Kalendář nejstarších civilizací

Již od pradávna si lidé začínali uvědomovat rozličné astronomické jevy, které je bezprostředně ovlivňovali. K těm základním samozřejmě patří střídání světlého dne a noci a střídání fází Měsíce. Nejstarší astronomické poznatky pocházejí jak od starobylých vyspělých civilizací v povodí velkých řek (Egypt, Indie, Mezopotámie), tak i z mnoha oblastí západní a střední Evropy (Anglie – Stonehenge, Francie, Španělsko…). Člověk tehdejší doby byl hlavně zemědělec, jeho zájem o astrologické jevy je tedy logický. Musel vědět, kdy vhodně zasít či sklidit, musel si vytvořit jistý kalendář.
Naši předkové pozorovali především východy a západy Slunce a Měsíce vzhledem k horizontu daného místa. Důležité bylo najít mezní hodnoty tj. u Slunce slunovratové východy a západy, u Měsíce nesevernější a nejjižnější východy a západy. Tyto směry pak vytyčovali. Kalendář určovali podle počtu dnů uplynulých mezi opakováním východů a západů ve stejných směrech. Pravděpodobně se snažili také najít vztah mezi délkou slunečního a měsíčního roku. Zjistili, že vesmírné děné se stále pravidelně opakuje.
Z oblastí veletoků se dochovaly písemné prameny z 3. – 2. tisíciletí před naším letopočtem, kde byla velmi přesně určena délka dne. Například v Číně to bylo 365,2500 dne, přičemž skutečná délka tropického roku je 365,2422 dne. Dokonalý kalendář byl pro tyto zemědělské civilizace nezbytný. V Egyptě bylo využíváno pravidelných nilských záplav, v Číně monzunových dešťů…Babylóňané dokonce sestavovali tabulky určující pravidelnost pohybu nejjasnějších planet – Venuše a Jupitera.
Naproti tomu civilizace pastevecké vystačily s dosti nepřesným měsíčním kalendářem (12 měsíců po 29,5 dnech, rok měl tedy pouze 354 dní). Starohebrejský lunární kalendář byl také typický pro spíše pasteveckou civilizaci. Vkládáním přestupných měsíců vyrovnával rozdíl mezi kalendářní a skutečnou délkou roku. V předkolumbovské Americe samozřejmě také existovaly snahy o vytvoření kalendáře. Rozkvět aztécké astronomie však nastal mnohem později, až v 7. století našeho letopočtu. Nejkratší jednotkou času byl jeden celý den, který pravděpodobně neuměli dělit. Přesto však jsou některé výpočty velmi přesné. V Palenque zjistili, že za 2392 dní nastane 81 lunací (tj. průměrná délka lunace 29,530864 dne), v městě Copán zas určili, že za 4400 dní nastane 149 lunací (tj. průměrná délka lunace 29,53020 dne).

Současná astronomie dochází k hodnotě 29,53029 dne.
Poznatky nejstarších civilizací byli velmi významné i pro další rozvoj astronomie. Dokazují rovněž, že astronomie je jednou y nejstarších věd, jež odedávna fascinovala člověka.

Pramen: Grygar,J. Horský,Z. Vesmír. 1.vydání. Praha: Mladá Fronta, 1979. 464s. ISBN 23-090-79.