Rímske umenie

Řím patří mezi jeden z nejobdivovanější starověkých státních celků. Římská architektrura i umění vzkvétalo a i dlouho po pádu slavné říše se jimi inspirovali mnozí středověcí, zejména pak renesanční a klasicistní umělci.

Sochařství
Jako se měnila římská říše v průběhu století, měnilo se i sochařství. Realismus a převládající etruský vliv republikánského období přecházel v idealismus Caesarovy doby a klasicismus s řeckým vlivem doby Augustovy. Iluzionismus Flaviovců se poté mění v klasicismus za vlády císaře Hadriána a východní vliv za Septima Severa a končí abstraktním schématismem za vlády Konstantina Velikého. V době republiky (510 – 31př.n.l.) se uplatňoval zejména vliv etruského realismu a později i řeckého a helénistického. Po připojení Řecka k římské říši stoupl dovoz uloupených soch do Říma, kde sochaři vyráběli zdařilé kopie. V této době byl tedy pro sochařství zcela typický realismus a jeho podobizny. Jako příklad by posloužily sochy slavných osobností jako jsou Pompeius, Cicero či Caesar. Známé jsou také bronzové sochy Řečníka a Bruta. Za císaře Augusta se objevují idealizující tendence (idealismus), které se poprvé objevily již za Caesara. Císařství znamenalo pro sochařství dosažení vrcholu ale bohužel také následný pozvolný úpadek, který až ve 4.stol.n.l. vyústil v abstraktní schématismus. Za císařství se rozvinuly hlavní druhy římského sochařství. Jednak je to podobizna a její druhy: hlava, bysta, postava v životní velikosti či jezdecká socha a pak je to reliéf, který na rozdíl od řeckého reliéfu využívajícího mytologické a alegorické náměty líčil skutečné události z vítězných bitev. Sochy bohů, tak oblíbené u řeckých sochařů, tvořily v římském sochařství jistou menšinu. Vláda císaře Augusta znamenala zlatou dobu i pro sochařství. Vliv řeckého umění posiloval idealistickou tendenci, která vyústila v prvním klasicismu, záměrném napodobování řeckého sochařství 5.století př.n.l. Známá díla z této doby je například socha Augustus z Primaporty nebo například Ara pacis Augustae ( Augustův oltář míru), umístěný původně na Martově poli v Římě.

Římské iluzionistické sochařství vyvrcholilo za vlády Flaviovců. Zřetelně se projevuje na reliéfech Titova vítězného oblouku na Foru Romanum, které představují výjevy z dobytí Jeruzaléma v roce 70 n.l. Reliéfní technika usiluje o věrohodné prohloubení prostoru perspektivním zakrýváním postav stojících za sebou. Chce vlastně vzbudit iluzi skutečnosti. Hadriánův klasicismus se snažil oživit ideální krásu římského sochařství, toto období však netrvalo dlouho a tak byl koncem 2.století potlačován abstraktní tendencí, která se projevila především v pojetí prostoru. To, co stojí v optickém prostoru za sebou se v reliéfu objevilo opět v pásech nad sebou. Příklady abstraktních tendencí bychom nalezli na reliéfech vítězného oblouku Septima Severa a ještě více na Konstantinově oblouku, kde se objevují i starší reliéfy ze zaniklých vítězných oblouků Traianova a Marka Aurelia. Avšak zcela typická byla pro císařské období podobizna císařů. Některé podobizny byly tvořeny v duchu idealizmu – zbožnění císaře, jiné zase v duchu naturalismu, který se snažil zachytit nejen podobu císaře, ale také jeho povahové rysy či duševní život. Mezi proslulé podobizny patří hlavy Vespasiána, Traiana, Marka Aurelia či Diocletiana. Z jezdeckých pomníků se dochovala snad jen socha Marca Aurelia. Zajímavostí je, že tato socha byla ve středověku považována za sochu Konstantina Velikého a proto nebyla zničena. Ve 4.století začaly podobizny ztrácet svůj prvotní smysl, jelikož snaha o věrnou podobu byla nahrazena snahou zvýraznit psychické stavy portrétovaného.
Pozdější středověké sochařství navázalo právě na římský abstraktní schématismus.


