A přece nový katolický katechismus říka: „Eucharistie je nabízena jako oběť k nápravě hříchů živých i mrtvých a na získání věčného i časného užitku od Boha.“ Je to jako bychom pokračovali ve splátkach dluhu, který už byl zaplacen. Mše je naprosto jasným popíráním dostatečnosti platby, kterou Kristus zaplatil za naše hříchy na kříži. Římsko-Katolická církev tvrdí, že prostřednictvím svých obřadů obstaráva to, o čem Bible říká, že už Kristus dosáhl. Vatikán II říká: „Vždyť je to liturgie, prostřednictvím které, obzvláště v božské oběti eucharistie, je dílo našeho vykoupení uskutešněno.“ Bible ale říká, že už Kristus „dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení“. V listě Efezským 1:7 a Koloským 1:14 čteme: „V něm jsme vykoupení jeho krví a naše hříchy jsou nám odpuštěny…“

Katolické kněžstvo, ve snaze pokračovat v díle vykoupení, prohlašuje, že koná zázrak transsubstanciace, když proměňuje chléb a víno v tělo a krev Kristovu. Jak oni říkají „majíci podobu chleba a vína“. Má to být veliký zázrak, přestože oplatka a víno zůstávájí nezměněny ve svém fyzickém vzhledu a chuti. Takový zázrak se přece v Bibli nenalézá. Dal snad Kristus někdy mrtvého člověka k životu, že „vypadal jako mrtvý“? Za takových okolností nejde o nevěru, ale o to, že se žádný zázrak nestal. Předpokládejme, že při svadbě v Káni byla tímto druhem „zázraku“ voda proměněna Kristem ve víno. Sluhové nalijí správci hostiny a on řekne: „Požádal jsem o víno, tohle je ale voda.“ Sluha však naléhá: „To je víno, Pane.“ Správce nahněvaně vykřikne: „Vypadá to jako voda, chutná to jako voda, je to voda!“ „Potřebujete víru!“, naléha sluha. „Tohle je zázrak! Kristus proměnil vodu ve víno, ale zázrak tkví v tom, že zůstala vodou.“ „To není zázrak, to je podvod!“, byla by reakce správce. A měl pravdu.

A tak je tomu i s transsubstanciací.

Učení o očistci je další ohavností. Vatikán II říká, že i když Kristus trpěl, aby nesl náš věčný trest, i my musíme osobně trpět, abychom si odpykali časný trest za naše hříchy: „Hříchy musí být odpykány prostřednictvím žalu, běd a zkoušek tohoto života nebo v příštím životě prostřednictvím ohně a muk očišťujícího trestu. V očistci jsou duše těch, kteří zesnuli v Božím milosrdenství a skutečně činili pokání ze svých hříchů a nedostatků, očištěny tresty, které jsou určeny pro vymazání jejich vin.“

Sám apoštol Petr přece prohlásil, že „Kristus trpěl jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu“, a ne do očistce.

Je zde ještě další rozpor. Přestože katolicismus tvrdí, že musíme osobně trpět, říká současně, že trpět nemusíme.