Tento článok bol vytlačený zo stránky https://referaty.centrum.sk

 

Očistec, odpustky: Jaká je skutečnost?

Očistec.
Jak už jsme uvedli, Katolicismus učí, že zatím co Kristova smrt na kříži umožnila, aby hříchy byly odpuštěny, pardonovaný hříšník musí trpět nedefinovanou bolest či muka - neznámé intenzity a časové délky, aby se očistil a mohl do nebe. Zatím co Katolicismus připouští že je - teoreticky možné, aby se člověk očistil skrze utrpení tohoto světa a následnou smrtí, nikdo - ani papež sám neví, zda se tak stalo. A proto většina Katolíků očekává, že stráví neznámou časovou délku v očistci. Odmítnutí přijmout tuto doktrínu znamená být exkomunikován z římsko katolické církve!

Jak Trent, tak i Vatikán II. mluví o těch, kteří - i když Kristus za jejich hříchy trpěl - "musí ještě za své hříchy trpět v ohni očistce."(Flannery)3 Vatikán II. dále vysvětluje svou doktrínu:
"Doktrína očistce jasně demonstruje, že i když vina za hřích byla odstraněna, trest za hřích, nebo za jeho následek může zůstat, aby byl hříšník vykoupen a očištěn svým utrpením.. V očistci, duše těch kteří zemřeli v Boží lásce a byly upřímně kajícné - které ale neuspokojily dostatečným pokáním za své hříchy, jsou očištěny tresty, které byly designované k očistění hříchu.4
Co znamená DOSTATEČNÁ kajícnost? TO NIKDO NEVÍ! Katolická církev ji nikdy nedefinovala. Kde Bible tvrdí, že "trest očisťuje od hříchu? NIKDE!.

NEMOŽNÁ DOKTRÍNA.
Doktrína očistce znásilňuje jak logiku, tak i Písmo. Římanům 6:23 píše: "Mzda za hřích je smrt," (věčná separace od Boha) - ne nějaká, časově omezená doba. Nebýt Kristovy oběti na kříži, byli bychom ztracení navěky. Právě tak není hřích něco, co by se dalo, ať už jakýmkoliv utrpením - vymazat z našich srdcí a duší! Hřích je součástí naší přirozenosti! Pravda, utrpení může změnit dočasně náš postoj, ale v okamžiku kdy bolest přešla, počnou se vracet staré návyky protože SRDCE ZŮSTALO NEZMĚNĚNÉ! POUZE BOŽÍ ZÁZRAK může očistit duši od hříchu, zázrak který ponechá člověku svobodu volby a na druhé straně uspokojí požadavek Boží nekonečné spravedlnosti.

Bible učí, že je pouze jedna cesta pro očištění duše: skrze krev Ježíše Krista, vylitou na kříži ¨jako výkupné za hřích, a novým zrozením, pomocí Svatého Ducha skrze víru v Ježíše Krista, a Jeho dokončeným spásným dílem. A tak doktrína o očisťování skrze utrpení je falešná ve dvou bodech: 1) Je nemožné, aby utrpení očistilo srdce od hříchu a 2) Není zapotřebí, aby pardonovaný hříšník trpěl za svůj hřích, protože Kristus již zaplatil plnou pokutu vyžadovanou Boží spravedlností.
A pouze na této bázi je člověk očištěný!
Bible prohlašuje že Kristus "když d o k o n a l očištění od hříchů, usedl po pravici Božího Majestátu na výsostech," Židům 1:3 a tím jasně říká, že očištění je skončené. A opět: "Krev Ježíše Krista, Božího Syna, nás očišťuje od veškerého hříchu." (1Jan 1:7) Písmo je velmi jasné v tom, že to bylo prolití krve Ježíše Krista v Jeho smrti pod Božím soudem, co nás očistilo. Kromě toho:"bez prolití krve, není odpuštění hříchů. Židům 9:22. O očistci se neříká, že se tam prolévá krev, ale že je tam "očistný oheň." To jediné očištění našich duší a srdcí od hříchu bylo vykonáno Kristem; lze jej přijmout pouze vírou, uskutečňuje se pouze v srdci Boží milostí.
Dalším důvodem proč utrpení - ať už zde na zemi či v očistci - vytrpené samotným hříšníkem, nemůže očistit od hříchu je:

Ten, který dělá oběť za hřích, musí být sám bez hříchu. Šedesát dvakrát je nám řečeno ve Starém Zákonu že zvířata, která mají být obětována, musí být "bez poskvrny." (Exodus 12:5, 29:1, Levitikus 1:3) a podobně. A tak žádné množství hříšníkova utrpení - ať už zde či v očistci, nemůže jej, ani nikoho jiného očistit od hříchu. Pouze oběť bez hříchu je dostačující..
O Kristu je nám řečeno:"Hřích nikdy neučinil," (1 Petr 2:22) "toho, který nepoznal hřích," (2 Korint. 5:21) a "v Něm není hříchu," (1Jan 3:5) Absolutní bezhříšnost byla nezbytná, jinak by Kristus za naše hříchy zemřít nemohl, protože by sám byl pod trestem smrti za hříchy vlastní! A tak Petr mohl říci, že "On, spravedlivý, trpěl za nespravedlivé, aby nás mohl přivést k Bohu," což znamená do nebe a ne do očistce! (1Petr 3:18) Dodává k tomu (2 Petr 1:9), že ti, kterým tato jistota schází, zapomněli, že "byli očištěni od svých hříchů." Pakliže jsme uvěřili v Krista jako svého Spasitele, máme také vírou přijmout skutečnost, že Bůh nás očistil skrze Kristovo dokonané dílo.

PŮVOD, VÝVOJ A ÚČEL TÉTO DOKTRÍNY.
Idea očistce, smyšleného místa konečného očištění, byla "objevena" papežem Řehořem Velikým, v roce 593. Takový byl odpor proti přijetí této doktríny (jelikož šla přímo proti Písmu!) že to trvalo téměř 850 let, než se stala Katolickou doktrínou! Přijal ji teprve Florentinský Sněm v r. 1439. Žádná jiná doktrína nezvětšila tolik moc církve a také žádná ji nepřidala tolik příjmu! Do dnešního dne visí hrozba očistce nad Katolíky, kteří proto dávají a dávají dary církvi, aby jim pomohla - co nerychleji opustit toto místo utrpení. Řím slibuje, že člověk eventuálně bude z očistce propuštěn a vejde do nebe, pakliže všechna nařízení církve budou dodržená.
Přesto však církev nebyla nikdy schopná definovat, kolik času ten či ta musí v očistci strávit a o kolik se doba muk zkracuje tím či oním darem, mší či modlitbou za duši v očistci.
Je totální pošetilostí uvěřit v nějaké propuštění z utrpení církvi, která není ani schopná definovat, jak dlouho tam musí jeden strávit za každý hřích, nebo o kolik se pobyt zkracuje tím či oním rituálem, nebo sumou peněz darovanou církvi. Přes to všechno jsou církvi nabízeny dary a velké částky odkazují lidé v posledních vůlích (vzpomeňte si na Jindřicha VIII.) na mše sloužené v jejich prospěch. Tento proces se nikdy nezastaví - stále nové a nové mše je zapotřebí odsloužit. Sněm Trentský, Vatikán II. a následný "Code of Cannon Law," obsahuje mnoho složitých předpisů jak aplikovat zásluhy živých - a hlavně mše - na mrtvé k očistě jejich hříchů a ke zkrácení jejich doby pobytu v očistci:

Církev nabídne Nejsvětější Svátost (oběť) za mrtvé tak, aby mrtví dostali pomoc modlitbami, a živí útěchu v naději. Mezi mšemi za mrtvé je pohřební mše ta nejdůležitější. Mše za mrtvé může být sloužena v té chvíli, kdy zpráva o smrti je přijata. (Flannery)5
Hlavním architektem této hrůzně falešné - ale nesmírně ziskové doktríny, byl augustiánský mnich jménem Augostino Trionfo. V čase jeho života (14. století), papežové vládli jako absolutní vládci nad nebem i zemí. Jejich mocí odmítnout či přijmout (Matouš 18:18) nejenom že dosazovali a sesazovali krále ale lidé věřili, že mohou - z vlastní vůle - otevřít či zavřít vstup do nebe. Genius Trionfův tuto autoritu ještě zvětšil o další, třetí oblast, na příkaz papeže Jana XXII. Von Dolliger vysvětluje:

Bylo již řečeno dříve, že moc Náměstka Božího se vztahuje na dvě říše, pozemskou a nebeskou. Od konce třináctého století byla přidána říše třetí, která byla přiřknuta papežovi teology "Curie": Očistec.6

PROBLÉM S PODPOROU Z 2 MAKABEJSKÝCH.
Gavin píše, jak v jeho dnech, (počátek 18 století) se všeobecně učilo, že očistec má sedm podlaží. Chudí byli v tom nejnižším, kde byl oheň nejchladnější, králové v nejvyšší, kde oheň pálil nejvíce. Prý Bůh ve své dobrotě to tak naplánoval, protože králové a princové měli prostředky platit církvi více, aby dostali své duše ven, kdežto chudí méně. Gavin píše o tom jak chudí lidé, když slyšeli že jejich příbuzný, který právě zemřel, je mezi žebráky v očistci, sebrali dostatek peněz na mše, aby svého příbuzného dostali o něco výše, na hořejší poschodí.
Pravda, utrpení tam bude větší, ale také bude mít lepší společnost! A tak kněží vybírali peníze, aby na jedné straně zvýšili utrpení, a na straně druhé, aby dostali chudé příbuzné z očistce ven!