Malířství
Stejně jako na sochařství i na římském malířství je zřetelný etruský a řecký vliv. Z helénistického přejalo také všechny malířské druhy a techniky.
· Monumentální (freska, mozaika…)
· Desková (tempera…)
· Knižní (tempera, kvaš…)
Nejvíce zachovaných děl jistě představují malby nástěnné. Například deskové obrazy, které zdobily většinu veřejných budov, ale i některé soukromé domy a byly ve své době velmi časté, z velké části zanikly. Vývoj římské nástěnné malby rozdělujeme do čtyř pompejských slohů. Pompejské proto, že při provádění výzkumu v Pompejích bylo objeveno mnoho nástěnných maleb, které umožnily vědcům rozpoznat posloupnost a ráz celého římského malířství. První pompejský sloh nazýváme také inkrustační, protože malbou napodobuje vykládání – inkrustaci- stěn barevnými kamennými deskami či dřevem. Druhý pompejský sloh, iluzionistický, se snažil vytvářet iluzi skutečné architektury. Známé jsou stěny s malbami znázorňujícími dveře a část další místnosti či okno otevřené do zahrady. Třetí pompejský sloh bývá nazýván ornamentální. Pro tento sloh byly typické dekorativní plochy vyplněné jakýmsi ornamentem.  Čtvrtý pompejský sloh je známý také pod názvem barokní, jelikož vystupňoval iluzionismus a používal v nadměrném množství ornamentů a afektů uměleckého řemesla. Za vrcholný projev tohoto slohu je považován Zlatý dům Neronův v Římě. Dalším příkladem je i dům Vettiů v Pompejích. Římská knižní liustrace navázala na helénistický typ svitku a pozdně antický iluzionismus, jenž napovídal tvar předmětů lineárními a barevnými náznaky a vyjadřoval se barevnými skvrnami, spojujícími se ve výsledný obraz teprve v oku divákově.
V slohovém vývoji se projevil odklon od iluzionismu převážně k lineárnímu a plošnému stylu. Ztrácel se smysl pro plastický trojrozměrný objem, volný malířský rukopis se proměnil v schématickou kresbu. Barva přestala modelovat, ale pouze kolorovala.

V uměleckém řemesle navázali Římané na etruské a řecké užité umění. Zvyšování životní úrovně a rostoucí bohatství císařského Říma podněcovaly rozkvět uměleckých řemesel, takže se brzy projevila touha po okázalém přepychu. Nábytku se neužívalo mnoho, protože obytné místnosti nebyly velké. Stoly měly desky čtvercové, kulaté i rozkládací a vyráběly se ze dřeva, bronzu a mramoru. Oblíbené byly i malé trojnohé stolky. Z dalšího nábytku se v římských domech objevovaly dvoukřídlé skříně a různá osvětlovací tělesa. Římští skláři také velmi rozšířili výrobu foukaného skla, jejich díla vynikají technikou, tvarem i výzdobou.
V císařské době rozkvetlo také kovotepectví a zlatnictví. Bohatou reliéfní dekorací se honosily vázy ze stříbra, ze zlata se vyráběly nádherné šperky a medaile.
Z keramiky proslula tzv.pečetěná keramika červeně glazovaná s raženými vzory, vyvážená do Egypta a Sýrie až do 4.stol. Římská říše zanikla a na jejím místě vznikly nové barbarské státy. Její kultura a umění však zapomenuty nebyly. Výrazně ovlivnily středověké ale i pozdější umělce a jejich díla. I v dnešní době okolo sebe denodenně nalézáme odkazy slavné říše římské.