Impresionismus je umělecký směr, který vznikl a nejvíce se rozvinul v poslední čtvrtině 19.století ve Francii. Samotný název impresionismus byl odvozen kritikem L. Leroyem z Monetova obrazu Impression, le soleil levant (Dojem, vycházející slunce; 1872). Skupina impresionistů není spojena ani myšlenkově, ani pevným uměleckým programem (byl až následovně vyvozen dějinami a teorií výtvarného umění), ani výtvarnými prostředky, např. technikou malby, proto je uvnitř směru tak značný rozdíl jak v pojetí, tak i v podání skutečnosti. Jádro směru tvořili C. Monet, A. Sisley, C. Pissarro, F. Bazille, dále pak B. Morisotová, P. Cézanne, A. Guillaumin, E. Degas, A. Renoir a další. Proměnnost cílů vedla k tomu, že řada malířů se časem od směru odklonila (P. Cézanne), či se ho dotkli jen krátce (P. Gauguin, H. Toulouse-Lautrec). Přesto jsou stoupenci směru spojeni obdobným vztahem ke skutečnosti, který je svou novostí přivedl k velkému střetnutí s převládajícími dobovými estetickými a etickými názory.

Sám Claude Monet, jeden z nejvýznamnějších impresionistů na konci svého života formuloval svoji definici impresionismu : Impresionismus je uchopením okamžiku, je to otázka instinktu. Impresionisté byli figuralisté i krajináři. Nejdůležitější však pro ně bylo zachycení okamžiku, dojmů a pocitů. Barevná skvrna se stává nejdůležitějším vyjadřovacím prostředkem, malíř soustřeďuje svou plnou pozornost na zachycení okamžiku světla a zářivé životnosti přírody. Nedokonalé lidské oko tak vnímá barevné skvrny jako chvějící se plochu barevného světla. Malba nového směru se vyhraňovala již v 60. letech a odrážela nový životní pocit, v plnosti vyslovený v 70. letech, tj. v době prusko-francouzské války, porážky Pařížské komuny a hluboké národní deprese. V 80. letech bylo vyvrcholení již překonáno a směr ztrácel na vývojové aktuálnosti. Životní pocit vrcholného impresionismu zdůrazňoval nové životní hodnoty všední skutečnosti viděné na pařížských bulvárech a předměstích, závodištích, při veslařských regatách, v letních restauracích, v povodí Seiny a v přímoří, na nádražích, v divadlech, barech, rodinném životě; zachycuje pracovní motivy (žehlířky, pradleny, tanečnice) i zátiší.

Důraz na okamžikovost vedl i k tomu, že v tomto období začala být skica konečně brána jako konečné a samostatné dílo a ne jenom jako příprava k obrazu. Impresionistická malba je teorií umění někdy označována za malbu nevinného oka, tj. zraku neobtíženého zkušeností racionálního poznání; malíř netěží z toho, co o předmětu ví - např. že sníh je bílý - nýbrž se plně poddává tomu, co citlivým zrakem vidí; podle zákonů optiky se mu sníh jeví modře. Mezi nejvýznamnější představitele impresionismu patří Claude Monet (Dáma se slunečníkem, Kupky sena a Lekníny), Camile Pissaro, August Renoir, Paul Cezanne a Edgar Degas. Impresionistické malířství, jež má v novodobých dějinách umění význam vývojového předělu; ovlivnilo umění v celé Evropě. V českých zemích bylo zastoupeno díly V. Radimského, A. Slavíčka, A. Hudečka a M. Jiránka. Impresionismus znamenal revoluci v malířství 19.století. Současníky udivoval zářivou paletou barev a jakoby vibrujícími krajinomalbami. Neustále vyhledával světlo a snažil se na plátně zachytit prchavý okamžik.