Biskup Říma a patriarch Constantinopole se stali předními rivaly o nadřazenost v církvi. (Qualben,"History of the Christian Church)3

DOKTRÍNA NEJDŘÍVE VYHLÁŠENA CÍSAŘI
Byli to císařové, kdo vlastně prohlásil svrchovanost biskupa Říma nad Západní církví (ne nad církví univerzální!) a nazvali ho "Římským Papežem" už v pátém století. Edikt císařů Valentiniána III. a Theodosia II. (A.D.445) prohlašoval: "Nařizujeme tímto ediktem na věčné časy, že není zákonné pro biskupy gallské, či z jiných provincií se pokoušet o něco, co by bylo proti starým zvykům, bez autority toho ctihodného muže Papeže Věčného Města." (Sidney Z. Ehler, John B.Morrall, "Church and State Through the Centuries" 1954).4

Je nutné poukázat na fakt, že toto uznání papežské autority přichází od císařů, ne z ekumenických sněmů, které by zastupovaly církvi. Hlavním účelem - z hlediska císařů nebylo podřídit se Písmu, ale udržovat jednotu říše, a jednota mezi soutěžícími biskupy byla pro tento cíl nutná. Řím, jelikož byl hlavním městem, musel být centrem duchovní autority právě tak, jako civilní. Kromě toho Katolík, který v tomto nalézá pohodu, musí právě tak přijmout fakt, že i když císařové projevovali úctu vůči papežům, dávali jasně najevo, že stojí nad nimi. Na příklad císař Justinián, v jeho ediktu (17 duben 535) o "vztahu mezi církví a státem" prohlásil:" Pochopitelně je rozdíl mezi duchovními a světskými prvky v křesťanské společnosti - ale pro všechny praktické potřeby, císař má kontrolu nad oběma a dohlíží, jak je také povinný, na morální stav duchovenstva." (Ehler, Morrall)5

Bude to trvat ještě staletí, než papežové zřídí svou autoritu nad císaři a králi a ještě mnohem déle, než dosáhnou uznání jak papežské neomylnosti, tak i vlády nad celou církví. Faktem je, že sněmy uplatňovaly svou autoritu nad papeži. Více než jeden sněm sesadil rivalského "nápadníka" na Petrův trůn, který tvrdil - právě tak jako ten druhý - že je tím pravým Náměstkem Krista. I když - tu a tam - se římský biskup pokoušel - pro své vlastní sobecké důvod - uchvátit autoritu nad celou církví, nebylo to nikdy přijato celým Křesťanstvem a ani tonemohl ukázat ať už v tradici či v nějakém schválení sněmu až když se přiblížilo druhé tisíciletí. Tento nárok se konečně dočkal schválení na Západě, 19 let po Velkém Schizma když, v r. 1073. papež Řehoř VII. zakázal všem Katolíkům, nazývat papežem kohokoliv jiného než biskupa římského.