Tato věž, určená k tomu, aby dosáhla nebes, byla hlavním centrem prvního světového náboženství, podobně jako Řím bude hlavním městem přicházejícího světového náboženství Antikrista. Navíc, tak jako Babylónska věž a město sjednocovali církev a stát, tak i papežové vladli jako civilní i náboženská autorita. A podobným způsobem i žena a šelma, na které jede, sjednotí přicházející světovou vládu a světové náboženství.

Pro svůj pokus dosáhnout nebe vlastním úsilím, byl Babylón náboženstvím skutků. A tak tomu bylo odvždycky v Římskem katolicizmu. Spasení je nepochybně ze skutků. Druhý Vatikánský Koncil prohlašuje: „K získaní odpustků musí být vykonán předepsaný skutek. Od pradávna byly v církvi nabízeny Bohu dobré skutky ke spáse hříšníků. Všichni lidé dosahují spasení skrze víru, křest a zachovávání přikázání.“ V katolicismu hrají dobré skutky viditelně klíčovou roli při zasloužení si spasení. To může dosvědčit každý průměrný katolík.

Tridentský Koncil stvrzený Druhým Vatikánskym Koncilem prohlásil: „Jestliže by kdo řekl, že svátosti nového zákona nejsou nutné pro spasení, a že bez nich by člověk získal od Boha milost ospravedlnění jen samotnou vírou, nechť je proklet.“ Tak svou obvyklou metodou získaní spasení skrze dobré skutky a obřady odpovídá katolický Řím popisu ženy, jejíž jméno je Babylón.

Jan nám říká, že jménu Babylón, napsaném na čele té ženy, předchází jméno „tajemství“. A opět, tajemství je jádrem Římského katolicismu.

Encyklika papeže Pavla VI o eucharistii je nadepsána „Misterium Fidei“. Druhý Vatikánský Koncil se opakovaně odvolává na „tajemství eucharistie“. Nový Vatikánský univerzální katechismus prohlašuje, že celá církevní liturgie je tajemstvím, a že jejím cílem je „zasvětit duše do tajemství Kristova“. To je mystagogie. Tvrzením, že je správcem tajemství, které můžou sprostředkovat jenom kněži a biskupové, Římsko-Katolícka církev ponechává své členy závislé na sobé samé, místo toho, aby je v otázce spasení vedla k závislosti na Kristu. Jan poznamenává, že žena na šelmě je oděna purpurem a šarlatem, což jsou opět barvy Římských císařů a Římsko-Katolické hierarchie. V Katolické Encyklopedii čteme: „Sutana, dlouhé černé roucho katolického duchovenstva, je jejich oficiálním oděvem. Barvou biskupů a jiných prelátů je purpur, u kardinálů šarlat.“

Žena jedoucí na šelmě drží v ruce zlatý pohár. Opět tento zlatý kalich, užívaný při eucharistii nebo-li mši, je nejsvatějším nástrojem v Římskem katolicismu. Jan si uvědomuje, že zlatý pohár je „plný ohavností a nečistoty jejího smilství“.