Zjevení 17

1 Tu přišel jeden z těch sedmi andělů, kteří měli sedm nádob, a promluvil ke mně: "Pojď se mnou, ukážu ti soud nad velikou nevěstkou, usazenou nad vodami,
2 se kterou se spustili králové světa a vínem jejího smilství se opíjeli obyvatelé země."
3 Anděl mě odvedl ve vytržení ducha na poušť. Tu jsem spatřil ženu sedící na dravé šelmě nachové barvy, plné rouhavých jmen, o sedmi hlavách a deseti rozích.
4 Ta žena byla oděna purpurem a šarlatem a ozdobena zlatem, drahokamy a perlami; v ruce držela zlatý pohár, plný ohavností a nečistoty svého smilství,
5 a na čele měla napsáno jméno - je v něm tajemství: "Babylón veliký, Matka všeho smilstva a všech ohavností na zemi."
6 Viděl jsem tu ženu, zpitou krví svatých a krví Ježíšových svědků. Velice jsem užasl, když jsem ji viděl.
7 Ale anděl mi řekl: "Čemu se divíš? Já ti odhalím tajemství té ženy i té sedmihlavé a desetirohé šelmy, která ji nese.
8 Ta dravá šelma, kterou jsi viděl, byla a není; vystoupí ještě z propasti, ale půjde do záhuby. A užasnou ti obyvatelé země, jejichž jméno není od založení světa zapsáno v knize života, až uvidí, že ta dravá šelma byla a není, a zase bude.
9 Ať pochopí ten, komu je dána moudrost. Sedm hlav je sedm pahorků, na nichž ta žena sedí, a také sedm králů:
10 pět jich padlo, jeden kraluje, jeden ještě nepřišel. Až přijde, bude smět zůstat jen nakrátko.
11 A ta dravá šelma, která byla a není, je osmý král, a přece jeden z těch sedmi; jde však do záhuby.
12 Deset rohů, které jsi viděl, je deset králů, kteří se ještě vlády neujali, ale v jedinou hodinu přijmou královskou moc spolu se šelmou.
13 Budou zajedno ve svých úmyslech a svou sílu i moc dají té šelmě.
14 Ti budou bojovat s Beránkem, ale Beránek je přemůže, protože je Pán pánů a Král králů; ti, kdo jsou s ním, jsou povolaní a vyvolení a věrní."
15 A řekl mi: "Vody, které jsi viděl, nad nimiž ta nevěstka sedí, to jsou národy, davy, rasy a jazyky.
16 A těch deset rohů, které jsi viděl, i ta šelma pojmou nevěstku v nenávist, oberou ji o všecko až do naha a budou rvát její tělo a spálí ji ohněm.
17 Neboť Bůh jim vložil do srdce, aby provedli jeho záměr, řídili se jedním úmyslem a odevzdali šelmě svou královskou moc, dokud se nedokoná, co Bůh řekl.
18 Ta žena, kterou jsi viděl, je veliké město, panující nad králi země."

Je tomu přibližně dva tisíce pětset let, co Bůh dal proroku Danielovi vidění čtyř zvláštních šelem, představujícich čtyři světové ríše, které jsou už minulostí.

Byla to říše Babylónska, Médsko-Perská, Řecká a Římska. Danielovo vidění předpovědelo četné detaily těchto říší s tak udivujíci přesností, že kritikové se domnívali, že jeho proroctví musela být napsána až po událostech, ke kterým došlo, a mnoho let se neúspěšně pokoušeli tuto domněnku dokázat.

My se budeme věnovat jenom čtvrté šelmě. Je symbolem Římske říše a ponecháva si charakteristiky třech říší, které jí předchádzely. Byla mnohem strašnější a děsivejší, neobyčejně mocná a měla veliké železné zuby. Pohltila celý, tehdy známy svět, zničila a pošlapala všechno, co jí odporovalo. To, že Řím vyplnil tato proroctví a jiné detaily Danielova vidění, je historickou skutečností. Téměr sedmset let po Danielovi, kolem roku 95 po Kristu, dostal apoštol Jan tři další prorocká vidění této hrozné čtvrté šelmy tak, jak jsou zapsána ve dvanácté, třinácté a sedmnácté kapitole knihy Zjevení. V té době světové říše, reprezentované prvními třemi šelmami už pominuly, přesně podle Danielova proroctví. Čtvrtá šelma, Římska říše, byla tehdy na vrcholu své moci. I ona měla padnout, ale na rozdíl od svých tří předchůdcú, neměla být poražena nástupcem. Neměla povstat žádná pátá světová říše, která by zaujala její místo. Písmo prorokuje, že sama Římska říše bude obnovena v mnohem mocnější podobě, aby panovala nad celým světem těsne, před druhým Kristovým příchodem. Svědčí o tom mnohé texty Písma.

Deset rohů čtvrté šelmy představuje deset králů, kteří se ujmou vlády. Z toho, že nikdy v minulosti nebylo deset králů součastí Římske říše vyplýva, že čtvrtá říše musí být obnovena celosvětově. Bude se skládat z deseti oblastí, spravovanými deseti králi, podléhajícími Antikristovi. Až potom se uskuteční druhý příchod Kristův, který zničí Antikrista a jeho království a založí svoje vlastní tisícileté panství na celé zemi, spravované z Jeruzaléma. V druhém listě Tesalonickým, kapitole druhé, verši osmém a devátém čteme: „A pak se ukáže ten zlý, kterého Pán Ježíš zabije dechem svých úst a zničí svým slavným příchodem. Ten zlý přijde v moci satanově, bude konat kdejaký mocný čin, klamná znamení a zázraky.“

Dvanáctá, třináctá a čtrnáctá kapitola Zachariáše prorokuje tyto události naprosto jasně, podobně, jako druhá kapitola Daniele: „Kámen, kterým je Kristus, se bez zásahu rukou utrhl a udeřil obraz, který se rozdrtil jako plevy na mlatě v letní době a odnesl je vítr.

Ten kámen, který do obrazu udeřil, se stal obrovskou skálou, tedy Kristovým královstvím, a zaplnil celou zemi.“ Kdy k tomu dojde? Verš čtyřicátý čtvrtý objasňuje: „Ve dnech těch králů dá Bůh nebes povstat království, které nebude zničeno navěky.“

Nejdříve musí dojít ke vzniku celosvětového Antikristova království, a tím i k obnově Římské říše, mající deset vládců. Tuto říši potom Kristus zničí a nastolí své vlastní království.

Zajímavé je, že „Římsky spolek“ už rozdělil dnešní svět do deseti oblastí, které jsou vesměs přijímány v bankovním i počítačovém světě.

