Když, s velikou pompou byla jeho rakev nesena ulicemi do chrámu sv. Petra, dav Italů naplnil náměstí a počal házet kameny s pokřikem:
"Smrt papeži! Smrt kněžím! Hoďte to prase do řeky! Hoďte tu bestii do Tiberu!"
Pouze policie zabránila, aby to dav skutečně neudělal. Tato proti-papežská nálada se strany prostého člověka z ulice, se vyvíjela po delší dobu jako reakce na potlačování základních svobod. Pět let před zahájením Vatikánu I. papež vydal svou, nechvalně známou encykliku "Quanta cura," ve které odsuzuje "propagátory svobody svědomí a svobody náboženství a všechny ty, kteří tvrdí, že církev nemá právo použít síly." (August B. Hasler,"How the Pope Became Infallible, 1981)8
Papežství vládlo skrze sílu po staletí, a papežové se obávali čerstvého větru svobody, který přinášel touhu po individuálních základních právech člověka. Taková atmosféra byla odporná papežské pýše a papežským ambicím. Papeži si byli jistí, že dogma o jejich neomylnosti, oficiálně schválené biskupským sněmem z celého světa, skončí všechny nesmyslné touhy a sny o svobodě. Jak jeden vážený historik 19 století vysvětlil:
Trest smrti za přestupky proti církvi byl stále v trestním řádu, církev měla stále povolený přežitek středověké nezákonnosti - t.j. právo asylu pro zločince, farní duchovní byli stále správci civilních záznamů, Jezuité měli i nadále právo proniknout kamkoliv - řídit královské soukromí, soukromé domy občanů, veřejných institucí, škol a pod. Prostě země byla totálně pod mocí duchovenstva. (G.S.Godkin, "Life of Victor Emmanuel II., 1880)9
Když člověk vidí tento úžasný obraz papežské moci a utlačování, cítí podiv nad tím, že to bylo přijato jako část života a to nejenom obyčejným lidem, který se nemohl bránit, ale i vládci! Ani zřejmá zla a nespravedlnosti - prováděná církví po staletí, nevrhla ani trochu pochybnosti na platnost a oprávněnost papežských dekretů. Von Dollinger podává tento neuvěřitelný obraz:
Bylo řečeno, že Boží Náměstek na zemi jedná jako Bůh, který často zahrne mnoho nevinných osob při trestání viníků. Kdo se odváží mu postavit? On jedná pod Božským vedením a jeho činy nemohou být měřeny pravidly lidské spravedlnosti. Zdá se to být paradoxní, ale je historickým faktem, že čím víc podezřelé a skandální bylo chování papežů z pohledu zbožných, tím více cítili náklonnost k útěku od vlastních pochyb a podezření do bezpečí náruče papežské neomylnosti proto, že již od dětství byli učeni, že papež je pánem a vůdcem církve - kterého nikdo nemohl volat k odpovědnosti či mu odporovat.
Zaujímavosti o referátoch
Ďaľšie referáty z kategórie