Ani slovo "očistec," ani jakákoliv podobná myšlenka se v Bibli nevyskytuje! Ani Kristus neučinil jednu jedinou narážku v tomto směru! Katolický apologet Keating přiznává, že tato doktrína "není explicitně v Písmu vyjádřena." (Karl Keating, "Catholicism and Fundamentalism: The Attack on "Romanism" by "Bible Christians," 1988)7 Jediný verš, který je na obranu očistce vždy citovaný je z Apokryfní literatury: "Je svatá a záslužná myšlenka modlit se za mrtvé aby mohli být uvolněni ze svých hříchů" (2 Makabejští 12:46)

Máme tři základní problémy s tímto veršem. Za prvé, není ani jeden příklad v Bibli modlitby za mrtvé! Písmo jasně říká že "je souzeno člověku jednou zemřít a potom soud." (Židům 9:27) Po smrti je na modlitbu pozdě - vše co následuje je soud. Proto tento verš je v kontradikci s Biblí. Za druhé: Ti, o kterých je zde řeč, byli modloslužebníci: "Ale pod tunikou každého z nich nalezli amulety zasvěcené modlám z Jamnie, které Zákon Židům nosit zakazuje. (2 Makabejští 12:40) Modlářství bylo smrtelným hříchem a - podle katolické doktríny by skončili ne v očistci ale v pekle, ze kterého není propuštění. Tím celý návrh se za ně modlit byl rouháním a ztrátou času - těžko nějaká báze pro založení doktríny.

Konečný argument: Sama kniha Makabejští prohlašuje že v tom čase nebylo proroků a tak Boží inspirace skončila: "Takové kalamity nebylo v Israeli od doby co prorokové přestali mezi lidem." A opět: " Židovský lid a jejich kněz udělali následující rozhodnutí. Šimon zůstane stálým vůdcem a veleknězem, dokud se neobjeví pravý prorok." A tak obě knihy "Makabejští," mohou být považovány v nejlepším za historický záznam - v žádném případu za Písmo! A tak nemůže nikdo podporovat žádnou doktrínu z takového zdroje. Není divu, že je v kontradikci s Biblí!

A CO PAVLOVO UTRPENÍ?
Katoličtí obránci této doktríny, ve snaze držet se Bible, poukazují na dopis Koloským 1:24, kde Pavel říká:"Proto se raduji, že nyní trpím za vás, a to co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za Jeho tělo, což je církev." Že Pavlovo utrpení nemělo nic společného s očištěním od hříchů je jasné z faktu, že Kristovo utrpení vykonalo celou tu práci. Pouze dokonale čistá, neposkvrněná oběť a vylitá krev mohla toto vykonat. Tak co tím Pavel myslí?
Spíše než aby trpěl za očištění své duše, či kohokoliv jiného, Pavel trpěl, aby mohl přinést evangelium k druhým. Poukazoval na pronásledování a utrpení "všech, kteří žijí zbožně v Ježíši Kristu." (2 Timoteovi 3:12). Ježíš řekl svým učedníkům, že budou nenáviděni a pronásledováni světem (Jan 15:18-19) V tom kříži je pohoršení, (Galatským 5:11) a Pavel říká, že musíme být ochotní trpět pronásledováním pro kříž Ježíše Krista. (Galatským 6:12)

Není to, že by Pavel, jako Kristus trpěl za hříchy, aby dokončil to, co Kristus neudělal - protože On udělal vše co bylo zapotřebí. Utrpení, kterým Pavel procházel, právě tak jako procházejí všichni ostatní Křesťané věrní Kristu. Je to proto, že se ztotožňujeme s Ním a žijeme životy, které odsuzují svět a jeho zlo.
A proto nás svět nenávidí, jako nenáviděl Krista. Kristus přece řekl, že Pavel musí velmi trpět pro Jeho jméno. (Skutky 9:16) Ve Skutcích 5:41 se učedníci radovali, že mohou v Jeho jménu trpět. Utrpení, které praví Křesťané mají, je z rukou těch, kteří nenávidí Krista a jsou Jeho křížem uraženi. Filipským 1:29 říká, že trpět je privilejí, kvůli nenávisti, kterou svět pro Krista má. "Neboť vám je z milosti dáno nejenom v Krista věřit, ale také pro Něj trpět." První Timoteovi 4:10 říká že "pracujeme a trpíme, protože věříme v živého Boha." Petr také poukázal na utrpení, které přichází na každého Křesťana, který je věrný Kristu. (1Petr 3:14, 4:13,)
Ve Filipských 3:10 Pavel vyjadřuje přání "znát Krista a účast na Jeho utrpení." Je jasné, že Pavel má na mysli utrpení zde na zemi z rukou hříšníků, ne utrpení v budoucím očistci, aby se očistil od hříchu. Pavel píše v Římských 8:18, že "utrpení v tomto nynějším čase se nedá srovnat se slávou, která v nás bude demonstrovaná." V žádném případě zde není myšlenka na očistec. My jdeme z útrap tohoto světa do přítomnosti a slávy Krista a Boha.

DALŠÍ VÁŽNÝ PROBLÉM S OČISTCEM.
Doktrína očistce chybuje v dalších směrech. Zapomíná, že jsme urazili nekonečnou Boží spravedlnost. Jakub říká, že i ten nejmenší hřích dělá hříšníka. Proč? Protože každý hřích je vzpourou proti Bohu, která separuje člověka od Boha na věčnost. My jsme konečné bytosti, které nemohou zaplatit nekonečnou pokutu, kterou Boží spravedlnost vyžaduje. A proto není únik před peklem, kde hříšník musí na věka trpět. Vykoupit se z hříchů vlastním utrpením není tudíž možné. Jistě, Bůh by mohl pokutu zaplatit - ale to by nebylo správné, protože není jedním z nás.. A tak se Bůh stal člověkem. Tím že byl a) člověkem bez hříchu a b) Bohem v jedné Osobě, Kristus byl schopný uspokojit požadavky své vlastní spravedlnosti tak že "aby kdokoliv v Něho uvěří nezahynul, ale měl věčný život." (Jan 3:16) Jediné očištění od hříchu přichází jako dar z Boží milosti - každý pokus si zasloužit či odpracovat znamená odmítnutí Boží nabídky milosti nehodným hříšníkům. Kromě toho, myšlenka že ještě nějaké utrpení zůstalo potom co Kristus zvolal na kříži "dokonáno jest," je rouhavým popřením vykoupení, které On dokonal a spásy, kterou nabízí. V učení o očistci opět vidíme římský Katolicismus nepřijímá Boží nabídku spásy ale trvá na tom, že musí přidat lidskou snahu k tomu, co udělal Kristus.
Přesto že Katolicismus potvrzuje, že spása je finálně skrze víru, přitom učí, že dobré skutky (které řídí v člověku Bůh) jsou nezbytné pro spásu. Znovu citujeme Vatikán II.:
Od nejdávnějších časů církve, byly dobré skutky nabízeny Bohu za spásu hříšníků, modlitbami a dobrými činy svatého lidu byl kajícný hříšník omyt, očištěn, a vykoupen. Následujíce v Kristových šlépějích ti, kteří v Něj vždy věřili - nesli své kříže, aby zaplatili za své vlastní hříchy a za hříchy jiných, aby pomohli svým bratrům získat Boží spásu. (Flannery)8

SMRTELNÁ KONTRADIKCE.
Jenom slepá poslušnost vůči jejich církvi, zabraňuje římským Katolíkům aby viděli že doktrína očistce obsahuje zřejmé a smrtelné kontradikce! Na jedné straně je řečeno, že Kristova oběť není dostatečná, aby dostala kohokoliv do nebe, ale jako dodatek k Jeho utrpení na kříži musí hříšník, kterému bylo odpuštěno, sám projít utrpením, aby se od svého hříchu očistil. Na druhé straně - a v jasné kontradikci je řečeno, že mše, která je opakovatelnou reprezentací Kristovy oběti, krátí - jakousi neznámou mocí - bolest a utrpení očistce. To znamená, že kdyby byl odsloužen dostatečný počet mší, hříšník by byl očištěn ode všech hříchů - bez jakékoliv bolesti a utrpení! To znamená, že vlastně nemusíme vůbec trpět, aby naše hříchy byly odpuštěny!

Kdyby skutečně člověk musel trpět než se mu otevře brána nebes - potom by církev neměla co nabídnout a ztratila by hlavní zdroj svých příjmů. To stejné by bylo pravdou, kdyby Kristova oběť za hřích, jak učí Bible, postačila k očištění hříchů člověka, církev by opět byla bez příjmů. A proto, aby církevní truhlice zůstaly stále plné, Řím učí že hříšník musí být očištěn od hříchu pomocí určitých prostředků, které pouze církev může zajistit. Kristova oběť na kříži musela být nepostačující pro očištění hříchů, aby mše, za kterou církev dostává peníze, mohla být označena za prostředek, který krátí dobu v očistci a otevírá dveře do nebe. Jak neuvěřitelné: To, co nemohlo uskutečnit Kristovo utrpení na kříži, má dokončit údajné opakování tohoto utrpení na katolických oltářích!
Kromě toho je nám řečeno, že i utrpení jiných snižuje čas potřebný k očištění. A tak stigmata Padre Pio a utrpení "svatých" může dokončit to, co Kristus na kříži dokončit nemohl! Zamyslete se, opět nad tímto: "Následují v Kristových šlépějích ti, kteří v Něj věřili.
Oni vždy nesli své kříže, aby odčinili za své hříchy i za hříchy druhých." Závěr: Kristův kříž mohl pouze odpustit - ne očistit, ale kříže jiných mohou hříchy očistit a tak vykonat víc než kříž Ježíše Krista!
A tak doktrína očistce má v sobě osudnou kontradikci: Prohlašuje, že jeden musí trpět aby mohl být očištěn od svých hříchů a v tom stejné čase tvrdí , že hříšník trpět nemusí, pakliže jsou sledována určitá nařízení. Hlavním prostředkem ke snížení utrpení je opakování mše, ale je mnoho jiných. Snížení, nebo dokonce eliminace utrpení, jsou také ovlivněny "odpustky." Tato doktrína je vysvětlená v dodatku B.

