Příčiny vypuknutí první světové války tkvěly v množství protichůdných zájmů a v napětí mezi evropskými mocnostmi. Tento stav byl způsoben hospodářskou rivalitou vedoucích průmyslových národů, bojem o suroviny a kapitálové trhy v neindustrializovaných zemích, snahou o získání kolonií a vzrůstajícím nacionalismem. Německá říše vstoupila do soutěže o rozdělení světa až tehdy, když evropské velmoci Velká Británie a Francie měly svoje díly už zabezpečené. S ohledem na svou hospodářskou moc se Německo cítilo odstrčeno a naléhalo na změnu. Protiklady zájmů se od r. 1900 projevovaly řadou krizí a omezených válek, jako byly námořní rivalita mezi Velkou Británií a Německou říší od r. 1898, marocké krize v r. 1905 až 1906 a 1911 mezi Německou říší a Francii, krize při anexi Bosny v r. 1908/09, během níž došlo ke konfliktu mezi expandujícím Rakousko-Uherskem a Ruskem, balkánské války v r. 1912 a 1913, které demonstrovaly vzrůstající slovanské národní uvědomění a snahu po nezávislosti. Napětí mezi velkými evropskými mocnostmi vedlo k uzavření řady defenzívních spojenectví, avšak stále více se prosazoval názor, že existující napětí se dá odstranit pouze válkou. Tento názor vedl k silnějšímu zbrojení, a tím k připravenosti na válku. V průběhu války byla strategická iniciativa nejprve na straně ústředních mocností, později převážně na straně Dohody. Na východní a jihovýchodní frontě se ústředním mocnostem dařily průlomy, na západě fronta ustrnula v poziční válce přinášející velké ztráty. Neomezená ponorková válka Německé říše, která měla prolomit a zlikvidovat britskou námořní blokádu, se stala důvodem vstupu USA do války. Tím se poměr sil na západní frontě jednoznačně změnil ve prospěch Dohody. Revoluce v Rusku a brestlitevský mír (r. 1918) sice pro ústřední mocnosti znamenaly ulehčení na východní frontě, nemohly však zabránit jejich vojenské porážce.