Protože Gautama neurčil žádného následníka, nýbrž sám postavil učení na vrchol víry, ukázala se brzy nutnost udržet ho. Tak byl - jak bylo tehdy obvyklé - recitací a učením nazpaměť sestaven kánon Buddhových slov. Druhý koncil bylo nutno uspořádat o sto let později, aby se upravily neshody ohledně kázně řádu. Na tomto koncilu se rozdělil buddhistický řád na théravádiny a mahásanghiky, což vedlo k pozdějšímu, v dějinách buddhismu mimořádně významnému rozdělení na hínajánu a mahájánu. Pod patronátem krále Ašóky, který povýšil buddhismus na státní náboženství, zasedal v roce 253 př. Kr. třetí koncil, který nově přepracoval během devítiměsíční práce texty théravády. Tento kánon byl v 1. stol. př. Kr. nakonec zachycen písemně v jazyku páli. Ve stejnou dobu vystoupila v Indii s mahájánou nová forma buddhismu, která ukazuje pro široké vrstvy věřících reálně uskutečnitelné cesty vykoupení. Podstatné rozdíly spočívají jednak ve víře mahájány v absolutno, na němž má účast každé bytí, a jednak v pohledu na cestu, která vede ke spáse. Jestliže v hínajáně arhatové jdou svojí cestou jen sami, je v mahájáně vykoupení možné s pomocí zvenku. Takového pomocníka, jak se stát bódhisattvou, představuje nirváně nadřazený cíl. Ve 2. stol. po Kr. vznikla v Bengálsku okultní forma buddhismu, tantrajána (viz tantrismus), která prodělala v 8. stol. svou dobu rozkvětu. K němu se počítají školy mantrajány a vadžrajány, které přisuzují mluvenému slovu nejen magickou, nýbrž i spásnou sílu. Kouzelná slova mantrajány se zbásňují ve vadžrajáně do zárodečných slabik, jimiž se dá vyjádřit povaha vlastní každé bytosti. Rozšíření buddhismu po celé Asii začalo už velmi brzy. Země, ještě dnes buddhistické, jako Nepál a Šrí Lanka, se setkaly s Buddhovým učením ve 4., resp. 3. stol. př. Kr., nestaraly se však samy o žádné rozhodující další šíření. Významným okamžikem pro budoucí expanzi do východní Asie bylo uchycení se buddhismu podél velkých karavanních cest v centrální Asii. Odtud se dostal během dynastie Chan (206 př. Kr. - 220 po Kr.) do Číny. Jestliže byl buddhismus zprvu jen náboženstvím cizinců v pohraničních provinciích, přinesl ho r. 148 Parth An Š'-kao do tehdejšího politického centra říše, do Luo-jangu. Po zániku dynastie Chan vládla v Číně až do doby Suej (581 - 618) jistá politická nestabilita, která dopomohla buddhismu k větší síle. Roku 355 dostali Číňané dovolení stát se buddhistickými mnichy a asi do r. 400 přeložili kolem 1200 mahájánových děl do čínštiny. Až do konce 5. století našel buddhismus v Číně nakonec početný houf stoupenců a zapustil pevné kořeny.