Odpustky.

"Odpustek je prominutí dočasného trestu před Bohem, za hřích, jehož vina byla již odpuštěna, kterou člen křesťanských věrných obdrží za určitých a definovaných podmínek s pomocí církve, která jako správce spásy rozděluje a aplikuje s autoritou poklad uspokojení Krista a svatých."
Odpustek je buď částečný či plný podle toho, jak osvobozuje od dočasného trestu za hřích - částečně nebo plně.
Věrní mohou obdržet částečné či plné odpustky pro sebe, nebo pro mrtvé, podle volby..."
Code of Canon Law1

Může Křesťan, který věří Bibli, přijmout takové falešné evangelium a spojit se s těmi, kteří jej hlásají, v evangelizaci světa? Mohou Evangelíci, s dobrým svědomím, posílat lidi kteří hledají k církvi, která učí očistec s odpustky a souhlasit s tím, že její členové jsou Křesťané, které není třeba evangelizovat? Církvi, která tvrdí že má klíče od nebes a otevře je každému, kdo se odevzdá do jejích rukou?
Ve skutečnosti je tato církev hrdá na své tvrzení, že je "správkyní spásy," kterou ona uděluje. Řím beze studu učí, že spása, kterou on nabízí, musí být přijímána "na splátky." Dále že účinnost této spásy závisí nejen na zásluhách Ježíše Krista, ale také na "přebytku dobrých skutků všech svatých," z toho co zbylo, když použili "kvótu potřebnou na očištění vlastních hříchů!"

Je neuvěřitelné, že vedoucí Evangelíci mohou považovat Katolíky za Křesťany a navrhnout spolupráci s nimi na evangelizaci světa! Můžeme pouze předpokládat že nemají ponětí o skutečném učení Katolicismu a že byli oklamáni misreprezentací, která přichází od katolických apologetů. Jak jinak by mohli ti, kteří jinak jsou hradbami víry říci, že Evangelíci a Katolíci jsou v souhlase, pokud se týče základů evangelia?
Vatikán II. pokračuje: "Pro získání odpuštění, se musí vykonat předepsané skutky." (Flannery).3 Zde je další důkaz, že Řím učí slibuje a praktikuje spásu skrze skutky. A přesto - jak podivné! - člověk nemusí mít vlastní dobré skutky, ale dobré skutky jiných mu mohou být připsány na jeho konto!

PŮVOD A ROZVOJ DOKTRÍNY ODPUSTKŮ.
Samotný koncept odpustků pochází z Pohanství.
Je to idea, že přivádění sebebolestí, recitování formulek, poutě na svatá místa a oběti bohům jsou nějak záslužné a ovlivňují bohy v náš prospěch. Nápad, že vyslovení tolika a tolika "Zdrávas Maria", líbání kříže a opakování předepsané formulky zkrátí někomu čas v očistci, něco co Kristova oběť na kříži nezajistila - to samo o sobě je dost špatné - ale učit, že odpustky mohou být aplikovány i na m r t v é , zanáší toto rouhání do absurdity na druhou! Myšlenka, že "podmínku za dobré chování" můžeme přenést na někoho v očistci, kdo nevykonal "předepsané skutky," jasně odhaluje podvod "Romanismu":

Za peníze je možné všechno.
Evangelium odpustků je jedna z nejotevřenějších, nebiblických a nelogických doktrín, která pochází ze Středověku a platí až podnes. Pohanský koncept odpustků se postupně definoval jako část římského Katolicismu, a nakonec se stal pro papeže tím nejlepším výdělečním podnikem. Teoreticky by měla stačit jedna mše aby všechny duše v očistci mohly vejít do nebe. Marie, jejíž moc je nekonečná, by tak mohla učinit v jednom okamžiku, a papežové, jejichž moc je neomezena, by mohli vyprázdnit očistec škrtem pera tím, že by vynalezli odpustek, který by na to stačil. PROČ TAK NEUČINÍ??? Nemají lásku pro duše? Odpověď je jednoduchá. Von Dollinger píše:

Augostino Trionfo pověřený Janem XXII. aby vysvětlil papežova práva dokazoval, že papež, jako "rozdělovač Kristových zásluh" by mohl vyprázdnit očistec škrtem pera svými odpustky ode všech duší, které tam jsou, pod podmínkou, že by někdo splnil všechna nařízení, ustavená pro získání těchto odpustků. Poradil však papeži, aby tak nečinil - i když jeho (papežova) moc je tak nesmírně veliká, že si to žádný papež neuvědomuje. (Dollinger:"The Pope and the Council" 1869)4
Vyprázdnění očistce by znamenalo konec přísunu peněz na další a další mše, konec nekonečných darů. Namísto toho, požadavky na propuštění z očistce se staly mnohem složitější a vyžadovaly větší služby církve. Doktrína o odpustcích byla konečně prohlášená za oficiální dogma církve, papežem Klementem VI. v r. 1343. Klement uvažoval: "jedna krůpěj Kristovy krve by stačila na spásu celého lidstva!" Zbytek prolité krve plus jeho moc "zvýšena zásluhami Požehnané Panny a přebytky dobrých skutků svatých" tvoří výše zmíněný "poklad církve. Papežskou bulou v 1476 papež Sixtus IV. rozšířil tato privilegia na duše v očistci (zkrácení času mrtvých v očistci) za podmínky, že jejich příbuzní zakoupí od církve odpustky. (Earle E.
Cairnes: "Christianity Through the Centuries: A History of the Christian Church" 1981)5
Z tohoto "pokladu církve" se rozděluje spása po troškách katolickým duchovenstvem skrze sedm svátostí. Nikdo neví, kolik "kreditu" je poskytováno za každý čin, rituál či odpustek, nebo jak dlouho tento "proces" musí pokračovat. Nikdy nedostanete dostatečnou milost, která by zaručila nebe! Stále více Růženců musí být recitováno, více mší odslouženo, více příspěvků se musí zaplatit, aby se dostalo více milosti od církve. Petr, o kterém Katolíci tvrdí že byl prvním papežem, varoval před "falešnými učiteli", kteří zavedou v církvi zhoubné hereze...a ve své hrabivosti vás budou učit výmysly, aby z vás těžili" (2 Petr 2:1-3) Žádný zlatý důl se k tomu nemůže přirovnat!

V Katolicismu nikdo nepřejde "od smrti k životu", jak Kristus slíbil, (Jan 5:24) ale je stále v procesu "práce pro spásu" s pomocí církve a v očekávání "očišťovacího" procesu v očistci! Ve skutečnosti, každého Katolíka čeká exkomunikace když prohlásí že je spasený a že ví, že má věčný život skrze víru v Kristovo zakončené dílo. To skutečné srdce evangelia, které Evangelíci potvrzují, je popíráno Katolicismem v jeho oficiálním katechismu, kánonech, dekretech a dogmatech - a ti, kteří se dovolejí potvrdit a prohlašovat biblické evangelium, jsou vystavení kletbě církve.

ZASLOUŽENÍ MILOSTI.
Není téměř konce těmto důmyslně vypracovaných způsobů "milosti," které papežové a jejich asistenti vynalezli s velkou dávkou představivosti. Jeden z nejpopulárnějších způsobů jak si "odpracovat milost," což je kontradikce pojmů, je skrze nošení hnědého škapulíře "Naší Paní z Mount Carmel," (o čemž jsme se již dříve zmínili) který sám o sobě je kontradikcí Bible! "Sobotní Privilej" (Sabatine) je založena na bule, která byla údajně vydaná 3. března 1322 papežem Janem XXII., která prohlašuje že ti. kteří škapulíř nosí na sobě, budou vysvobozeni z očistce (Pannou Marií), první sobotu po smrti.6

Navzdory herezím a zla papeže Jana XXII., mnoho dalších papežů (Alexandr V., Klement VII., Pius V., Řehoř XIII. a.t.d.)7 potvrdili toto učení o hnědém škapulíři, které je tak jasně proti Bibli! Papež Pius X. prohlásil: "Nosím jej - nikdy jej nesvlékejme!" Papež Pius XI. radostně přiznal: Naučil jsem se škapulíř milovat už v náručí své matky." Papež Pavel V. potvrdil že "Požehnaná Panna pomůže Bratrům a Sestrám Společného Bratrstva Požehnané Panny z Mount Karmel po jejich smrti." Papež Benedikt XV. nabízel "částečné odpuštění za políbení škapulíře." A v roce 1950, papež Pius XII.
napsal svá známá slova ohledně škapulíře:"Nechť je znamením našeho zasvěcení Neposkvrněnému Srdci, které obzvláště vyzýváme v těchto nebezpečných dobách."7

