Petr Cantor již na konci 12 století přiznal, že papežská korupce nemá biblické ospravedlnění ale na druhé straně by bylo rouháním shledávat chyby v papežově chování. (Dollinger)10

Papežská neomylnost & Apoštolská posloupnost.

Na počátku 14 století, povaha neomylnosti církve nebyla ještě dobře definována. Idea, že by papež mohl být osobně neomylný, byla ještě novostí, příliš v kontrastu všemu tradičnímu učení, než aby získala širokou podporu..
Brian Tierney,"Origins of Papal Infability"1
Řím promluvil, spor skončil.

Augustin (354 - 430)
Aby se mohla prosadit potřebnou slepou vírou v papežskou neomylnost a v dogma, že spása je k dostání pouze v římsko katolické církvi, její hierarchie musela nejprve skrýt mnohá fakta a přepsat historii. Jedním příkladem je výše uvedená věta od Augustina. Když, jak se učilo, i jeden z největších teologů církve byl ochotný se podřídit čemukoliv co Řím (papež, a hierarchie) nařídila, potom jistě obyčejný Katolík by měl učinit totéž. Ovšem, to není to, co měl Augustin na mysli! V kontextu tato věta má na mysli zcela něco jiného: Dvě synody rozhodovaly o nějaké sporné věci a římský biskup s nimi souhlasil, což se Augustinovi zdálo "víc než dost," a tak celá věc může být zakončena. To že římský posudek nebyl konečný, a že na to bylo třeba "Concillium Plenarium," už se neříká.2

Nikde ve své bohaté literární tvorbě nepřichází Augustin ani na hony blízko k názoru, že by římský biskup měl mít poslední slovo ve věcech víry či mravů! Ve skutečnosti jednou Augustin prohlásil že Africká církev byla v právu, když odmítla názor římského biskupa Štefana (254-57) ve sporu ohledně křtu. Ani jednou ve všech těch pojednání o mnohých problémech, nenaznačil Augustin, že by římský biskup měl být konsultován jako finální rozhodčí ve věcech víry. Vlastně Augustin ani nenavrhnul, že by papež měl být vůbec konsultován!

Je zajímavé, že když Council v Nicei (A.D 325) rozhodl, že tři biskupové z Říma, Alexandrie a Antiochu, (termín "papež" ještě neexistoval) byli uznáni jako "nadřazení" ostatním biskupům z méně důležitých křesťanských center, římský biskup v tom čase odmítnul takové povýšení. Historik Lars Qualben dále komentuje:
Generální Sněm v Constantinopole (A.D. 381) určil biskupa tohoto města jako Patriarchu; Generální Sněm v Chalcedónu (A.D. 451) věnoval ten stejný titul biskupu v Jerusalémě (opomenuli římského biskupa) a Patriarch Constantinopole, (ne Říma) byl zvolený hlavním biskupem celé církve. Potom co Západní císařství bylo (476) zničeno, císař Constantinopole se stal jediným císařem světa, a tato nová hodnost také přidala prestiž patriarchovi města.