Církev však rostla navzdory mučednictví a zahrnovala deset procent populace. Pak přišel Konstantin, který dal Křesťanům status ve světě - a to je zkorumpovalo. Církev, která zasnoubena Kristovi jako čistá panna (2 Korintským 11:2), měla vyčkávat Jeho příchodu, kdy by ji vzal do Otcova domu na nebeskou svatbu, počala hrát děvku se světem. Brzy se stala tím zlem, kterému se oddala. „ZÁHADA, BABYLÓN VELIKÝ, MATKA DĚVEK.... Po staletí to bude „Křesťanství“, které svět uvidí....
Když Řím podlehl barbarským armádám, církev truchlila - ale ze sobeckých důvodů. Papežové, které Konstantin ustavil, velmi často potřebovali pro svou ochranu větší armádu, než jakou si mohli dovolit. Naděje na Krista, vracejícího se pro ty své, byla pohlcena v pozemských ambicích, kterým by těžko mohl pomoci „nastav druhou tvář!“ Zapomenuta byla také Jeho slova „Mé království není z tohoto světa; kdyby bylo z tohoto světa, potom by mojí služebníci bojovali.“ (Jan 18:36). Království papežů z tohoto světa bylo, a potřebovalo ozbrojený konflikt. Scházeli jim jejich partneři císařové a tak toužili po obnovení Římského Impéria, aby „Boží království“ mohlo být na Zemi rozšířeno. Papež Innocent III ve svém projevu vyjadřuje, co by takové partnerství znamenalo:
Situace světa, který je v rozvalinách, by se zlepšila naší (papežskou a císařskou) pílí a pečlivostí - protože papežská autorita a královská moc - jsou k tomuto účelu postačující...
V naději že obnoví toto, tak dlouho očekávané imperiální oživení, papež Lev III, kterému dav vyrval oči z pomsty za jeho nesnesitelnou tyranii a zlo, dotápal se po bok Charlemagne-ho, položil na jeho hlavu korunu, a prohlásil ho za císaře! Byl to Boží Hod vánoční r 800 A.D. Král se účastnil mše v římské katedrále. Servilně slibujíc svou věrnost, papež klečel před králem, jehož ochranu zoufale potřeboval. I když před ním klečel, papež zároveň demonstroval autoritu udělat Charlemagne-ho císařem. I když Chalemagne papežem opovrhoval, přijal tento nový titul, příštích 40 let strávil v čele své nájezdné armády a rozšiřoval „Boží království“ vojenskou silou. Charlemagne vysvětlil toto aranžmá mezi papežem a císařem : „Je na naší straně, abychom bránili železnou rukou svatou církev Kristovu kdekoliv - před vnějším útokem Pohanů a nájezdy nevěřících. .. Je to na nás abychom, nejsvatější Otče, pomáhali s našimi armádami - s vaší rukou pozdviženou jako ruka Mojžíše.“
Nikdo v těch dobách nezpochybňoval tvrzení církve, že mimo římsko katolickou církev není žádné spásy.