Čínský buddhismus je založen na mahájáně, se silným zdůrazněním cesty bódhisattvů. Avšak přijal zcela speciální rysy jiných čínských náboženství, což mu dopomohlo k enormnímu misijnímu úspěchu. Jestliže bylo vlastně nutno odpoutat se od světa a osvobozením od žádostivosti usilovat o probuzení, bylo např. do Buddhových legend vloženo, že Buddha ve svých dřívějších životech dosáhl mnohé dobré karmy vzornou povinností dítěte (viz Siao). Také čínská buddhistická terminologie se silně opírala o taoismus; ve víře v příbuznost obou nauk vznikla legenda, že to byl vlastně Lao-c', kdo obrátil "barbary". Doba přibližně od r. 500 až do dynastie Tchang (618 - 907) byla asi nejplodnější érou čínského buddhismu. Bylo založeno celkem osm hlavních škol (sekty šingon, tendai, džódó), mezi nimiž je nejvýznamnější čchan (viz zen). Je poslední pravou novou tvorbou buddhistického myšlení, která je sice silně ovlivněna taoistickým myšlením, avšak přes Inda Bódhidharmu (kolem r. 500), který je jejím legendárním zakladatelem, je spojena s indickou tradicí. Podporován císařským domem, zažil buddhismus během doby Tchang v Číně svou dobu rozkvětu. Avšak už brzy růst náboženského společenství postavil říši před ekonomické problémy. Hospodářsky neproduktivní kláštery odebíraly říši lidi a materiál. To vedlo k velkému pronásledování buddhistů od r. 845, které končilo v rozsáhlé sekularizaci (zesvětšťování) klášterního majetku. Kromě toho byli četní mniši a mnišky násilně převáděni do laického stavu. Dynastie Sung se stavěla sice vůči buddhismu celkem pozitivně, avšak doba rozkvětu náboženství už minula. Dvě školy nyní na sebe soustředily náboženský zájem buddhistů: amidismus a sekta Čchan. Jedna kázala tichou meditaci "tichým sezením", druhá se zabývala "paradoxy", kung-any (japonsky: kóan). Nelze podceňovat vliv buddhismu na konfucianismus té doby; nakonec mu dopomohl dokonce k nové popularitě (viz neokonfucianismus). Od 16. stol. došlo k velkému splývání různých buddhistických škol, v 18. stol. dokonce k syntéze s částmi lamaismu, kterou způsobila integrace Mongolů a Tibeťanů. I přes komunistický systém, který dnes ovládá Čínu, hraje buddhismus v životě Číňanů stále ještě roli, kterou nelze podceňovat. Z Číny se dostal buddhismus především do Koreje a Japonska. Do Koreje přišla Buddhova nauka r. 372 a rozšířila se rychle v příštích 50 letech. Kolem r. 600 se stala státním náboženstvím a nejsilnější duchovní silou v říši, až jí konfucianismus v r. 1392 připravil náhlý konec.