Už jsme se zmínili o smrtelné kontradikci, že odpustky jsou designovány ke zkrácení utrpení v očistci - přesto toto utrpení má být nezbytné pro očištění před vstupem do nebe. TO NEDÁVÁ ŽÁDNÝ SMYSL! Kromě toho se jeden podivuje, jak je možné dosáhnout odpustků tím že uctíváme krucifix, nebo říkat, že sloužení mše je mocnější než skutečná smrt Ježíše Krista na kříži, a jak taková reprezentace Kalvárie může dosáhnout toho, čeho nedokázala Kristova smrt. Opět: Nedává to žádný smysl, ale Katolíci jsou učeni neuvažovat, ale slepě přijímat to, co je církev učí. Vatikán II. má rozsáhlou sekci obsahující 20 složitých předpisů, které upravují minulá pravidla, které se týkají toho, kdo a kdy může obdržet odpustky. Člověk si maně vzpomene na Kristovo odsouzení rabínů v Matouši 23, kteří si vymýšleli pravidla, aby udrželi prostý lid v závislosti na jejich vedení. Řím udělal totéž. Potřebovalo by to právníka, který je dobře obeznámen se zákonem Kánonu církve, aby rozluštil všechny složitosti o tom jak a kdy je nejlépe využít nabídek "milosti." Příklad:

Věrní, kteří používají předmět zbožnosti (krucifix, kříž, škapulíř, růženec, medailonek) potom, co tento byl požehnaný knězem, mohou získat částečný odpustek. Ale pakliže tento předmět byl požehnaný papežem nebo nějakým biskupem, věrní kteří jej zbožně používají, mohou získat plný odpustek ve svátek apoštolů Petra a Pavla, za podmínky že vyznají svou víru schválenou formulí. Způsob (částečné odpustky) který se určoval - až do nyní, podle dnů a roků, byl zrušen. Namísto něj je ustaven standard nový, který je vyměřuje. Od nyní částečný odpustek se bude nazývat "částečný odpustek", bez označení dnů či roků. (Flannery)9
Pakliže neměl Řím pravdu v určování času v minulosti, jak si může kdokoliv být jistý, že má pravdu nyní? A co je s těmi, kteří se spoléhali na zrušená pravidla? Pochopitelně, ono na tom moc nezáleží, protože církev nikdy nebyla schopná říci, kolik času se v očistci musí strávit! Nakonec ani odpustky pod "novými pravidly", nemají dnes žádný srozumitelný význam. A co by to bylo za Boha, který by kroutil svou spravedlnost kvůli mechanismu, který odměřuje "milost" podle toho, zda byl "dobrý skutek" vykonaný v určitý den, či zdali ten "svatý" předmět požehnal biskup, nebo jen obyčejný kněz?

Ovšem hlavním prostředkem (neznámé hodnoty) k získání odpustků je samozřejmě mše. Kánon 904 říká: "S myšlenkou na to, že proces spásy se stále opakuje v mystérii Nejsvětější Svátosti, kněží by měli sloužit mše často". (Coriden)10 Jak už jsme poznamenali dříve: Namísto toho, aby byla připomínkou na již vykonané dílo spásy, každá mše činí malý krůček k plné spáse.
Nikdo pochopitelně nemá potuchy jak malý ten krůček je ale musí být mikroskopický, vzhledem k milionům a milionům odsloužených mší, které stále pokračují bez viditelných výsledků.

SPÁSA NA PRODEJ.
Byl to prodej odpustků, víc něž cokoliv jiného, co vyvolalo Luterův hněv natolik, že přibil svých 95 tezí na dveře hradní kaple ve Wittenbergu a tak počala Reformace. Jak už jsme viděli, spása byla prodávána i jinými cestami než odpustky a je prodávána i dnes. I když poplatek se dnes nazývá "příspěvek", přesto peníze mění majitele se slibem "spásy" jako podnět pro "dar". Historik Will Durant má zajímavé poznámky:

Téměř tak hrabivé, jako prodej odpustků, bylo přijímání darů, peněžních či nemovitých, za sloužení mší, které měly duším zemřelých, údajně zkrátit jejich utrpení v očistci! Tomuto účelu byly zbožnými lidmi věnovány obrovské sumy peněz - ať už za účelem zmenšení muk, zkrácení doby, či úplné zrušení trestu v očistci. Chudí si stěžovali, že kvůli jejich neschopnosti platit za mše, jsou to "bohatí, ne chudí, kdo zdědí království nebeské!" Kryštof Kolumbus kdysi smutně prohlásil, že "kdo má peníze, má moc poslat duše do nebe." (Will Durant, "The Story of Civilization" 1950)11

Jaký odporný podvod! Jako kdyby Bůh se dal koupit za peníze! Ve Španělsku existovala každoroční "Bula Křižáckých Výprav", kterou si musel koupit každý, kdo byl starší sedmi let - nejméně jednou za rok. Nikdo nemohl být pohřben pakliže neměl ve své rakvi poslední zaplacenou bulu! Při zakoupení buly, papež okamžitě daroval odpustky všech hříchů kromě hereze. Katolický pozorovatel Španělska 18 století, když se zmiňoval o bule, vynesl tento pádný komentář:
"Dovolím si říci, že tato bula posílá víc lidí do pekla, než jich spasí, protože je tím největším povzbuzením k hříchu. Člověk si řekne:"Mohu uspokojit svou vášeň i chtíč. Mohu spáchat jakékoliv zlo a přes to všechno, budu spasený, když si koupím bulu za dva stříbrné reály!" Z toho stejného důvodu nemůže být svědomí pod jakýmkoliv tlakem či nejistotou, protože když někdo spáchá hřích, jde ke zpovědi a dostane odpuštění, když má tuto bulu, neboli povolení hřešit, jeho svědomí je v klidu. Když obdrží odpuštění, může jít hřešit a vrátit se pro nové odpuštění...(Antonio Gavin, "A Master Key to Popery, 1773)12

Petr Kreeft, dobře známý obhájce Katolicismu tvrdí, že "Církev se brzy obrátila a zakázala - těsně po Luterově vystoupení, prodej odpustků. (Petr Kreeft, "Fundamentals of the Faith, 1988)13 Charles Colson mylně tvrdí totéž. (C.Colson, "The Body, Being Light in Darkness" 1992)14 To prostě není pravda! Ale i kdyby tomu tak bylo, není přece možné aby se mohl jen tak přejít ten ohromný podvod, který doslova "vyždímal" z věrných jejich peníze a přitom je připravil o spásu! Prodej spásy klamal miliony lidí po staletí až do doby Reformace.
Vrátila církev ty peníze? Jistě že ne! Nějaký lék pro ty, kteří odešli na věčnost s vírou, že si koupili svou spásu? Ne! A tragické je, že tento podvod pokračuje i dnes.
Kreeft, jako další obhájci Katolicismu přehlíží skutečnost, že zlá a falešná doktrína odpustků zůstává nedělitelnou částí dnešního Katolicismu, a že se stále dávají dary na zabezpečení spásy. Jak jsme už komentovali dříve, Vatikán II. prohlašuje: "Církev nařizuje, aby používání odpustků pokračovalo a vznáší kletbu na ty, kteří tvrdí že odpustky jsou k ničemu a že církev nemá moc je dávat - za účelem spásy."(Flannery)15

Je zbytečné tvrdit že zlo minulosti se již v Katolicismu nepraktikuje. Jistě že se praktikuje - a to zcela otevřeně - obzvláště v Katolických zemích - i když mnohem méně v USA. Ale i tam se dá koupit - krůček po krůčku - tím, že přispíváme církvi. Autorův přítel, jehož otec nedávno zemřel, řekl, že víc jak 2000 dolarů bylo zaplaceno na mše, které budou sloužené ve prospěch zemřelého, aby nezůstal dlouho v očistci.
Řím dal svému lidu evangelium zoufalství. Mnoho Katolíků žije ve strachu před smrtelným hříchem, nebo před možností že by zapoměl na nějaký hřích při zpovědi, nebo opomenout nějaký příkaz církve, který je pro spásu nutný. Důsledkem toho jsou všichni vystavení na milost a nemilost církve, ke které všichni vzhlíží a očekávají od ní spásu spíše, než aby si odpočinuli v bohaté Boží milosti a v Kristově dokonaném díle.

Vláda nad králi.
Apoštolská Stolice přenesla Římské Impérium od Řeků ku Germánům v osobě Karla Velikého. A vládci přiznávají, že právo i autorita přezkoumat osobu zvolenou za krále či císaře přísluší nám, kteří pomažou, posvětí a korunují. Papež Innocent III. Dekret "Venerabilim fratrem" Březen A.D. 12021
Klíčový prvek v Janovo identifikaci ženy jedoucí na zvířeti je poznámka, že ona je "město, které vládne nad králi země." Pečlivě jsme zdokumentovali skutečnost, že papežský Řím tuto předpověď vyplnil, a že splnil právě tak další kritéria, která Jan v identifikaci ženy uvádí. Vyzýváme každého, aby našel jiné město než Řím a jeho následník Vatikán, které by mělo charakteristiky uvedené v Apokalypse 17.

Kristovo odhalení Janovi, že "náboženská skupina bude předstírat že je Nevěstou Krista a zároveň vejde do nečistých aliancí s vládci země a dokonce bude nad nimi vládnout", je jedním z nejpozoruhodnějších proroctví celé Bible.. Několik knih - v celé jejich šířce, by bylo možné napsat o důkazech, že toto proroctví bylo naplněno římsko katolickou církví. Bohužel, my můžeme podat pouze malou ukázku dodatečné dokumentace pro ty, kteří by měli zájem.