Jan viděl tuto čtvrtou šelmu třikrát. Nejdříve jako červeného draka, snažícího se zničit Izrael. „A hle, veliký červený drak s deseti rohy a sedmi hlavami, a na každé hlavě měl královskú korunu. A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem.“ Ve třinácté kapitole Zjevení se tato hrozná šelma objevuje znovu. Představuje obnovenou Římskou říši a jejího vládce Antikrista, jehož smrtelná rána byla uzdravena, a kterému se všichni obyvatelé země budou klanět. Všimnete si, že drak dal Antikristovi svou moc, svůj trůn i velikou autoritu. Ten červený drak, Satan, si ve skutečnosti buduje své království a používá Antikrista k realizaci svých vlastních cílů.

Proroctví… Předpovídání budoucnosti… Různí jasnovidci tvrdí, že jsou toho schopní, ale žalostně selhávají. Proroctví se nenalézá ani v Koránu, hinduistických Vedách, Bhagavadgítě, či ve výrocích Budhy, Konfucia anebo Mohameda, ani v knize Mormona anebo v díle Mary Baker Eddy. Jedině Bible spolehlivě předpovídá budoucnost.

Přibližně 30% Bible tvoří proroctví se stovkami konkrétních předpovědí, vyplněných se stoprocentní přesností. Nejsou to citáty zahalené nesrozumitelnou řečí Nostradama, nýbrž jsou jasnými prohlášeními o událostech, které tímto světem otřásají a formují ho. Byly zapsány stovky, ba dokonce tisíce let před tím, než se staly histórií.

Například proroctví o rozptýlení Židů po celém světě. Dnes můžeme najít představitele Izraelského národa všude. Anebo proroctví o tom, že Židé budou nenáviděni, pronásledováni a vraždeni jako žádné jiné národy. Krutost antisemitismu je zjeven absolutně unikátním, přesně podle předpovědí Bible. Bible také prorokovala, že navzdory rozptýlení Židů po celém světe, po dobu dvou a půl tisíce let od Babylónského zajetí, přes smíšená manželství a změnu své totožnosti za účelem úniku před pronásledováním, i navzdory tisícům Hitlerů, zaměřených na jejich vyhubení, Židé budou zachováni jako identifikovatelný národ a navráceni zpátky do jejich vlastní země v posledních dnech před ustanovením Antikristova království.

To se také stalo v roce 1948.

Ještě víc udivující je Biblická předpověď, že Jeruzalém se stane klíčem ke světovému míru, číší rozhořčení a mlýnským kamenem na krku národů. Dnes, přesně, jak bylo prorokováno, stává se Jeruzalém problémem číslo jedna pro Organizaci Spojených Národů. A svět k němu vzhlíží se strachem a chvěním, uvědomujíce si, že každou chvílí může z tohoto malého města propuknout následujíci světová válka.

Nepopíratelné vyplnění těchto a desítek jiných proroctví poskytuje nevyvratitelný důkaz o tom, že Bůh existuje, a že Bible je Jeho zjevením člověku.

Stejně unikátní je proroctví o Izraelském Mesiáši. Neexistují proroctví týkajíci se Budhy, Mohameda, Konfucia, Zaratuštry, Josefa Smithe, nebo jiných zakladatelů světových náboženství. Existuje ovšem přes třista proroctví týkajících se Židovského Mesiáše: že se narodí z panny v Betlémě, bude potomkem krále Davida, bude činit zázraky, obrátí pohany, vjede do Jeruzaléma na oslátku a bude vítán jako Mesiáš, a že to všechno se stane šestého dubna, roku 32 po Kristu, slaveného v dnešní době jako Květná Neděle. A že o čtyři dny později, zrazen přesně za třicet stříbrných, bude ukřižován a popraven způsobem neznámým v době proroctví Žalmu 22. A že o tři dny později vstane z mrtvých, což je udivující událost, která odděluje křesťanství od všech ostatních náboženství, a pro kterou máme nevyvratitelné důkazy.

To je jenom několik proroctví, týkajících se Mesiáše-tato proroctví jsou tak četná a specifická a jejich naplnění v životě, smrti a vzkříšení Ježíše Krista natolik nesporná, že nikdo skutečne nemůže popřít, že On je tím prorokovaným Spasitelem hříšníků. A Bible říká, že se znovu vrátí.

Stoprocentní splnění Biblických proroctví přesně podle plánu nás ujišťuje o tom, že ta proroctví, která jsou ješte budoucností, budou také splněna. Poslední kniha Bible obsahuje desítky proroctví, která mají být ještě naplněna. Jsou zaznamenána v seriích vidění, daných apoštolu Janovi. Tři z těch vidění se týkají šelmy, která představuje Satana, Antikrista a obnovení říše, které bude vládnout.

Je tu ješte jedna záhadná postava, které je dáno dokonce víc prostoru a důležitosti než šelmě-tajemná žena. V Janově třetím vidění této šarlatové šelmy, majíci sedm hlav a deset rohů, jede na této šelmě žena. Zvláštní na tom je, že šelma se jí nepokouší zhodit ze sedla, jako jezdce při rodeu. Žena sedí na ní uvolněně a pohodlně, jako zřejmý klíčový hráč v odhalujícím se dramatu vlády Antikrista nad obnovenou Římskou říši.

Kdo je tato žena? Janovo vidění je bez jakékoli pochybnosti identifikuje.

Nejprve je městem, které je vybudováno na sedmi pahorcích. Těch sedm pahorků nebo kopců, na kterých žena sedí, je sedm hlav šelmy. Na světě je několik měst, která jsou vybudována na sedmi pahorcích, ale Janovo vidění vylučuje všechna kromě jednoho. Na čele ženy se skví slova: „Tajemství: Babylón.“ Saddam Hussein rekonstruuje Irácké starobylé město Babylón, hlavní město prvního světového impéria. Je možné, že žena je právě tímto městem, budovaným pro Antikrista? Vždyť přece má být oživeno čtvrté impérium, kterého hlavním městem je Řím, a ne impérium Babylónské. Kromě toho Babylón nebyl vybudován na sedmi pahorcích. Zatím, co Řím ano a byl všeobecně známý jako „město sedmi pahorků“. V Katolické Encyklopedii čteme: „V Římě, zvaném město sedmi pahorků, se nalézá celé území státu Vatikán.“ Je zajímavé, že Řím byl rovněž známý jako Babylón. Katolický apologeta Carl Keeting identifikuje tuto ženu jako Babylón. Píše: „Babylón byl kódovým slovem označujícím Řím. Tohoto označení je použito v poslední knize Bible i v mimobiblických knihách, jako jsou Sybillina proroctví, nebo Zjevení Barucha a Ezdráše. Eusebius Pamfilius se kolem roku 303 po Kristu zmiňuje, že Petr obrazně nazývá Řím Babylónem.“

