Vagantské poselství:
Chce-li někdo opravdu poznat staročeskou lyriku, musí poznat i lyriku psanou latinským (ale i makarónským) jazykem. Tato většinou anonymní, nejstarší internacionální poesie 12. století oplývá jiskřivým vtipem, svižným humorem a neskrývanou ironií. Přesto je ale u nás tento kulturně cenný zjev středověkých universit málo znám. Skladateli a šiřiteli těchto skladeb byli především středověcí žáci, podle romantického názoru vědců minulého století, potulní studenti vaganti. Odtud se jejich neobvyklá tvorba označuje jednotným termínem vagantská poesie. Vaganti byli hlavními představiteli charakteristických znaků oné doby. Museli putovat za vzděláním z města do města, poněvadž se na žádné tehdejší universitě nepěstovaly všechny discipliny. Proto měli studenti různé výsady, např. privilegium volné cesty všemi zeměmi. To vše přispívalo k šíření poesie, neboť studenti sebou nosili písně, jež na školách slyšeli nebo sami složili. Můžeme být přesvědčeni, že tento toulavý život pln smutných i radostných zážitků, střídání hladu, bídy a smysl pro humor s jakýmsi druhem rošťáctví byl zpravidla solí studentského dne. Tito vaganti zpívali v nekonečných variacích o radostech i žalostech lásky a života a používali snad všechny literární druhy: od nejjemnějších veršů milostných až po pamflet. Narozdíl od trubadúrského dvorného vzdychání se vagantská milostná lyrika pohybovala v poloze jadrnější a smyslnější. Ve shodě se svým životem Vaganti pěstovali stejně jadrné písně pijácké, hráčské a žebravé. K proslulosti vagantů však přispěla až poezie satirická, která tepá do světské zkaženosti, života vyplněného nemilosrdným třídním bojem a nešetří ani vysokou církevní hierarchii, v níž vidí kořen všeho zla. Ze satir poznáváme mnohé rysy vládnoucích tříd lépe a plastičtěji než z učených traktátů a kronik. Skýtají totiž skutečný obraz ubohého a nuzného života vykořisťovaných a svědčí o přepychu, nádheře a lakotě vykořisťovatelů. Ve skutečnosti to ale nebyly básně ani tak protikatolické, ani tak revoluční. Jejich skladatelům šlo jen o všeobecnou nápravu a návrat k starým dobrým mravům. Chtěli se pouze podělit o živé a působivé poselství s těmi, co je přežijí.

Vagantští autoři:
U většiny lyrických skladeb vagantského původu bohužel autora neznáme. Největší a nejdůležitější sbírku těchto anonymů nalezl Joh. Andr. Schmeller v jednom bavorském klášteře.