SOUDCE VŠECH - SOUZEN NIKÝM.
Papež Lev X. 1513 - 31. vydal zákaz všem soudům ve všech zemích, soudit kohokoliv, kdo byl absolvovaný církví tím, že zaplatil pokutu nařízenou za každý zločin.
Pakliže nějaký soudce se pokusil tento zákaz obejít byl bez okolků exkomunikován. Být vyhoštěn z církve znamenalo také ztrátu občanství, jelikož civilní autority byly nuceny akceptovat církevní dekrety. Papež Pavel IV., inkvizitor nad inkvizitory, bezkonkurenční mučitel Křesťanů a pronásledovatel Židů mluvil tak oplzle, že by nikdo nevěřil, nebýt místopřísežných výpovědí očitých svědků. Stále se s někým hádal, dokonce i s králem Karlem V. a králem Filipem II., kteří byli jediní přátelé papežství. Na jeho mysli byl pouze jeden cíl: "Drtit pod svou nohou krále i císaře.".(Ignaz von Dollinger).4 Těsně před svou smrtí v r. 1559, jako reakci na růst protestantského hnutí, který nabíral hrozivých proporcí, a ohrožoval i "Kongress Kardinálů, Pavel IV. vydal bulu "Cum ex Apostolatus Officio."
Jako "Římský Pontiff, Náměstek Boha a Ježíše Krista na zemi, držitel moci nad národy a královstvími, soudce všech a souzen nikým v tomto věku," Pavel IV. prohlásil, že má neomezenou moc sesadit kteréhokoliv vládce a zabrat majetek kohokoliv - bez soudního procesu. Každý, kdo by takto sesazené chránil či obhajoval bude exkomunikovaný. Jeho dekret prohlašoval:

Kdokoliv by byl objeven, dokázán či shledán že opustil katolickou víru .upadl do hereze, nebo vytvořil či nařídil schizma, bude potrestán následujícími tresty: Exkomunikace, propadnutí veškerého majetku - bez ohledu na hodnost, řád či preeminence - i když mají tituly barona, hraběte, markýze, knížete, krále či císaře. Žádnému člověku není dovoleno odporovat tomuto výnosu! Kdyby tak kdokoliv učinil, zažije hněv Všemohoucího Boha a Jeho požehnaných apoštolů Petra a Pavla. Sepsáno v Římě u Sv. Petra, léta vtělení Páně 1559, patnáctého dne března, čtvrtého roku našeho Pontifikátu. (Ehler & Morrall)5
Papež Sixtus V. (1585 - 89), přepsal Bibli, aby se přizpůsobila jeho podivným idejím, prohlásil, že má nejenom náboženskou, ale také civilní jurisdikci "nad králi a princi" a že "může "ustavit či sesadit kohokoliv - jak se mu zalíbí - včetně císařů!" Toto nebyla nijaká planá hrozba, protože v té době vládl všeobecný pohled, že mimo římsko katolické církve není spása! A tak exkomunikace se rovnala věčnosti v pekle!

Papež Klement XI., ve své bule "In Coena Domini" z roku 1715. exkomunikoval každého, kdo neuposlechl papeže a hlavně - kdo mu neplatil daně. Bula prohlašovala, že papež měl plnou autoritu nad všemi lidmi - včetně vládců a nad všemi záležitostmi - jak náboženskými, tak i světskými.
Následující papežové toto dogma potvrdili a Řím ho nikdy nezrušil!

UDRŽENÍ PAPEŽSKÉ NADVLÁDY
Vatikán je nazvaný "jednou z nejmagnificentních sbírek umění" a "nejpozoruhodnější pokladnicí světa." Část tohoto pokladu je nyní na cestě světem. (včetně Michelangelovy "Piety") Počalo to Denverem v Coloradu, aby to připadlo na dobu papežovy návštěvy v srpnu 1993. Příští město určení bylo Buenos Aires. S návratem výstavy do Vatikánu se počítá až k oslavám třetího tisíciletí. Jeden z klenotů které jsou vystavovány je tiára papeže Pia IX., který předsedal Vatikánu I. Tiára nese nápis:

"Koruna je symbolem svrchovanosti papežství". Tiára je ozdobena perlami a drahokamy s nápisem v latině, který v překladu říká: Neomylnému Náměstku Krista; Svrchovanému Guvernéru života na Zemi; Otci Národů a Králů. (Our Sunday Visitor Aug. 22. 1993)6
Jak vidíme, nárok na titul "vládců nad králi země" splňuje Janovu vizi. Tento nebyl nikdy anulovaný Římem, který stále vidí papeže jako svrchované monarchy, kteří tomuto světu vládnou na místě Boha! Ovšem po zrušení království, zůstali papežové bez králů, kterým by mohli vládnout. Následovné republiky a demokracie vložily vlády do rukou lidu a postupně (ve většině zemí) daly stejná práva všem náboženstvím. Dokumentovali jsme ten fakt, že když papežové zjistili že jim moc uniká, snažili se - všemi prostředky - tyto vlády podkopat.. Jejich stálé a očividné potlačování lidských práv je nepopíratelné.

Ovšem bývalá papežská moc se zase nezměnila tolik, jak by se zdálo. Římsko katolická církev nadále učí své členy, (asi 980 milionů) že věrnost k církvi je na místě prvním a že ona může zprostit každého povinnosti věrnosti vůči civilním vládcům. Toto nebezpečí pro civilní vlády rozpoznal stát Missouri již před sto lety. Následkem toho byla ústava Missouri opravena klauzulí (1864), která vyžadovala, aby každý duchovní složil slib věrnosti Státu Missouri a tím Spojeným Státům. V tomto kritickém čase Občanské Války, arcibiskup ze St.Louis poslal dopis všem kněžím, odsoudil slib a vyzval je k odporu vůči vládě. (Emmet McLoughlin, 1977)7

OSPRAVEDLŇOVÁNÍ TOTALITY.
Dvacátého září 1870, armáda generála Rafaela Cadorna, ozbrojená moc nově sjednocené Itálie, prolomila římské Aureliánské hradby Porta Pia. Papežské síly, pod velením generála Hermana Kanzlera nabídly jen symbolickou obranu. Nejenom Řím, ale všechno co zbylo z Papežským Států, převzala nová Itálie. Vychutnávaje tak dlouho hledanou nezávislost, občanská nálada vůči církvi, která tak dlouho vládla nad ohromným územím železnou pěstí, se stala vyloženě nepřátelskou. Papež Pius IX., který prosadil dogma o papežské neomylnosti na Vatikánu I. o několik měsíců později zemřel.
Když, s velikou pompou byla jeho rakev nesena ulicemi do chrámu sv. Petra, dav Italů naplnil náměstí a počal házet kameny s pokřikem:
"Smrt papeži! Smrt kněžím! Hoďte to prase do řeky! Hoďte tu bestii do Tiberu!"

Pouze policie zabránila, aby to dav skutečně neudělal. Tato proti-papežská nálada se strany prostého člověka z ulice, se vyvíjela po delší dobu jako reakce na potlačování základních svobod. Pět let před zahájením Vatikánu I. papež vydal svou, nechvalně známou encykliku "Quanta cura," ve které odsuzuje "propagátory svobody svědomí a svobody náboženství a všechny ty, kteří tvrdí, že církev nemá právo použít síly." (August B. Hasler,"How the Pope Became Infallible, 1981)8
Papežství vládlo skrze sílu po staletí, a papežové se obávali čerstvého větru svobody, který přinášel touhu po individuálních základních právech člověka. Taková atmosféra byla odporná papežské pýše a papežským ambicím. Papeži si byli jistí, že dogma o jejich neomylnosti, oficiálně schválené biskupským sněmem z celého světa, skončí všechny nesmyslné touhy a sny o svobodě. Jak jeden vážený historik 19 století vysvětlil:

Trest smrti za přestupky proti církvi byl stále v trestním řádu, církev měla stále povolený přežitek středověké nezákonnosti - t.j. právo asylu pro zločince, farní duchovní byli stále správci civilních záznamů, Jezuité měli i nadále právo proniknout kamkoliv - řídit královské soukromí, soukromé domy občanů, veřejných institucí, škol a pod. Prostě země byla totálně pod mocí duchovenstva. (G.S.Godkin, "Life of Victor Emmanuel II., 1880)9
Když člověk vidí tento úžasný obraz papežské moci a utlačování, cítí podiv nad tím, že to bylo přijato jako část života a to nejenom obyčejným lidem, který se nemohl bránit, ale i vládci! Ani zřejmá zla a nespravedlnosti - prováděná církví po staletí, nevrhla ani trochu pochybnosti na platnost a oprávněnost papežských dekretů. Von Dollinger podává tento neuvěřitelný obraz:

Bylo řečeno, že Boží Náměstek na zemi jedná jako Bůh, který často zahrne mnoho nevinných osob při trestání viníků. Kdo se odváží mu postavit? On jedná pod Božským vedením a jeho činy nemohou být měřeny pravidly lidské spravedlnosti. Zdá se to být paradoxní, ale je historickým faktem, že čím víc podezřelé a skandální bylo chování papežů z pohledu zbožných, tím více cítili náklonnost k útěku od vlastních pochyb a podezření do bezpečí náruče papežské neomylnosti proto, že již od dětství byli učeni, že papež je pánem a vůdcem církve - kterého nikdo nemohl volat k odpovědnosti či mu odporovat.
Petr Cantor již na konci 12 století přiznal, že papežská korupce nemá biblické ospravedlnění ale na druhé straně by bylo rouháním shledávat chyby v papežově chování. (Dollinger)10

Papežská neomylnost & Apoštolská posloupnost.