Mohl by tedy Řím být tou ženou sedící na šelmě? To by dávalo smysl, protože šelma, na které žena jede, je obnovená Římská říše. Táto žena je též nazvána velikou nevěstkou, se kterou smilnili králové země. Je zřejmé, že smilstvo v pravém slova smyslu by bylo pro město nemožné, ovšem duchovní smilstvo by možné bylo, jestliže tím městem je myšlena duchovní entita. Takovým městem je Jeruzalém. Byl nazván Svatým Městem a Městem Božím. Zůstává městem vybraným Bohem, které má národům představit Boha. Tragedí je, že Jeruzalém porušil tento vztah a byl opakovaně obviňován Božími proroky z duchovního smilství a cizoložství. Izaiáš řekl o Jeruzalémě: „Běda! Nevěstkou se stalo město věrné!“ Jeruzalém však nemůže být tou ženou jedoucí na šelmě, protože nebyl vybudován na sedmi pahorcích, ani nesplňuje žádná z dalších kriterií Janova vidění. Je jen jediné město na světe, které je duchovní entitou a mohlo tak páchat duchovní smilství s králi země. To město je vybudováno na sedmi pahorcích. Tím městem je Řím – hlavní město Římského katolicismu, který o sobě tvrdí, že je pravým křesťanstvím. Papež prohlašuje, že je náměstkem Kristovým. Římsko-Katolická církev též prohlašuje, že její členové zaujali místo národa Izraelského a jsou pravým Božím lidem, a že Řím je tudíž tím novým Jeruzalémem.

Katolický Řím navíc připisuje sobě i tituly, které Bůh dal Jeruzalému: Svaté Město, Město Boží a dokonce Věčné Město.

Dovolte mi udělat malou přestávku, abych upřimně prohlásil, že mi nejde o to, abych útočil na katolíky. Nejsem nepřítelem katolíků. Miluji je a chci, aby poznali pravdu. Po pravdě řečeno, Kánony a Dekrety Tridentského Koncilu, které druhý Vatikánský Koncil potvrdil, obsahují přes stovku anatemat, proklínajících mně a všechny evangelikální křesťany po naši víru a naši neochotu přijmout katolická dogmata a autority. Kdo tedy proti komu útočí? Je třeba se stavět k faktům historie i Bible svědomitě, ať jsou jakákoliv.

Z Janova vidění jsme odhalili: je městem, které je známé jako Babylón, vybudováno na sedmi pahorcích, městem, které páchalo duchovní smilství s vládci země. Tato čtyři kritéria totožnosti ženy vyloučila všechna jiná města na světě, kromě Říma. Pochopitelně nemluvíme o politickém, civilním Římu, nýbrž o duchovním a ješte specifičtěji o Vatikánu a Římsko-Katolické církvi. Její papež v současnosti vede největší ekumenické hnutí v historii za účelem sjednocení všech náboženství pod Římské vedení. V roce 1986, papež Jan Pavel II shromáždil v italském Assisi vůdce největších náboženství světam, aby se modlili za mír. Medzi nimi byli uctívači hadů i ohně, spiritisté, animisté, budhisté, muslimové, hinduisté, a severoameričtí čarodějové. S údivem jsem přihlížel, jak přicházeli k mikrofonu, aby se modlili. Papež řekl, že se všichni modlili k jednomu Bohu, a že jejich modlitby vytvářeli duchovní energii, která měla přinést nové klíma pro nastolení míru. Jan Pavel II dokonce dovolil svému dobrému příteli Dalaj Lámovi, aby postavil Budhu na oltář kostela sv. Petra v Assisi a společně se svými mnichy měl budhistický náboženský obřad, zatímco šintoisté venku zpívali a zvonili svými zvonky.

Prorokované světové náboženství je v procesu formování před našima očima a Vatikán je hlavním městem tohoto hnutí. Cožpak toto není duchovní smilstvo? Někteří okamžite vznášejí námitku, že Vatikán je jenom malou častí Říma a není vybudován na sedmi pahorcích. V historii, ovšem, papežové vládli jako králové na celým Římem a jeho okolím, jakož i nad velikými územími v Itálii, známými jako Papežske Státy. Papež Innocent III zrušil Římský senát a určil, že administrace Říma bude přímo pod jeho kontrolou. A tak tomu bylo až do roku 1870, kdy Řím a ostatní, Vatikánem řízená území byla nakonec dobyta armádou čerstvě spojené Itálie. Židé byli nakonec osvobození z Římsko hanebného geta a papež Pius IX našel své útočiště ve Vatikánu, který se stal od té doby hlavním městem Římsko-Katolické církve.

Dnes Vatikán vlastní asi jednu třetinu Říma a jeho vlyv je všude, prostřednictvím jeho církevních obcí a jiných institucí, rozptýlených po celém městě sedmi pahorků. Tato církev se hrdě nazývá Římsko-Kalickou církví. Nedávný článek v Národním Katolíckem Reportéru, který měl titulek: ‚Řím-místo, kde papež je nejvyšším‘, prohlašoval: „Žádné město není tak zaplaveno náboženskou kulturou, jako je Řím přesycen katolicismem. To, co se objevilo v průběhu století, je nepochybně kultura papežství.“

Článek pokračuje zmínkami o památnících Římského katolicismu, které je možné najít kdekoliv v Římě: „Všechny cesty vedou dříve nebo později po Via della Concilizione do Vatikánu. Řím je duchovní križovatkou světa.“

Katolická Encyklopedie dodáva: „Rozumíme tedy ústřednímu místu Říma v životě dnešní církve, jakož i důležitosti titulu Římsko-Katolická církev. Od založení tamnější církve byl Řím střediskem celého křesťanství.“

To je jediné město na světě, vybudované na sedmi pahorcích a známé jako Babylón, které má nepochybně duchovní charakter.

Porušil tedy duchovní Řím svůj vyhlašovaný vztah ke Kristu, kterým se chlubí a provinil se tak duchovním smilstvem? Kristus řekl, že Jeho království není z tohoto světa a jeho služebníci nemají bojovat. V příme neposlušnosti, papežové, mezi kterými byli někteří z největších vojenských vůdců v historii, bojovali bitvy pozemské i námořní ve jménu Kristově, aby vybudovali veliké království, bezkonkurenční, celosvětovou říši majetku, bohatství a politického vlyvu, který náleží tomuto světu. Takto se opakovaně angažovali v partnerství a tudíž v duchovním smilstvu a vladaři, králi a knížaty. Prohlašujíc, že je nevěstou Kristovou, Římsko-Katolická církev smilnila s bezbožnými vládci v průběhu celé historie. V posledních dobách to byly dokonce aliance s Mussolinim a Hitlerem. Vatikán doslovně přivedl Mussoliniho k moci. Papež Pius XI a jeho kardinálové oslavovali Mussoliniho jako muže vyvoleného Bohem a zakázali katolíkům odporovat mu politicky. Na oplátku Mussolini podepsal v roce 1929 s Vatikánem dohodu, která činila Římský katolicismus jediným povoleným náboženstvím v Itálii. Vatikán přijal 750 miliónů lir v hotovosti a jednu miliardu ve státních obligacích. O čtyři roky později, v roce 1933, byla uzavřena podobná dohoda s Hitlerem, která měla za následek, že Vatikán přijal v průběhu druhé světové války stovky miliónů německých marek od nacistického režimu.

