Přesto však už korejský buddhismus sehrál svou nejdůležitější úlohu, působit jako zprostředkovatel mezi Čínou a Japonskem. Po svém příchodu do Japonska kolem r. 550 po Kr. musel buddhismus zprvu bojovat s odporem šintoismu. Avšak po protekci buddhismu od Šótoku Taišiho došlo ke splynutí, v němž se světy bohů vzájemně stále více přizpůsobovaly a dostaly v 9. stol. označení Rjóbu-Šintó. K nejvýznamnějším buddhistickým školám patří sekty Tendai a Šingon, které byly do Japonska zavedeny během doby Heian (794 - 1186). I když pocházely původně z Číny, dostaly v Japonsku svou vlastní podobu. Zatímco byly spíše náboženstvím šlechty a lepších kruhů, cítil se národ přitahován k buddhismu Amidy (viz amidismus), který mu sliboval spásu pohodlnou cestou. První sekta amidismu byla založena v Japonsku r. 1124 a v době Kamakura (1192 - 1335) vystupoval do popředí amidismus společně s čchanem, resp. zenem, zavedeným asi ve stejné době. Počátkem 16. stol. se dostal buddhismus do krize vlivem konfucianismu a šintoismu, které se mu stavěly na odpor. Krize pro něj znamenala ustrnutí až do 18. stol. Restaurací Meidži r. 1868 se zdálo, že doba buddhismu v Japonsku je u konce, přesto však získal počátkem 20. stol. zase nové příznivce, takže dnes je po šintoismu nejvíce rozšířeným náboženstvím Japonska. Tolik o rozšíření buddhismu přes středoasijskou cestu. Z oblastí, kam vnikal z Indie, jsou důležité zejména Tibet a jihovýchodní asijská oblast. Do jihovýchodní Asie, kde také dnes ještě hraje významnou roli, byl buddhismus přinesen od 5. stol. společně s hinduismem indickými přistěhovalci. Po 11. stol. přešlo učení v Barmě, Thajsku a Indočíně od dosud převládající mahájány k théravádě, která se udržela na Cejloně a odtud přišla do jihovýchodní Asie. Do Tibetu se dostal buddhismus kolem r. 700 ve formě tantrismu a mahájány. Také zde byl vystaven odporu domorodého náboženství bon. Přesto mohli být získáni mnozí věřící z řad prostého lidu pro tantrismus jeho magickými praktikami. Koncem 8. stol. se upevnil vliv buddhismu královskou podporou, avšak pronásledování buddhistů o 50 let později mu dalo asi na 100 let opět z Tibetu vymizet. Na počátku 11. stol. zažil tibetský buddhismus nové oživení indickými mnichy. Splynutím s prvky bonu vznikl lamaismus, forma buddhismu, v níž lamové hráli jako osobní duchovní vůdcové důležitou roli. Vyvinuly se nyní četné lamaistické řády, z nichž se stal nejvýznamnějším nakonec Řád Žlutých čepic, protože z něho vyšel dalajlama, který byl od r. 1642 světským i duchovním panovníkem Tibetu. Ačkoli 14.