Na počátku 14 století, povaha neomylnosti církve nebyla ještě dobře definována. Idea, že by papež mohl být osobně neomylný, byla ještě novostí, příliš v kontrastu všemu tradičnímu učení, než aby získala širokou podporu..
Brian Tierney,"Origins of Papal Infability"1
Řím promluvil, spor skončil.

Augustin (354 - 430)
Aby se mohla prosadit potřebnou slepou vírou v papežskou neomylnost a v dogma, že spása je k dostání pouze v římsko katolické církvi, její hierarchie musela nejprve skrýt mnohá fakta a přepsat historii. Jedním příkladem je výše uvedená věta od Augustina. Když, jak se učilo, i jeden z největších teologů církve byl ochotný se podřídit čemukoliv co Řím (papež, a hierarchie) nařídila, potom jistě obyčejný Katolík by měl učinit totéž. Ovšem, to není to, co měl Augustin na mysli! V kontextu tato věta má na mysli zcela něco jiného: Dvě synody rozhodovaly o nějaké sporné věci a římský biskup s nimi souhlasil, což se Augustinovi zdálo "víc než dost," a tak celá věc může být zakončena. To že římský posudek nebyl konečný, a že na to bylo třeba "Concillium Plenarium," už se neříká.2

Nikde ve své bohaté literární tvorbě nepřichází Augustin ani na hony blízko k názoru, že by římský biskup měl mít poslední slovo ve věcech víry či mravů! Ve skutečnosti jednou Augustin prohlásil že Africká církev byla v právu, když odmítla názor římského biskupa Štefana (254-57) ve sporu ohledně křtu. Ani jednou ve všech těch pojednání o mnohých problémech, nenaznačil Augustin, že by římský biskup měl být konsultován jako finální rozhodčí ve věcech víry. Vlastně Augustin ani nenavrhnul, že by papež měl být vůbec konsultován!

Je zajímavé, že když Council v Nicei (A.D 325) rozhodl, že tři biskupové z Říma, Alexandrie a Antiochu, (termín "papež" ještě neexistoval) byli uznáni jako "nadřazení" ostatním biskupům z méně důležitých křesťanských center, římský biskup v tom čase odmítnul takové povýšení. Historik Lars Qualben dále komentuje:
Generální Sněm v Constantinopole (A.D. 381) určil biskupa tohoto města jako Patriarchu; Generální Sněm v Chalcedónu (A.D. 451) věnoval ten stejný titul biskupu v Jerusalémě (opomenuli římského biskupa) a Patriarch Constantinopole, (ne Říma) byl zvolený hlavním biskupem celé církve. Potom co Západní císařství bylo (476) zničeno, císař Constantinopole se stal jediným císařem světa, a tato nová hodnost také přidala prestiž patriarchovi města.
Biskup Říma a patriarch Constantinopole se stali předními rivaly o nadřazenost v církvi. (Qualben,"History of the Christian Church)3

DOKTRÍNA NEJDŘÍVE VYHLÁŠENA CÍSAŘI
Byli to císařové, kdo vlastně prohlásil svrchovanost biskupa Říma nad Západní církví (ne nad církví univerzální!) a nazvali ho "Římským Papežem" už v pátém století. Edikt císařů Valentiniána III. a Theodosia II. (A.D.445) prohlašoval: "Nařizujeme tímto ediktem na věčné časy, že není zákonné pro biskupy gallské, či z jiných provincií se pokoušet o něco, co by bylo proti starým zvykům, bez autority toho ctihodného muže Papeže Věčného Města." (Sidney Z. Ehler, John B.Morrall, "Church and State Through the Centuries" 1954).4

Je nutné poukázat na fakt, že toto uznání papežské autority přichází od císařů, ne z ekumenických sněmů, které by zastupovaly církvi. Hlavním účelem - z hlediska císařů nebylo podřídit se Písmu, ale udržovat jednotu říše, a jednota mezi soutěžícími biskupy byla pro tento cíl nutná. Řím, jelikož byl hlavním městem, musel být centrem duchovní autority právě tak, jako civilní. Kromě toho Katolík, který v tomto nalézá pohodu, musí právě tak přijmout fakt, že i když císařové projevovali úctu vůči papežům, dávali jasně najevo, že stojí nad nimi. Na příklad císař Justinián, v jeho ediktu (17 duben 535) o "vztahu mezi církví a státem" prohlásil:" Pochopitelně je rozdíl mezi duchovními a světskými prvky v křesťanské společnosti - ale pro všechny praktické potřeby, císař má kontrolu nad oběma a dohlíží, jak je také povinný, na morální stav duchovenstva." (Ehler, Morrall)5

Bude to trvat ještě staletí, než papežové zřídí svou autoritu nad císaři a králi a ještě mnohem déle, než dosáhnou uznání jak papežské neomylnosti, tak i vlády nad celou církví. Faktem je, že sněmy uplatňovaly svou autoritu nad papeži. Více než jeden sněm sesadil rivalského "nápadníka" na Petrův trůn, který tvrdil - právě tak jako ten druhý - že je tím pravým Náměstkem Krista. I když - tu a tam - se římský biskup pokoušel - pro své vlastní sobecké důvod - uchvátit autoritu nad celou církví, nebylo to nikdy přijato celým Křesťanstvem a ani tonemohl ukázat ať už v tradici či v nějakém schválení sněmu až když se přiblížilo druhé tisíciletí. Tento nárok se konečně dočkal schválení na Západě, 19 let po Velkém Schizma když, v r. 1073. papež Řehoř VII. zakázal všem Katolíkům, nazývat papežem kohokoliv jiného než biskupa římského.
Před tímto zákazem mnoho biskupů bylo láskyplně oslovováno jako "pope," či "papa." Přesto že římsko katolická církev má seznam "papežů" od samého počátku, a všichni údajní biskupové Říma jsou tak nazýváni, ve skutečnosti tento fakt nebyl obecně přijat před 1073.

ZÁCHRANA NEOMYLNOSTI JEJÍM POPŘENÍM.
Ukázali jsme že způsob, jakým mnozí papežové svůj úřad získali, (vojenskou mocí, používáním prostitutek, koupí, skrze vládce, pomocí násilí ulice a.t.d.) popírá tvrzení, že papežství přicházelo z neporušené linie až od Petra. Už ta skutečnost, že více než jeden papež seděl na "Petrově trůnu" ve stejné době, každý z nich s tvrzením, že "on je tím pravým, neomylným, "Nástupcem Petra" každý z nich použil své údajné právo exkomunikace na toho druhého. To vše dokazuje, že teorie "apoštolské posloupnosti" je výmyslem! Poslední případ, kdy více jak jeden "aspirant" si dělá stejné nároky na papežství - ten celý problém byl vyřešený způsobem, která vlastně ničí jakýkoliv nárok na "papežskou neomylnost"

Na počátku patnáctého století byli tři lidé, kteří si dělali nárok na papežský trůn. Byl to Řehoř XII., (1406-15), jehož první papežský čin bylo zastavit papežskou korunu, aby za 6000 florintů zaplatil své dluhy z hazardní hry, Benedikt XIII., (1394-1423) z Avignonu (jeden z mnoha papežů, kteří žili v Avignonském paláci během schizma, které trvalo víc jak 100 let) s Římem a Avignonem kteří, každý z nich, tvrdil že je tím pravým papežem, a exkomunikovali jeden druhého. Potom Alexandr V. (1409-10) jehož hlavní zábavou bylo hodování, a který byl obsluhovaný 400 sluhy, všechny ženy. Poslední papež byl otrávený Baldassarem Cossou, který si osvojil pontifikát na jeho místě pod jménem Jan XXIII. (1410-15)

Všichni tři byli sesazeni Kostnickým Sněmem až do doby největšího sněmu Západu, s přítomnými 300 biskupy a zástupci patnácti univerzit. I když dnes je ukazován jako "antipapež," byl to papež John XXIII., který formálně zahájil Sněm na svátek "Všech Svatých " 1414. Takové byly intriky kolem sjezdu církevních vůdců, že kolem 500 těl skončilo v nedalekém Kostnickém jezeře během těch 4 let "křesťanského" shromáždění! Dále bylo zaznamenáno, že bylo zapotřebí přivést 1200 prostitutek, aby udržely biskupy a kardinály v dobré náladě! A přesto ten stejný sněm odsoudil Jana Husa do plamenů za učení, že není vyšší autority než Písmo, které má každý, i duchovní a i papežové poslouchat a žít svaté životy.
Z těch tří papežů, kteří tvrdili že každý z nich je tím pravým Náměstkem Krista, pouze Řehoř XII. je dnes na listě jako legitimní papež, (přesto že byl sněmem sesazen) ti druzí dva, jako proti-papežové). Když v roce 1958 nástupce papeže Pia XII. si vzal jméno Jan XXIII. více než jedna katolická katedrála musela udělat opravu, protože jméno Jana XXIII. bylo již na listě papežů.
Ten původní papež Jan XXIII., byl popsán jako "bývalý pirát," "hromadný vrah," "masový smilník" s inklinací pro jeptišky, "vyděrač," "pasák prostitutek," "podvodník." (Peter de Rosa, "Vicars of Christ" 1988)6