Není potřeba se domáhat jasnějšího příkladu smilstva s králi země.

Podobné dohody s vládami mnoha jiných zemí učinily Římsko-Katolickou církev jejich jediným povoleným náboženstvím a přinesly pronásledovaní a smrt tisícum evangelikálních křesťanů.

Kristus se nikdy nespolčoval s Cézarem. Nečinil tak Petr ani Pavel. Ale Římsko-Katolícka církev se ustavičně, až do dnešních dnů, angažovala v cizoložných vztazích se světskými vládci. Spojenectví mezi Reaganem a papežem Janem Pavlem II, mezi CIA a údajným náměstkem Kristovým, může být nazváno jedině duchovním smilstvem, které narušilo všechno, co Kristus o své církvi, která není z tohoto světa, učil. Někdejší státní tajemník, Alexander Haig, připustil: „Vatikánské informace byly po všech stránkách lepší a rychlejší, než naše.“ Vatikánský zástupce v Bílem Domě, arcibiskup Pio Laghi, připomínal americkým úředníkům: „Naslouchejte Svatému Otci. My v tom máme dvoutisíciletou zkušenost.“ Dva tisíce let politických intrik, ve kterých je Vatikán výrazným mistrem.

Michail Gorbačov nazval papeže „nejvyšší duchovní autoritou na zemi.“ Gorbačov se vyjádřil o pozemské moci Římsko-Katolické církve, když prohlásil: „Papež Jan Pavel II hrál důležitou politickou roli při pádu komunismu ve východní Evropě. Události ve východní Evropě by nebyly možné bez přítomnosti tohoto papeže, bez té veliké role, kterou dokázal sehrát na světové scéně.“ Taková pochvala nemohla být nikdy nasměrována ke Kristu nebo jeho apoštolům, kteří byli mučedníky sekulárního světa. Světa, který papežové v duchovním smilstvu objímali a který dokonce ovládali.

Papežská světská moc, udržovaná po staletí je naplněním další části Janova pozoruhodného vidění: „Ta žena, kterou jsi viděl, je veliké město, panující nad králi země.“ Za dnu Janových to byl Řím císařů, který vládl světu. Když císaři ztratili svou moc, papežové vládli na jejich místě, dokonce nad většími územími, a často ješte bezohledněji. Papež Řehoř XI ve své bule „Incarnate Domini“ z roku 1372 vyhlásil papežské panství nad celým křesťanským světem-sekulárním i náboženským-a exkomunikoval všechny, kteří odmítali poslušnost papeži a placení daní. Tato bula byla potvrzena papeži, kteří po něm následovali, a v roce 1568 papež Pius V přísahal, že zůstane věčným zákonem. Papež Alexander VI nastínil na tehdejší globální mapě linii od severu k jihu. Ve jménu Kristově, který nevlastnil na této zemi nic kromě svého roucha, daroval Afriku, Indii a Asii, Portugalsku, a nově objevenou Severní a Jižní Ameriku Ferdinandovi a Izabele Španělské pod podmínkou, že domorodí obyvatelé těchto zemí musí být připojeni k Římsko-Katolické církvi a platit daně papežovi. Dominantní vlyv Říma v Latinské Americe zůstává dodnes.

Budování říše není jenom rysem minulosti.

Druhý Vatikánský Koncil v „Lumen Gentium“ z 21. listopadu 1964 uvádí: „Katolická církev se bez přestání a účinně snaží o návrat celého lidstva a všech jeho majetků pod Krista“, čímž samozřejmě míní papeže, údajného Kristova náměstka. Papež Alexander II prohlásil, že Harold, zákonitý král Anglie, byl samozvancem, exkomunikoval jej i jeho následovníky a daroval trůn Vilémovi, vévodovi z Normandie. Tak s požehnaním papeže, Vilém Dobyvatel zabil Harolda v bitvě, zmocnil se Anglie a byl korunován v Londýně v den Božího narození v roce 1066. Anglickou korunu přijal „ve jménu Svaté Stolice Římské“. Jako papežův agent měl Vilém Dobyvatel, jako jejich král, vyučovat lid Anglie „náležité poslušnosti Kristovu náměstku“ a dochvilnému placení daní papežovi.

Papež Řehoř VII tvrdil, že je králem králů-a nebylo to jen prázdné vychvalování. V roce 1077 Řehoř zabránil Henrichovi IV, který byl tehdy svrchovanou hlavou svaté říše Římské, spravoval Italské a Německé království a hrozil exkomunikácí každému, kdo by mu sloužil jako králi. V obavě o svůj život, Henrich cestoval přes Alpy v zimě, aby žadonil o papežovo odpuštění. Pokořený vladař musel strávit tři dny v pokání, bosý a v hrubé košili před papežovým zámkem v Kenose, než mu byla udělena audience k vyjádření jeho pokání.

V roce 1155 papež Adrián IV dal Irskou korunu králi Anglie, ponechajíc Iri napospas nemilosrdným krutostem Henricha II. Pozdější král Anglie, John Lakeland, se snažil vymanit z moci Říma, načež papež Innocent III ho donutil vzdát se své koruny, aby se pak stal jakousi loutkou Svaté Stolice. Jeden katolický historik 18. Století napočítal 95 papežů, kteří prohlašovali, že mají božskou moc sesazovat krále a císaře. Historik Southern prohlásil: „V průběhu celého středověku byla moc Říma tak silná, a to v duchovní i světské oblasti, že překonávala nakonec to, co bylo v možnostech římského císaře.“

Existují stovky jiných příkladů. Není však žádné pochybnosti o totožnosti katolického Říma, s městem známým jako Babylón, vybudovaném na sedmi pahorcích, které páchalo duchovní smisltví s králi země, a které panovalo nad králi země. Žádné jiné město se tomuto popisu ani nepřiblížilo.

Nejenom, že je Babylón kódovým jménem pro Řím, ale spojení Říma a Babylónem jde ješte hlouběji. Starobylý Babylón byl postaven kolem zřícenin Babylonské věže, od které se odvozuje jeho jméno.

