110, dokonale proveditelný pouze na klavichordu. Z té doby pocházející skladby mívají označení, že jsou určeny pouze pro kladívkový klavír, což nasvědčuje tomu, že se používalo i klavichordu a cembala. Příčinou toho, že z hudební praxe vymizely v prvních letech 19. století, byl vynález kladívkového klavíru, který učinil Bartolomeo Cristofori ve Florencii r. 1709. Zanedlouho nato podobný nástroj sestrojil i francouzský nástrojář J. Maurius a Němec Gottlieb Schrőtter z Drážďan. Popudem k tomuto objevu byla omezená možnost zvukových jemností u cembala i nevelký tónový rozsah klavichordu. Tangenty i havraní brky byly nahrazeny mechanickými kladívky, jejichž dřevěná hlavice byla potažena kůží. Tak se dosáhlo tónů dynamicky odstupňovaných, piana a forte, jak se nástroj (,,tromento col piano e forte”) nazýval. Ke všeobecnému rozšíření mu však dopomohl teprve freiburský nástrojář Gottfried Silbermann asi roku 1726. Nástroj se nazýval fortepiano, později pouze piano. Struny i kladívková mechanika klavíru jsou umístěny v leštěné skříni, obyčejně z hruškového dřeva, která má půdorys ptačího křídla, je 150-270 cm dlouhá a asi 150 cm široká. Na širší straně je umístěna klávesnice, jejíž níže položené klávesy jsou chráněny destičkami ze slonové kosti, kdežto klávesy ležící výše jsou z ebenového dřeva. Bílá klávesa je dlouhá 150 mm a široká 22 mm,černá je dlouhá 100 mm a široká 11 mm. Kladívka jsou uváděna v činnost stlačováním pákových kláves a mechanickým zařízením, které umožňuje jejich údery na struny. Dnešní klavír má v podstatě klávesovou mechaniku vynalezenou počátkem 20. let minulého století Sébastienem Érardem v Paříži. Je to tzv. dvojitá opakovací mechanika, zvaná též ,,francouzská”, která poskytuje možnost opakovat co nejrychleji tentýž tón, aniž je prst nucen klávesu opustit. Kladívko, které je při stisku klávesy jejím druhým koncem vymrštěno vzhůru ke strunám, po úderu se opět odkloní, aby struny mohly znít, a zůstává poblíž, pokud se prst z klávesy nezdvihne.

V klavírní stavbě se vyskytují hlavně dva druhy odlišných mechanik, a to vídeňská mechanika a anglická mechanika: Vídeňskou mechaniku vynalezl Johann Andreas Stein v roce 1778, ale proslavil ji až jeho zeť Johannes Andreas Streicher, proslulý vídeňský nástrojář. Klavíry s vídeňskou mechanikou mají kladívka krytá jelení kůží. Jejich hlavice jsou ve směru proti klávesám, tlumiče jsou umístěny společně na dřevěné liště nad strunami. Kladívka jsou na zadním konci klávesové páky.