Je to ironie, která by se měla stát operou: Papež Jan XXIII., který sněm zahajoval, byl sněmem odsouzený do vězení. Bylo s ním zacházeno mnohem mírněji, než si zasloužil. Původních 54 obvinění snížili na pouhých pět. Edward Gibbon v "History of the Decline and Fall of the Roman Empire": Ta nejskandálštější obvinění proti Janu XXIII. byla potlačena. "Náměstek Krista" byl obviněný z pirátství, vraždy, sodomie, znásilnění a incestu. Zatím co neúplatný Jan Hus byl upálený na hranici Sněmem Kostnickým za to, že žádal reformu církve, Jan XXIII. dostal 3 roky za své hnusné zločiny. Kardinál Oddo Colona byl jmenován novým papežem Kostnickým Sněmem a přijmul jméno Martin V. (1417-1431) Potom co byl bývalý papež Jan XXIII.

propuštěný z vězení, papež Martin V. ustavil tohoto hromadného zločince za biskupa z Frascati a kardinála z Tusculum. Potom, z titulu moci římsko katolické církve, Kardinál Baldassare Cossa ustavoval kněze, a slavnostně měnil oplatky a víno na tělo a krev Ježíše Krista - alespoň to bylo to, co věrní věřili. Jako kardinál, bývalý papež Jan XXIII. bývalý trestanec, byl kvalifikován dávat svůj hlas při volbě nového papeže spolu s dalšími kardinály, kteří nebyli příliš vzadu na seznamu zločinců. Ironicky, Kostnický Sněm zachránil církev před třemi bojujícími papeži tím, že prosadil svou autoritu nad papežstvím. Hlasování bylo jednomyslné z ustavení následujícího principu:
Každý zákonně svolaný ekumenický sněm, který representuje církev, odvozuje svou autoritu přímo od Krista a každý, včetně papeže je podřízený sněmu v otázkách víry, a v reformaci církve.7

Kdyby byla papežská neomylnost - jak ji známe dnes - uznávaná tehdy, vyřešení dilematu třech papežů by bylo nemožné. Dogma papežské neomylnosti, které bylo potvrzeno při Prvním Vatikánském Sněmu v 1870, je popřením autority, kterou dřívější Sněm Kostnický prosadil nad papeži, aby zachránil církvi. Komentáře von Dollingera jsou zajímavé už proto, že jeho kniha vyšla několik týdnů dříve, než Vatikán I. popřel autoritu předešlého sněmu, Sněmu Kostnického, ve při: Moc sněmu nebo moc papežská:
Řehoř XII. a Benedikt XIII. byli opuštěni kardinály a vše co se dalo považovat za římsko katolickou církev, se odehrálo ve Sněmu Kostnickém. Pakliže je papež podřízený sněmu, není neomylný! Církev a Sněm, který ji representuje dědí Kristovy sliby a ne papež, který se může mýlit stranou Sněmu a může být Sněmem souzen.
Dekrety sněmu popírají základní pozici papežského systému, který je tímto velmi výmluvně označený jako omyl a zneužití.
A přesto tento systém převažoval v administraci církve po staletí, byl vyučován v kánonském zákonu, v knihách a školách náboženských řádů - obzvláště v tomistické literatuře, a byl předpokládán a potvrzen papeži, kteří jsou novou autoritou zákonů církve. A nakonec: Nikdo nepromluvil v jeho prospěch, nikdo neoponoval doktrínám Kostnice, nikdo neprotestoval! (Dollinger)8
Papežští Heretici Bible a Galileo

Jak už jsme poznamenali, hereze přináší automatickou exkomunikaci. I jen jediný papežský heretik, který by svou herezi neodvolal, by přerušil údajnou linii apoštolské posloupnosti od Petra. Jak jsme již dokumentovali, bylo mnoho papežů kteří byli obvinění z hereze jinými papeži či sněmy a někteří z nich byli formálně exkomunikováni:
Papež Hadrián VI. (1522-23), který osobně vyhlásil papeže Celestýna III. (1191-98) prohlásil, že papež Jan XXIII. byl pouze jeden v dlouhé řadě heretiků.

DLOUHÝ ZÁSTUP PAPEŽSKÝCH HERETIKŮ.
Mezi nejrannějšími známými heretiky, kteří seděli na údajném trůnu apoštola Petra by Liberius (352-66). Když byl donucen do exilu pro spor s císařem, Liberius dostal nabídku k návratu domů, pakliže odsoudí Athanasia, který vedl boj proti Arijské herezi. Liberius, který nijak na doktrínách netrval, povolil císaři a tím se postavil na stranu těch, kteří tvrdili, že Syn je méně než Otec - názor, který církev vytrvale odsuzovala jako herezi nejhoršího druhu.
Heretičtí papežové se vyskytovali dost často Innocent I. (401-17) a Gelasius I. (492-96) prohlašoval, že děti jdou přímo do pekla pakliže zemřou - i když byly pokřtěné a zemřely před přijímáním. Jistě, když člověk vezme Jana 6:53 literárně, jak učí Katolicismus, potom papežové měli pravdu! Tento pohled byl odsouzen Sněmem v Trentu.

Během posledních dvou let svého pontifikátu, Sixtus V. 1585-90. přepsal celou latinskou Bibli, přidal fráze a věty, změnil tituly žalmů, a vynalezl svůj vlastní systém kapitol a veršů. V jeho papežské bule, (údajně neomylné prohlášení ve věcech víry a mravů k celé církvi) prohlásil, "Plností Apoštolské Moci" že jeho nový "překlad" Bible, musí být přijatý jako "pravdivý, zákonný, autentický a bez pochyb či diskusí přijatý celou veřejností i v soukromých diskusích, ve čtení, v kázání a vykládání." Kdokoliv by neuposlechl, bude exkomunikován.
Pochopitelně, když se duchovenstvo seznámilo s papežovou "domácí prací," která okamžitě udělala Trentem schválenou Latinskou Bibli zastaralou, zároveň s celou literaturou, která na ni navazovala, byli totálně šokováni! Naštěstí Sixtus o pár měsíců později zemřel a Bellarmine vymyslel "kouřovou clonu." De Rosa vysvětluje:
Na Bibli byla uvalena spousta papežské moci, kompletně s "obložením" exkomunikací, a všechno to bylo plné omylů.
Akademický svět se ocitnul ve zmatku. Protestanté měli pochopitelně radost z potíží katolické církve. V listopadu 1590 se Bellarmine vrátil do Říma. Osobně se mu ulevilo protože Sixtus, který ho chtěl umístit na index (zakázané knihy či autoři) zemřel. Bellarmine se obával o prestiž papežství a radil novému papeži aby lhal. Někteří z jeho přívrženců to popírají. Jejich úkol byl obrovský.

Volba byla jednoduchá: Veřejně připustit že se papež mýlil v kritických otázkách Bible, a nebo se pokusit všechno zakrýt. Zde byl výsledek nepředvídatelný. Přesto Bellarmine navrhoval druhou možnost. (De Rosa, "Vicars of Christ)1
Bellarmine a skupina oddaných učenců se pustili do práce a šest měsíců opravovali papežovy omyly. Byla vydána nová edice "Sixtova Bible," jako kdyby to bylo pouze další vydání té stejné Bible - byl vyvinut maximální pokus o získání všech původních výtisků heretické Bible, které byly potom spáleny. Jak by se dalo očekávat, několik kopií uniklo hledání (jedna je v Oxfordské knihovně Bodleian) Tyto Bible nám dávají další důkaz o tom, že papežové neomylní nejsou a že k udržení této lži je církev ochotna i lhát.

GALILEO A INKVIZICE.
Další důkaz (kdyby byl zapotřebí) o tom že papežové nejsou neomylní najdete v tragi-komickém případě Galilea. Na obranu církevního dogma, papež Urban VIII. (1623-44) vyhrožoval starému a velmi nemocnému Galileovi mučením, pakliže neodvolá své tvrzení, že se země otáčí kolem slunce. Svým prohlášením, že tento objev je proti Písmu, měl papež Galilea na kolenou ve strachu o život. Galileo odvolal svou "herezi" před Svatým Úřadem Inkvizice! Geocentrický pohled zůstal oficiálním dogmatem katolické církve po staletí a jeden neomylný papež za neomylným papežem toto dogma potvrzovali: Země byla středem vesmíru a všechna nebeská tělesa, včetně slunce, se kolem ní otáčejí.
Až teprve v roce 1992 (!)Vatikán, po 14 měsících studia konečně přiznal, že Galileo měl pravdu. Toto připuštění je zároveň uznáním faktu, že mnozí papežové, kteří prohlašovali že Galileo neměl pravdu, jsou sami omylní tvorové schopní udělat falešné výklady Bible. A přesto Vatikán II. opět potvrdil dogma že pouze "magisterium," vedené neomylným papežem může vykládat Písmo a že všichni Katolíci musí jejich výklad přijmout.
Není divu, že Vatikán II.
omezuje své schválení biblické neomylnosti na problémy týkající se víry a mravů! Prohlašuje: "Učit knihy Písma pevně, věrně a bez chyb - pravdy které Bůh, pro naší spásu, svěřil Svatému Písmu." (Flannery)2 Řád Rytířů Kolumbových parafrázuje tuto část takto: „A tudíž Bible je bez jakéhokoliv omylu tam, kde se dotýká náboženské pravdy odhalené pro naší spásu. Není nutně neomylná ve věcech týkajících se přírodních věd a pod.(kurziva v originály)“3 Zřejmě Bůh, který stvořil vesmír a inspiroval Bibli, neví příliš mnoho o přírodních vědách!

Magisterium, které se prohlašuje za neomylné a za jediného vykladače Písma, je zřejmě velmi daleko od neomylnosti a proto musí mít nějakou omluvu pro vědecké omyly, které dělá. A tak se to svede na Bibli. V tom že popírá osobní, individuální a morální odpovědnost člověka za dbaní Božího Slova, římsko katolická církev se drží posledního zbytku autority, kterou kdysi měla nad životy a nad svědomím všech lidí i jejich vlád.

