hradce Králové.