Tato věž, určená k tomu, aby dosáhla nebes, byla hlavním centrem prvního světového náboženství, podobně jako Řím bude hlavním městem přicházejícího světového náboženství Antikrista. Navíc, tak jako Babylónska věž a město sjednocovali církev a stát, tak i papežové vladli jako civilní i náboženská autorita. A podobným způsobem i žena a šelma, na které jede, sjednotí přicházející světovou vládu a světové náboženství.

Pro svůj pokus dosáhnout nebe vlastním úsilím, byl Babylón náboženstvím skutků. A tak tomu bylo odvždycky v Římskem katolicizmu. Spasení je nepochybně ze skutků. Druhý Vatikánský Koncil prohlašuje: „K získaní odpustků musí být vykonán předepsaný skutek. Od pradávna byly v církvi nabízeny Bohu dobré skutky ke spáse hříšníků. Všichni lidé dosahují spasení skrze víru, křest a zachovávání přikázání.“ V katolicismu hrají dobré skutky viditelně klíčovou roli při zasloužení si spasení. To může dosvědčit každý průměrný katolík.

Tridentský Koncil stvrzený Druhým Vatikánskym Koncilem prohlásil: „Jestliže by kdo řekl, že svátosti nového zákona nejsou nutné pro spasení, a že bez nich by člověk získal od Boha milost ospravedlnění jen samotnou vírou, nechť je proklet.“ Tak svou obvyklou metodou získaní spasení skrze dobré skutky a obřady odpovídá katolický Řím popisu ženy, jejíž jméno je Babylón.

Jan nám říká, že jménu Babylón, napsaném na čele té ženy, předchází jméno „tajemství“. A opět, tajemství je jádrem Římského katolicismu.

Encyklika papeže Pavla VI o eucharistii je nadepsána „Misterium Fidei“. Druhý Vatikánský Koncil se opakovaně odvolává na „tajemství eucharistie“. Nový Vatikánský univerzální katechismus prohlašuje, že celá církevní liturgie je tajemstvím, a že jejím cílem je „zasvětit duše do tajemství Kristova“. To je mystagogie. Tvrzením, že je správcem tajemství, které můžou sprostředkovat jenom kněži a biskupové, Římsko-Katolícka církev ponechává své členy závislé na sobé samé, místo toho, aby je v otázce spasení vedla k závislosti na Kristu. Jan poznamenává, že žena na šelmě je oděna purpurem a šarlatem, což jsou opět barvy Římských císařů a Římsko-Katolické hierarchie. V Katolické Encyklopedii čteme: „Sutana, dlouhé černé roucho katolického duchovenstva, je jejich oficiálním oděvem. Barvou biskupů a jiných prelátů je purpur, u kardinálů šarlat.“

Žena jedoucí na šelmě drží v ruce zlatý pohár. Opět tento zlatý kalich, užívaný při eucharistii nebo-li mši, je nejsvatějším nástrojem v Římskem katolicismu. Jan si uvědomuje, že zlatý pohár je „plný ohavností a nečistoty jejího smilství“.

Mohl by to být biblický pohled na mši, která je jádrem Římského katolicismu?

Takové bylo přesvědčení stovek tisíců křesťanů v průběhu historie, kteří byli upáleni na hranici, protože odmítli účastnit se mše, o které upřimně věřili, že je největší představitelnou ohavností. Proč? Protože tvrdí, že je doslovnou obětí, která znovu a znovu obětuje tělo a krev Kristovu, zatímco Bible jasně říká, že Kristova oběť a kříži byla dokonána jednou provždy a nemusí být znovu opakována. Katolicismus tvrdí, že když při Poslední Večeři Kristus prohlásil: „Toto jest mé tělo a toto jest má krev“, vzato doslovně: chléb a víno, které držel ve svých rukou, když pronesl tato slova, se stalo Jeho opravdovým tělem a krví. Stejně tak, když kněz odříká tato slova dnes, chléb a víno se stávají doslovně opět Kristovým tělem a krví, které jsou bez přestání obětovány na katolických oltářích tak opravdově, jako byl Kristus obětován na kříži. Nikdo přece nebere doslovně Kristovy výroky: „Já jsem dveře“, „Já jsem světlo světa“, „Já jsem dobrý pastýř“ nebo když nazýva své učedníky „ovcemi“. Kristus samozřejmě, jako i v jiných případech, mluvil obrazně, když poukazoval na chléb a víno jako na své tělo a krev. Nebylo možné, aby chléb byl doslovně jeho tělem, když tam On sám byl přítomný ve svém fyzickém těle. Tím méně mohou být milióny drobných oplatek současně Kristovým doslovným tělem, duší, osobností, božstvím celým a úplným, jak to tvrdí katolicismus. To není doslovné chápání, nýbrž mysticismus, je to tajemství napsané na čele ženy. S tím je spojen ještě jeden závažný omyl. Vatikán II prohlašuje: „Náš Spasitel při Poslední Večeři ustanovil eucharistickou oběť svého těla a krve.“ Tridentský Koncil se shodl na tom, že Kristus při Poslední Večeři „obětoval Bohu Otci své vlastní tělo a krev ve formě chleba a vína.“ Jestliže je tomu tak, pak byl Kristus obětován za hříchy světa při Poslední Večeři, předtím než šel na kříž, což je hrozné kacířství. Ve skutečnosti by vůbec nemusel jít na kříž, jestliže katoličtí knězí, jak tvrdí, mohou doslova proměnit chléb a víno na opravdové tělo a krev Kristovu a obětovat je jako smírčí oběť na svých oltářích. Kapesní katolický slovník tvrdí: „Mše je pravou smírčí obětí“, kterou „je Pán usmířen, uděluje milost a promíjí provinění a hříchy, dokonce i ty závažné“. Tridentský Koncil prohlásil: „Co se týče tajemství eucharistie, je to pravá a jediná oběť.“ Pak by kříž nebyl nutný. Katolicismus samozřejmě učí, že kříž je podstatný, přitom však jej snižuje na úroveň mše. Tvrdí, že Kristova oběť na kříži je účinná jenom opakováním při mši, a to jenom částečně. Je potřeba mnoha mší, aby se duše dostala do nebe.

Ve skutečnosti však ani papež sám, nemůže říci, kolik mší je potřebných.

