Labyrint a Bludiště jako součást kultury

Labyrint patří stejně jako kruh, kříž nebo spirála k prastarým znakům lidské kultury. Je to symbol, s nímž se lze setkat na celém světě; jeho původ však zůstává v podstatě dodnes neobjasněn.
To, co dnes běžně považujeme jako labyrint, tedy změť křižujicích se chodeb a slepých uliček, vzniklo teprve před několika staletími. Původní symbol labyrintu však existuje už několik tisíciletí. Je pozoruhodné, že se objevuje na různých místech světa, vzdálených velmi daleko od sebe.
Nikdo zcela přesně neví, kde vznikl. Střídavě mu byly připisovány hebrejské, egyptské nebo latinské kořeny. Původ tohoto slova však není objasněn ani dnes. Tajemstvím je zahalen jako původ také jeho tvar.
Nejstarší zobrazení labyrintu pochází ze 3. tisiciletí př. Kr., jako tomu např. u vchodu do skalního hrobu zvaného Tomba del labirinto v místě Luzzani na Sardinii. V Evropě je labyrint úzce spjat s Krétou a mýtem o Minotaurovi. K tomuto bludišti se pojí mnoho bájí, ten podle všeho vůbec neexistoval. Za Minotaurovo obydlí byl pravděpodobně omylem považován královský palác v Knossu, který svým nesčíslným množstvím komnat a propletených chodeb labyrint připomínal.
V Asii je za tvůrce labyrintu považován kouzelník Droma, jak se vypravuje v indickém epose Mahábhárata.
Křesťanská tradice připisuje jeho původ králi Šalamounovi, který je ztělesněním rozumu a moudrosti.
Labyrintické vzorce byly nalezeny i v Peru a v Coloradu (USA).

I Vikingové měli symbol labyrintu. viz obrázek
Starověký labyrint je většinou tvořen uzavřeným prostorem s jedním vchodem, které ústí do spleti čar, meandrovitě se vinoucích až k nějakému ústřednímu bodu. Spletitá linie je přitom symbolem života, zatímco střed smrt a znovuzrození.
Tímto starobylým symbol si posloužila i křesťanská církev. V mnoha středověkých katedrálách tak nacházíme labyrinty na stěnách a sloupech nebo jako dlaždicové vzory na podlaze – někdy tvoří osmiúhelník, jako například v Remeši, většinou jsou však přísné soustředěné, jako je tomu v katedrále v Chartres. Stejně jako většina řeckých labyrintů i bludiště v katedrálách měla pouze jediný vchod na znamení naděje, že pravému křesťanovi nehrozí věčné prokletí, ale dostane se mu vykoupení. Vlastní labyrint pak představuje cestu zkoušek.

Chrámové labyrinty se nacházejí vždy uprostřed západního portálu, který tvoří symbolické rozhraní mezi vnějším světem a domem Božím.U většiny z nich je také vchod do labyrintu situován západním směrem. Věřící, který sledoval zákruty labyrintu musel přitom urazit značnou vzdálenost. V labyrintu katedrály v Sens, který měl průměr deset metrů, bylo třeba ke středu urazit nejméně dva tisíce kroků.
V 16. století se začal prosazovat nový způsob zobrazováni labyrintu;přitom se změnila nejen jeho konstrukce, ale také jeho základní idea: labyrint od té doby sloužil jako příhodné místo rozptýlení a meditace. Objevila se především trojrozměrná bludiště ze zdí a keřů s propletenými, křižujícími se cestami, na nichž člověk mohl rychle ztratit orientaci a zabloudit. Tato novodobá podoba labyrintu neměla střed, k němuž by se mělo směřovat; šlo v něm spíše jen o to jak najít klikatými stezkami správnou cestu k východu.První labyrinty tohoto typu byly zbudovány v parcích královských zámků ve Francii a Anglii. Jedním z nejslavnějších parků je park ve Versailles.