Ten původní papež Jan XXIII., byl popsán jako "bývalý pirát," "hromadný vrah," "masový smilník" s inklinací pro jeptišky, "vyděrač," "pasák prostitutek," "podvodník." (Peter de Rosa, "Vicars of Christ" 1988)6

Je to ironie, která by se měla stát operou: Papež Jan XXIII., který sněm zahajoval, byl sněmem odsouzený do vězení. Bylo s ním zacházeno mnohem mírněji, než si zasloužil. Původních 54 obvinění snížili na pouhých pět. Edward Gibbon v "History of the Decline and Fall of the Roman Empire": Ta nejskandálštější obvinění proti Janu XXIII. byla potlačena. "Náměstek Krista" byl obviněný z pirátství, vraždy, sodomie, znásilnění a incestu. Zatím co neúplatný Jan Hus byl upálený na hranici Sněmem Kostnickým za to, že žádal reformu církve, Jan XXIII. dostal 3 roky za své hnusné zločiny. Kardinál Oddo Colona byl jmenován novým papežem Kostnickým Sněmem a přijmul jméno Martin V. (1417-1431) Potom co byl bývalý papež Jan XXIII.

propuštěný z vězení, papež Martin V. ustavil tohoto hromadného zločince za biskupa z Frascati a kardinála z Tusculum. Potom, z titulu moci římsko katolické církve, Kardinál Baldassare Cossa ustavoval kněze, a slavnostně měnil oplatky a víno na tělo a krev Ježíše Krista - alespoň to bylo to, co věrní věřili. Jako kardinál, bývalý papež Jan XXIII. bývalý trestanec, byl kvalifikován dávat svůj hlas při volbě nového papeže spolu s dalšími kardinály, kteří nebyli příliš vzadu na seznamu zločinců. Ironicky, Kostnický Sněm zachránil církev před třemi bojujícími papeži tím, že prosadil svou autoritu nad papežstvím. Hlasování bylo jednomyslné z ustavení následujícího principu:
Každý zákonně svolaný ekumenický sněm, který representuje církev, odvozuje svou autoritu přímo od Krista a každý, včetně papeže je podřízený sněmu v otázkách víry, a v reformaci církve.7

Kdyby byla papežská neomylnost - jak ji známe dnes - uznávaná tehdy, vyřešení dilematu třech papežů by bylo nemožné. Dogma papežské neomylnosti, které bylo potvrzeno při Prvním Vatikánském Sněmu v 1870, je popřením autority, kterou dřívější Sněm Kostnický prosadil nad papeži, aby zachránil církvi. Komentáře von Dollingera jsou zajímavé už proto, že jeho kniha vyšla několik týdnů dříve, než Vatikán I. popřel autoritu předešlého sněmu, Sněmu Kostnického, ve při: Moc sněmu nebo moc papežská:
Řehoř XII. a Benedikt XIII. byli opuštěni kardinály a vše co se dalo považovat za římsko katolickou církev, se odehrálo ve Sněmu Kostnickém. Pakliže je papež podřízený sněmu, není neomylný! Církev a Sněm, který ji representuje dědí Kristovy sliby a ne papež, který se může mýlit stranou Sněmu a může být Sněmem souzen.
Dekrety sněmu popírají základní pozici papežského systému, který je tímto velmi výmluvně označený jako omyl a zneužití.