Kapesní katolický slovník objasňuje: „Konec konců, mše je přece Bohem daný prostředek, k uplatnění Kristem vydobytých zásluh na Golgatě pro celý svět. Milost potřebná ke spasení a posvěcení, je od oběti na Golgatě postupně a nepřetržitě předávána prostřednictvím mše. Kněz je nepostradatelný, protože jedině on může svou mocí změnit prvky chleba a vína v tělo a krev Kristovu. Čím častěji se mše opakuje, tím většího prospěchu je dosaženo.“ Jinými slovy, Kristova oběť ještě není úplná, ale neustále probíhá při vykonávání mše. Vatikán II říka: „V oběti mše je náš Pán napodobován. Ve mši je oběť kříže zvěčňována.“ Kapesní katolický slovník objasňuje, že ve mši Kristus „obětuje sám sebe tak skutečně, jako to udělal na Golgatě“. Co tedy Kristus mínil tím, když triumfálně zvolal: „Dokonáno jest!“? V protikladu se starozákonními oběťmy, které podobně jako mše musely být denně opakovány a tak nemohly nikdy odstránit hřích, Bible prohlašuje, že tento muž, Kristus, „přinesl za hříchy jedinou oběť a navěky usedl po pravici Boží. Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje.“ Proto už žádná oběť za hřích není potřebná. Je obrovský rozdíl mezi Kristem Bible a Kristem katolicismu, který je neustále obětován a ustavičně trpí. Ve snaze zjemnit tento omyl Vatikán II vysvětluje, že ve mši „Kristus zvěčňuje oběť na kříži nekrvavým způsobem“. Bible však otevřeně prohlašuje, že „bez vylití krve není odpuštění“. Tudíž nekrvavá oběť bez skutečného utrpení na straně Kristově nemůže odstranit hřích, jak se o to snaží mše.

Katolicismus vysvětluje, že Kristus není ve skutečnosti obětován znovu a znovu, ale Jeho oběť na kříži je „reprezentována“ nebo spřítomňována. Takový výrok nedává smysl. Událost, která byla dokonaná v minulosti, nemůže být spřítomňována. Navíc, jestliže minulá událost dosáhla svého cíle, potom není žádného důvodu pro její neustálé opakování v přítomnosti, i kdyby to bylo možné udělat. Když například dobrodinec zaplatí věřiteli něčí dluh, tak je provždy smazán. Bylo by nesmyslné mluvit o reprezentování, znovuuplatňování nebo opakování platby v přítomnosti. Dluh byl totiž zaplacen transakcí, která byla uvedena v platnost a ukončena v minulosti. Je dobré si to s vděčností připomínat, ale nová splátka není zapotřebí, protože už nezůstává žádný dluh k zaplacení.

Stejně je tomu i s Kristovou platbou za naše hříchy na kříži. Když umíral, řekl: „Dokonáno jest!“ Užil přitom řeckého výrazu, který znamená, že dluh byl zaplacen v plnosti.

A přece nový katolický katechismus říka: „Eucharistie je nabízena jako oběť k nápravě hříchů živých i mrtvých a na získání věčného i časného užitku od Boha.“ Je to jako bychom pokračovali ve splátkach dluhu, který už byl zaplacen. Mše je naprosto jasným popíráním dostatečnosti platby, kterou Kristus zaplatil za naše hříchy na kříži. Římsko-Katolická církev tvrdí, že prostřednictvím svých obřadů obstaráva to, o čem Bible říká, že už Kristus dosáhl. Vatikán II říká: „Vždyť je to liturgie, prostřednictvím které, obzvláště v božské oběti eucharistie, je dílo našeho vykoupení uskutešněno.“ Bible ale říká, že už Kristus „dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení“. V listě Efezským 1:7 a Koloským 1:14 čteme: „V něm jsme vykoupení jeho krví a naše hříchy jsou nám odpuštěny…“

Katolické kněžstvo, ve snaze pokračovat v díle vykoupení, prohlašuje, že koná zázrak transsubstanciace, když proměňuje chléb a víno v tělo a krev Kristovu. Jak oni říkají „majíci podobu chleba a vína“. Má to být veliký zázrak, přestože oplatka a víno zůstávájí nezměněny ve svém fyzickém vzhledu a chuti. Takový zázrak se přece v Bibli nenalézá. Dal snad Kristus někdy mrtvého člověka k životu, že „vypadal jako mrtvý“? Za takových okolností nejde o nevěru, ale o to, že se žádný zázrak nestal. Předpokládejme, že při svadbě v Káni byla tímto druhem „zázraku“ voda proměněna Kristem ve víno. Sluhové nalijí správci hostiny a on řekne: „Požádal jsem o víno, tohle je ale voda.“ Sluha však naléhá: „To je víno, Pane.“ Správce nahněvaně vykřikne: „Vypadá to jako voda, chutná to jako voda, je to voda!“ „Potřebujete víru!“, naléha sluha. „Tohle je zázrak! Kristus proměnil vodu ve víno, ale zázrak tkví v tom, že zůstala vodou.“ „To není zázrak, to je podvod!“, byla by reakce správce. A měl pravdu.

A tak je tomu i s transsubstanciací.

Učení o očistci je další ohavností. Vatikán II říká, že i když Kristus trpěl, aby nesl náš věčný trest, i my musíme osobně trpět, abychom si odpykali časný trest za naše hříchy: „Hříchy musí být odpykány prostřednictvím žalu, běd a zkoušek tohoto života nebo v příštím životě prostřednictvím ohně a muk očišťujícího trestu. V očistci jsou duše těch, kteří zesnuli v Božím milosrdenství a skutečně činili pokání ze svých hříchů a nedostatků, očištěny tresty, které jsou určeny pro vymazání jejich vin.“

Sám apoštol Petr přece prohlásil, že „Kristus trpěl jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu“, a ne do očistce.

Je zde ještě další rozpor. Přestože katolicismus tvrdí, že musíme osobně trpět, říká současně, že trpět nemusíme.

Mše a růžence mohou být odříkány i po smrti člověka, aby bylo zmírněno jeho utrpení v očistci. Pro ty, kteří zemřeli, majíce na sobě škapulíř Panny Marie Karmelitské, a kteří splní určité další povinnosti, si Marie přijde do očistce, následující sobotu po jejich smrti a vezme je do nebe. Takže nebudou muset osobně trpět.

Kristova oběť na kříži nebyla dostatečná, ale jejím údajným opakováním ve mši v dostatočném počtu, dostane nakonec člověka do nebe. Navíc, dobří katolíci mohou nabídnout vlastní utrpení, aby dosáhli propuštění duší z očistce. Otec Pio po čtyřicet let projevoval stigmata, jako pokutu za hříchy světa, aby duše mohly být osvobozeny z očistce. O takových domnělých světcích Vatikán II říká: „Oni nesli své kříže, aby pykali za své vlastní hříchy i za hříchy jiných. Byli přesvědčeni, že vlastním utrpením pomohou svým bratřím získat od Boha spasení.“ Opět vidíme popření dostatečnosti Kristovy oběti na kříži.

