a) Hudba svetového romantismu


Stejně jako slovo "klasická" vyvolava určité představy, slovo "romantická" je ješte více evokativní. Když si ješte vzpomeneme na úbožáky Victora Huga a Delocroixovy malby - - romantismus implikuje fantasii, spontánnost a citlivost. Klasická perioda byla zmerena na strukturálni jasnost a emocionálni zdrženlivost. Klasická hudba byla expresivní, ale ne tak "vasniva", aby prebila vyrovnanost. Beethoven, který byl vlastně zodpovedný za "zažehnuti plamene romantismu" vždy bojoval (ne vždy uspesne) za udrženi rovnováhy díla. Většina ze skladatelů romantického období následovala tento Beethovenův model a hledali jejich vlastni rovnováhu mezi emocionálni intenzitou a klasickou formou. Svou nezanedbatelnou roli začína hrát i "hudební vypravecstvi" (t.j. díla mela vajadrovat nějaký fakticky obsah) a to nejen v opere, ale i v čistě instrumentálnich skladbách. Forma symfonické básně byla vynesena v romantické éře. V jejím přednesu zaleželo, aby skladba opravdu ukazovala scanu, kterou mela ukazovat a "vyprávěla" příběh, který mela vyprávět. Barva zvuku je charakteristickým výrazovým prostředkem romantické hudby. Do orchestru si našly cestu nove nástroje, nikdy před tím v orchestru nefigurující a skladatele experimentovali se způsoby, jak ze starých nástrojů "vydobit" nove zvuky. Velká paleta barev zvuku, potřebná pro vyjádření exotických scén, byla neodmyslitelnou součástí skladatelských technik. Exoticismus byla posedlost 19. století. Ruští skladatele píšou hudbu popisující španělské zeme (napr. Capriccio Espagnol od Nikolaje Římského-Korsakova) a němečtí skladatele zase skotské zeme (napr. Mendelssonova Skotska symfonie). Dej oper byl většinou situován do exotických lokalit (napr. Verdiho Aida se odehrává ve starověkém Egypte). Další novinkou v hudbe, kterou nám romantická éra přinesla, bylo nalezeni lidové hudby pro hudbu klasickou. Nacionalismus se stává řídící silou pozdní romantické periody a skladatele se hudbou snažili vyjádřit jejich kulturní identitu. Tyto sklony byly ponejvíce patrně v Rusku a v zemích východní Evropy, kde se elementy lidových písni stavěly dokonce častými symfonii, symfonických básni a jiných forem. Romantická éra byla rájem virtuosu. Vyjmečne nadaní interpreti byli extremně populární. Liszt, velký Maďarsky pianista a skladatel hrával na piano s takovým důrazem a vášní, že dámy omdlévaly.