Z dalších pak zaslouží zmínku Osvald Polívka a Antonín Balšánek se svým projektem Obecního domu na náměstí Republiky v Praze. Secese vtiskla na přelomu století moderní podobu řadě českých měst, kromě výše uvedeného Hradce je to především Liberec, Pardubice, Opava a Ostrava.

Dalším výrazným stylem je česká moderna 20-tých let. Zde je nejvíce patrný vliv Jana Kotěry, který se zaměřil na stavby rodinných domů a to jak jednotlivých, tak i celých kolonií. Z těchto projektů vzbudila pozornost výstavba na pražské Babě. Zcela svébytným – i ve světovém měřítku – je pak český kubismus. Přes výrazné projekty Josefa Gočára (Dům u Černé Matky boží v Praze) či Josefa Chochola (kubistické domy pod pražským Vyšehradem) si ale nezískal oblibu veřejnosti.

Ve 20.-tých letech, tedy bezprostředně po založení republiky, se objevila snaha vytvořit jakýsi národní československý styl. Podařilo se v tomto směru realizovat několik staveb, např, opět Gočárrův projekt Legiobanky v Praze, které dominovaly ornamenty v národních barvách. Řada architektů mladší generace odmítla tuto cestu s poukazem na „přeplácanost“ dekorací. Vydali se proto cestou potlačení zdobnosti na naprosté minimum - vznikl tak český funkcionalismus. Tyto stavby, z nich nejznámějším je pražský Veletržní palác architektů Oldřicha Tyla a Josefa Fuchse, se zaměřily na propracovanost a hlavně prostupnost vnitřních prostor.
V záplavě stylů meziválečného období dominuje ucelená tvorba slovinského architekta Josipa Plečnika, který uskutečnil řadu větších i menších přestaveb na Pražském hradě. Zde působil také architekt Kamil Roškot – autor moderní podoby hrobky českých králů v katedrále sv. Víta.
Ve stejné době se také dostavily první mezinárodní úspěchy českých architektů, tvůrců výstavních pavilónů. Především československý pavilon na pařížském EXPO v r. 1937 ze skla a oceli předběhl světový vývoj o několik desetiletí. Na tyto úspěchy navazovali čeští architekti i ve druhé polovině 20.století. Legendární se stala naše účast na EXPU v Bruselu (Bruselská restaurace) r. 1958 a v kanadském Montrealu roku 1967 (pavilon kinoautomau).

Ale jinak je druhá polovina minulého století naprosto odlišná od první. Hlavním důvodem byla především změna politické situace – v novém uspořádání po r. 1948 zanikly soukromé ateliéry a stavebnictví bylo zestátněno a podřízeno centrálnímu plánování. Po obludných projektech 50.-tých let (viz Stalinův pomník na Letné) dochází k oživení.