Po staletí se vykupovalo vysvobození z očistce penězi. Toto praktikování pohnulo svědomím Martina Luthera a podnítilo Reformaci. Kdo by nevzpoměl neblaze proslulý popěvek dominikána, Otce Tetzela, vyslaného papežem Leem X, vydobýt pro Řím bohatství: „Jakmile mince v pokladnici zazvoní, duše z očistce vyskočí.“

To nebylo nic nového. Řím důsledně prodával spasení po staletí. Papežové publikovali ceníky všech zločinů, od krvesmilstva, přes loupež až k vraždě, kde za určitou cenu poskytne církev rozhřešení. Například diakon, obviněný z vraždy, mohl dostat rozhřešení za dvacet korun. Pomazaní zločinci, jak byli nazýváni ti, kteří už byli jednou církví ospravedlněni, nemohli být pronásledováni civilními autoritami, protože vláda podléhala církvi. To je další ohavnost, naplňující kalich ženy. Prodáváním vstupenek do nebe, které ve skutečnosti posílali lidi do pekla.

Podobné praktiky pokračují v Římském katolicismu dodnes. Tohle je mešní karta, kterou je možné získat v každé márnici. Stačí napsat vaše jméno, jméno zesnulého a záměnou za finanční obětinu kněz umístí kartu na oltář, při odříkávání mše. Tak se má údajně zkrátit doba utrpení zemřelého v očistci. Pochopitelně, církev nezaručuje nakolik bude utrpení zkráceno, ani kolik mší bude potřebné ještě odsloužit, než se brány nebe otevřou. Proto se kupují další mše v náději, že se dosáhne správného počtu. Při nedávném pohřbu otce mého přítele byly zakoupeny mešní karty za dva tisíce dolarů.

Někteří katolíci tvrdí, že nevěří v odpustky.

Vatikán II však tvrdí: „Církev nejen učí, ale dokonce nařizuje, aby používaní odpustků, což je to nejprospěšnější pro křesťany a schválené autoritou svatých koncilů, bylo zachováváno v církvi, a odsudzuje prokletím ty, kteří říkají, že odpustky jsou zbytečné, anebo že církev nemá moc je udělovat.“

Existuje celkem dvacet komplexních pravidel pojících se k odpustkům. Pravidlo sedmnácté objasňuje, že používání krucifiksu, růžence, škapulíře nebo medailonu „může získat částečné rozhřešení. Jestliže však je tento oběkt zbožnosti požehnán papežem nebo jiným biskupem, věříci, který jej používá se zbožností, může též získat plenární, to je neomezené rozhřešení, na svátky apoštolů Petra a Pavla“. To je další z ohavností, naplňujících zlatý kalich. Jaký je to Bůh, jehož přízeň je závislá na tom, zda kněz nebo biskup požehná nějaký předmět, nebo zda byly použity na svátek Petra nebo Pavla. Jaká je to milost, kterou by Kristovo utrpení na kříži nemohlo získat?

Mluvíme-li o ohavnostech, žena, o které je řeč, je nazvána matkou nevěstek.

Kromě duchovního smilstva, Římský katolicismus vytvořil milióny skutečných nevěstek. Po stáletí množství kněží, biskupů, kardinálů a papežú, žijícich v předpokládaném celibátu, mělo své milenky. Existovali papežové, kteří byli syny jiných papežů, žijících v takzvaném celibátu. Papež Sylverius byl synem papeže Hormisdase. Jan XI byl synem Sergiuse III. Seznam papežů, kteří byli nemanželskými dětmi a vládli církvi zahrnuje Bonifáce I, Galasiuse, Agapituse, Teodora, Adriana IV a jiné. Není divu, že papež Pius II, který sám byl otcem nemanželských dětí, řekl, že Řím byl „jediným městem spravovaným nemanželskými dětmi“. Po staletí bylo oblíbeným žertem, že Řím má více prostitutek, než kterékoliv jiné město, protože má nejvíc celibátníků.

Sexuální aktivita kněží a řádových sester, žijících v předpokládáném celibátu, byla utajována. Dnes, ve zvýšené míře, vychází na povrch. Vídeňský arcibiskup nedávno odstoupil ze své funkce, když byl obviněn ze sexuálního zneužívání nezletilých. Biskup ve Švýcarské Bazileji rezignoval, když připustil, že měl poměr se ženou, která otěhotněla. Rezignace irského premiéra a pád jeho vlády byl nedávno urychlen odhalením skutečnosti, že Katolická církev spolu s katolickými vládními úředníky, po čtyřicet let tajili pokračující sexuální zneužívání pedofilním knězem. Po celém světě umírají homosexuální kněží v důsledku AIDS. Existují odhady, že až 70% kněží v některých seminářích, jsou aktivními homosexuály. Za posledních několik let Římsko-Katolická církev v Americe zaplatila na mimosoudních vyrovnáních, aby bylo uchováno v tajnosti sexuální zneužívání knězy, odhadem až jednu miliardu dolarů. Františkánský seminář v Santa Barbaře, v Kalifornii, musel nedávno ukončit svou činnost pro sexuální zápletky svých kněží.

Arcidiecéze v Millwaukee je ve vážných finančních problémech kvůli platbám, které měla v mimosoudních vyrovnáních sexuálních afér, do kterých se zapletli její kněží. Arcidiecéze Santa Fe, v Novém Mexiku, je na pokraji bankrotu kvůli soudním procesům, které se týkají sexuálního zneužívání kněžími. Faktem je, že „Lloyds of London“ a jiné pojišťovací společnosti odmítají vyplatit pojistku za zneužití moci, protože arcidiecéze se pokoušela přikrýt tyto aféry.

Jenom za poslední dva roky mám tlustý seznam novinových článků, věnujících se sexuální nemravnosti Římsko-Katolických kněží. Není to tím, že by katoličtí kněží a řádové sestry byly sexuálně žádostivější než průměrný člověk. Začínaly asi s vyššími ideály. Byla však na ně vložena nebiblická pravidla celibátu, který se stal příliš těžkým břemenem.

Žena z Janova vidění je též opita krví svatých a mučedníků Ježíšových. Po staletí, odmítání poslušnosti papeži bylo kacířstvím, trestaným smrtí. Jeden vedoucí katolický profesor církevní historie v devatenáctém století přiznal: „Od roku 1183 církev tvrdila, že každé odstoupení od jejího učení musí být potrestáno smrtí, a to smrtí nejkrutější-smrtí ohněm.“

Již tisíc let před Reformací existovali křesťané, kteří odmítali oddanost Římu a byli po miliónech vraždeni. Každý ví o křížových výpravách, které měly za cíl dobýt Svatou Zemi, ale jenom málo kdo ví, že po celé Evropě byly organizovány ještě početnější výpravy, určené k vyhlazení křesťanů. Těch, kteří se kvůli poslušnosti Bohu a poslušnosti Bibli, nechtěli podřídit autoritě papežů nebo přijmout římská kacířství. O těchto mučednících historik Will Durant píše: „Římská církev, a tím si byli jisti, byla Babylónskou nevěstkou.“ Takový byl názor reformátorů, zapsaný do reformačního vyznání víry. Těžko by někdo přišel k jinému závěru na základě Janova vidění. Přece však je tento názor v záujmu ekumenismu evangelikály opouštěn.

