Slyšeli jsme mnoho vzdělaných diskusí, mnoho vzdělaných a výřečných lidí - někteří s impozantními akreditivy - z nichž ani jeden nebyl schopný nabídnout nic než nadějnou sice, ale velmi vratkou ideu, že skrze vzdělání, lidstvo nakonec problém zla vyřeší.. Celá ta debata - i když občas intelektuálně podnětná - nebyla schopna odpovědět na ty skutečné otázky. Člověk odcházel s dojmem, že se může „cítit dobře,“ protože se zaobíral v „poctivém zkoumání“ tímto nepříjemným tématem - a hlavně proto, že jsme přiznali, že „trochu dobra a trochu zla je v každém z nás,“ i když stále ještě neumíme ani definovat, ani vysvětlit jak dobro tak i zlo... Ramirézovo hrůzné prohlášení že „Lucifer je v každém z nás“ se zdá být blíže pravdě....
Lucifer! Ano, tam to všechno začalo. Bůh inspiroval Izaiáše, aby krátce odhrnul závoj minulosti, abychom pochopili ten neuvěřitelný původ zla:
„Ó, jak jsi padl z nebe, Lucifere, synu jitřní hvězdy!.. Řekl jsi si v srdci, vystoupím na nebesa, povýším svůj trůn nad hvězdy Boží, zasednu na Hoře Setkávání.. Budu jako Nejvyšší.. Přesto budeš svržen do pekla, do nejhlubší jámy..“ (Izaiáš 14:12-15). Nepochopitelně zlá ambice transformovala nejvyššího Božího anděla, „pomazaného cheruba“ (Ezechiel 28:14) do „starého hada,“ zvaného Satana nebo Ďábla. (Apokalypsa 12:9). Luciferova hořící vášeň , vyjádřená pěti „Já chci“ („I will“), byla prototypem sebe-prosazení - něco, co je dnes považováno za tajemství úspěchu. Může to být pravda? Ano, pád té nejmoudřejší a nejkrásnější bytosti přišel skrze postoj, který je dnes tolik kultivovaný a považovaný za chvályhodný v dnešní společnosti, a který tvoří základ seminářů „úspěchu“ a nejvíce prodávaných knih! Může ještě někdo pochybovat o tom, že Lucifer je „bohem tohoto světa,“ který „zaslepil mysl všech těch, kteří nevěří? (2 Korintským 4:4).
Prosím, uvědomte si také, že tato vzpoura nebyla vyvolaná nějakým špatným prostředím, dětstvím v chudobě, negativním vlivem společnosti! Lucifer žil v bezprostřední blízkosti Boha! Ani se to jeho chování nedá přičíst nějakému traumatickému prožitku z mládí, který by byl založený někde hluboko v jeho podvědomí. Lucifer nevyrostl v ghétu, ani nebyl jako dítě zneužívaný! Jeho problémem nebyli ani rodiče, kteří by mu stále strkali „pod nos“ náboženství. Ani jeden z těchto faktorů, které tak rádi používají psychologové a psychiatři nemohl být příčinou porušení Božího Řádu a této bezohledné touze po moci. A žádná psychoterapie by nepomohla, aby Lucifer porozuměl sám sobě a seznámil se svými pocity. Dnešní pochybné teorie o lidském chování, které zasáhly jak sekulární svět, tak i církve, nepřinášejí ten skutečný lék, protože nemohou jednat se zlem, které si zotročilo lidskou mysl i emoce.