Papežové slibovali okamžitý vstup do nebe pro ty, kteří zemřeli při masakrování kacířů. Trvalo asi jedno století, než byli vyhlazeni albigenští křesťané, kteří v jednom období představovali většinu populace jižní Francie. Jedno z měst, které papež Innocent III srovnal se zemí, bylo francouzské město Bezier. Zavražděno bylo tehdy šedesát tisíc lidí, včetně žen a dětí. V neblaze proslulém masakru Bartolomějské noci v srpnu 1572 bylo zavražděno sedmdesát tisíc hugenotů. Dalších dvěstě tisíc bylo povražděno v průběhu několika měsíců. To způsobilo, že asi pětset tisíc hugenotů uteklo do protestantských zemí, hledajíce útočiště. Valdenští byli vyhlazeni, podobně jako husité.

Část listu papeže Martina V, nařizující polskému králi v roce 1429, asi sto let před reformací, nabádá k dokonání vyhlazení husitů: „Věz, že zájmy Svaté Stolice a tvé koruny tě vedou k povinnosti vyhladit husity. Pamatuj, že tito bezbožníci se odvažují hlásat zásady rovnosti. Tvrdí, že všichni křesťané jsou bratřími, a že Kristus přišel zrušit otroctví na zemi. Volají lidi ke svobodě. Dokud je ještě čas, obrať své síly proti českým zemím. Vypaluj, masakruj, obrať všechno v poušť, vždyť nemůže být nic příjemnějšího Bohu a užitečnějšího pro věc králů, než je vyhlazení husitů.“

Nemáme čas, abychom se zmínili o hrůzách muk a vražd osnovaných inkvizicí, která terorizovala Evropu po staletí. Není žádného jiného města na světě, které prolilo více krve křesťanů a Židů, než Řím. Pohanský Řím házel křesťany lvům a vyvražďoval je v pravidelných pronásledováních v období prvních tří století. To však nebylo ničím ve srovnání s masakrem křesťanů a Židů katolickým Římem.

Historik Will Durant píše otevřeně: „Ve srovnání s pronásledováním údajného kacířství v Evropě Římsko-Katolickou církví, pronásledování křesťanů v prvních třech stoletích po Kristu, bylo mírnou a humánní procedůrou.“

Ano, tato žena je skutečně opilá krví svatých a mučedníků Ježíšových. Žádné jiné město se v tomto ohledu Římu zdaleka nepřibližuje.

Skutečnost, že na šelmě jede žena, též ukazuje na Římský katolicismus, ve kterém hlavní postavou je žena-falešně bezhříšná, věčná panna, všemocná Marie, kterou si Řím vytvořil a uctívá. Katolíci popírají, že by uctívali Marii. Zdůrazňují, že oddanost a čest, kterou ji vzdávají, je nižší kvality, než ta, kterou vzdávají Bohu a Kristu. Možná teoreticky, ale prakticky ne. Po celém světě jsou tisíce velkých, vyzdobených svatyní Marie. V samotné Francii je jich bezmála tisíc, které každoročně navštíví stovky miliónů návštěvníků. Je však jenom hrstka svatyní zasvěcených Kristu. Jsou vesměs velice malé a málo navštěvované. Do Mariiných svatyní přicházejí poutníci žádat o její pomoc a ochranu. Nový univerzální katechismus katolické církve a Vatikán II společně prohlašují: „Od nejstarších dob byla požehnaná Panna ctěna jako Matka Boží, pod jejíž ochranu se věrní utíkají ve všech svých nouzích a v každém nebezpečí.“ Proč se ale utíkat pod její ochranu, když je k dispozici Boží ochrana? A jestliže tato katolická Marie může ochranit všechny katolíky od všech nebezpečí a naplnit všechny jejich potřeby, pak tedy musí být alespoň tak veliká jako Bůh a zřejmě také soucitnější. Vždyť přinejmenším stokrát, možná tisíckrát víc modliteb je vysíláno k Marii, než Bohu a Kristu dohromady.

Ano, modlitby k Marii, jsou nejenom žádostmi, aby za věřící orodovala, ale žádají i o to, co může udělat jenom Bůh. Dokonce žádají i o poskytnutí spasení a odpuštění hříchů, které už Kristus zajistil a nabízí z milosti a zdarma. Ve své modlitbě k Marii, papež Jan Pavel II prosí, aby potěšovala, vedla a posilovala „celé lidstvo“. Aby to mohla udělat, musela by být všemocná, vševědoucí a všudypřítomná. Jeho modlitba končí slovy: „Podpírej nás, ó Panno Marie, na naší cestě víry a získej pro nás milost věčného spasení.“ Kristus přece nabízí spasení zdarma všem, kteří v Něho uvěří a volá celé lidstvo: „Pojďte ke mně“. Katolík je však vyučován, že cesta ke Kristu vede skrze prosby Jeho matky, kterým nemůže odolat. Cítil bych se uražen, kdyby moji přátelé, které mám rád, přišli místo za mnou, za mojí matkou s žádostí, abych jim prokázal nějakou laskavost. Je to Kristus, ne Marie, kdo zemřel za naše hříchy. Nedokázal snad svou lásku k nám? Říká: „ Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!“ „Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.“ „Já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve.“ „Kdo věří ve mne, má život věčný.“ Katolík však přesto vzhlíží k Marii.

Nejčastěji odříkávaná katolická modlitba růženec, volá o pomoc k Marii. Nazývá ji matkou milosti, naším životem, naší sladkostí a nadějí. Bible říká, že Kristus je níš život a naše naděje. Boží milost byla lidstvu poskytnuta předtím, než se Marie narodila, takže těžko může být matkou milosti. Tato katolická Marie není Marií Bible, nýbrž ženou, jedoucí na šelmě. Po celém světě se objevují tisíce démonických zjevení této Marie, nabízející světu plán pokoje. A tak milióny věří v ni, místo v Krista.

Antikrist přichází, aby nastolil svou světovládu a světové náboženství v partnerství se ženou, která jede na šelmě. Je to město na sedmi pahorcích, kterého kódové jméno je Babylón, kterého barvy jsou purpur a šarlat, které páchalo smilstvo s králi země a panovalo nad nimi, má v ruce zlatý kalich plný ohavností a je spito krví svatých. Tato žena bude hrát důležitou roli, dokud na ní nepřijde Boží soud. Hlas z nebe zatím volá: „Vyjdi, lide můj, z toho města, nemějte účast na jeho hříších…“ (Zjv 18:4).

	Tento článok bol vytlačený zo stránky https://referaty.centrum.sk

Žena jdoucí na šelmě