A co Tradice?

Římský Katolicismus se neodvolává pouze na Písmo a jenom na Písmo, ale opírá se také o "tradice", údajně převzaté od dob apoštolských. Ale neexistuje žádná katolická tradice, která by se dala vystopovat zpět k apoštolům! ŽÁDNÁ! Katolické tradice vznikly mnohem později a idea neomylnosti je jednou z těch posledních tradicí. Už ta myšlenka o prohlášeních "ex cathedra," tak důležitá pro "neomylnost," byla nepředstavitelná ještě před 16 stoletím!
Kromě toho se připouští, že tradice procházely mnoha změnami. Vatikán II. přiznává že "Tradice, které přicházejí od apoštolů činí pokrok existuje vzrůst vnitřního pohledu do skutečností a slov která se předávají. (Flannery)1 Dále pokračuje:

Svaté Písmo je řečí Boha, jak je psáno pod dechem (inspirací) Svatého Ducha. A Tradice sděluje Boží Slovo v celé své úplnosti, jak bylo svěřeno apoštolům Pánem Ježíšem Kristem a Duchem Svatým. A tak Jak Písmo, tak i Tradice musí být akceptovány a ctěny na stejné úrovni cítění, oddanosti a úcty.. Je proto zřejmé, že ve svrchovaně moudrém ustavení Boha, posvátná Tradice, posvátné Písmo a Magisterium církve jsou spojeny a sjednoceny tak, že žádné nemůže stát bez toho druhého. Společnou prací, každý svým způsobem pod akcí Svatého Ducha, všichni přispívají k spáse duší. (Flannery)2
Okamžitě vidíme v tomto prohlášení vážné problémy: Bible není postačující sama o sobě, neobsahuje celou pravdu, kterou ke spáse potřebujeme. Musí být podpořena tradicí a vyložena "Magisteriem církve." Ani katolická církev s magisteriem, ani tradice církve neexistovaly po 2000 let Starého Zákona, a zřejmě Boží Slovo té éry které platí podnes - a které je obsahem větší než Nový Zákon, nepotřebovaly ani tradici, ani magisterium. Vidíme jak důkladně tato katolická idea že "Bible je nedostačující," je v kontradikci s Písmem.
Ovšem problém zde ještě nekončí.
Bez jakýchkoliv elektronických záznamů toho co bylo kdysi řečeno, je zhola nemožné vystopovat jakoukoliv slovní tradici za posledních deset let - tím méně 1900 let zpět k apoštolům! Mluvená prohlášení nenechávají za sebou trvalý záznam, který by se dal ověřit. Problém by se nevyřešil ani tím, kdyby někdo na počátku druhého století, či pouhých 50 či 100 let sepsal to, co by vydal za dřívější ústní učení, protože to stále ponechává časovou mezeru bez možnosti ověření. Prostým faktem je, že římsko katolická církev se vší její rétorikou o tradici, není schopná dokázat že alespoň jedna z jejích tradicí přichází od apoštolů!

Kristus citoval z Písma a řekl, že všechno musí být splněno. (Marek 14:49, Lukáš 24:44) Ani jednou se nezmiňuje o tradici - což je velmi podivné, pakliže tradice je nezbytnou částí Písma!. Pavel nás ujišťuje že "celé Písmo je dáno Boží inspirací." (2Timoteovi 3:16, 2 Petr 1:20-21) Žádné takové ujištění o tradici. Pavel říká Timoteovi:"hlásej Slovo Boží, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivosti a doktríně." (2Timoteovi 4:2). Pavel nikdy nevyzval k učení tradice. Opět podivná mezera, pakliže je tradice důležitá či alespoň platná.

Neexistuje žádná židovská tradice Starého Zákona, která by existovala od Mojžíše, Davida či Izaiáše a které by měla být udržována jako dodatek k Božímu Slovu! Kristus neměl ani jedno vlídné slovo k tradicím Židů, ale odsoudil je jako perverzi Božího Slova, které se tím stalo neefektivním. (Matouš 15:1-9) On by jistě netrval na tom, aby se církev spoléhala na snadno překroucené orální tradice, ale dal jí - jako dal Israeli - veškeré instrukce a rady které potřebovala v písemné formě.

BIBLICKÉ ODKAZY NA TRADICI.
Slovo "tradice" ať už v jednotném či množném čísle se vyskytuje 14x v Novém Zákonu. Osm poukazů (Matouš 15:2, 3, 6, Marek 7:3, 5, 8, 9 a 13) jsou Kristova prohlášení v evangeliích a všechna jsou hanlivá na adresu tradice, jak jsme poznamenali o větu dříve. Pavel činí pět odkazů, ze kterých dva jsou jasně odsouzející (Koloským 2:8, Galackým 1:14) Jeden odkaz Petrův (1 1:18) je také hanlivý. To nám ponechává tři příznivé poukazy Pavla: "Chválím vás, že si mne stále připomínáte a držíte se tradice, kterou jste ode mne přijali" (1 Korintským 11:2). "a proto bratří stůjte pevně a držte se tradicí které jste byli naučeni, ať už slovem či písmem." (2 Tesal. 2:15). "přikazujeme vám bratří, ve jménu Ježíše Krista, aby jste se stranili bratra, který vede zahálčivý život a nežije podle tradic, které jste od nás přebrali."..(2 Tesal. 3:6)....
V těchto třech verších leží celá obhajoba tradic Katolicismu! A přesto žádný z těchto veršů nepoukazuje na katolické tradice, jak se tak vyvinuly po staletí od doby apoštolů.
Pavel zřejmě mluvil o věcech, které on či jiní apoštolové učili. On neměl na mysli tradice, které se mohou jednou vyvinout pod vlivem ještě neznámých vůdců církve někdy v budoucnosti. A tudíž: Pakliže nemůže být demonstrováno, že nynější katolická tradice byla nejprve kázána apoštoly a zůstala v původní čisté formě až k nám, potom tyto tři verše neposkytují žádnou podporu! A my už jsme ukázali, že je nemožné připsat kteroukoliv tradici zpět k apoštolům.

Kromě toho, římsko katolické tradice jsou v kontradikci k jasnému učení Bible a tudíž není možné, že by je apoštolové učili! Dokonce jsou kontradikce i mezi samými tradicemi! V jeho "On the Study of Sacred Scriptures," papež Lev XIII. (1823-29) píše, že Otcové církve "někdy vyjadřovali myšlenky své doby, a tak dělali prohlášení, která už nyní byla opuštěna jako nesprávná." Také jsme viděli, že byly vyráběny falešné dekrety a ty se staly základem pro velkou většinu tradicí a dokonce i kánonskéhu zákona, a tak zůstaly až do dnešních dnů.

ÚSTNÍ TRADICE - ÚČELOVÝ FAKTOR.
Zatím co Nový Zákon byl v procesu tvoření, byla jistě doba, kdy se ranná církev musela spoléhat pouze na orální učení apoštolů. Máme ale dobrý důvod k víře, že veškeré učení inspirované Svatým Duchem, které mělo být určeno i pro další generace Křesťanů, bylo jistě dáno na papír. Toto je pravdivé z důvodů, které jsme již dříve uvedli: 1) Neexistovala žádná ústní tradice předávaná generací za generací od Mojžíše, Davida či Samuela pro celý Israel - proč by měla být nějaká pro Církev? 2) Kristus odsoudil všechny tradice, které rabíni vyvinuli a řekl že překrucují Boží Slovo. Tak proč by chtěl pro svou Církev takový vliv? 3) Je zcela nemožné vystopovat orální tradici až zpět k původním zdrojům, nebo si být jistý její přesnosti. 4)

Ústní podání musí být každopádně pozměněno v procesu předávání od generace ke generaci. 5) Ne všechno co Pavel či druzí apoštolové kdy řekli, bylo na úrovni Písma a určeno pro Křesťany všech dob. Jediné jisté rozlišení bylo: Učení pro všechny časy zapsat. Že apoštolské ústní učení, které bylo zamýšleno pro všechny časy, bylo takto vyznačeno samými apoštoly. Takové důkazy máme v dopisech od Pavla. V 1Korintských 11:23 uvádí, že jim prezentuje písemně to, co je dříve učil ústně: "to co jsme vám už dříve řekl...". V 2Tesalonským 2:5 Pavel uvádí stejný případ: "Nevzpomínáte se, že když jsem byl mezi vámi, tyto věci jsem vám řekl?" Prostě jim (a i nám) dával něco písemně, co je před tím učil osobně a mezitím na tom pracoval a podává další lepší porozumění.
To samé je pravdou o tradici na kterou naráží v 2Tesalonským 3:6. A opět vyzdvihuje:"když jsme byl s vámi, toto jsem vám přikazoval" (ústně). Petr říká to stejné: "snažím se, aby jste si mohli tyto věci připomínat po mé smrti."(.2 Petr 1:15) Jinými slovy napsal to, co jim už dříve řekl aby to zůstalo čisté, nezměněné po jeho smrti.

Pavel se velmi zajímal o falešné doktríny. Spousta jeho psaní byla opravování herezí. Varuje Efezské starší:"Vím že po mé smrti přijdou draví vlci a nebudou stádo šetřit." (Skutky 20:29) Bylo by proto nelogické se domnívat že by Pavel nezapsal všechno, co jej inspiroval Svatý Duch aby učil. Když lidé překroutili slovo psané, jak snadnější bylo zkorumpovat to, co bylo předáváno ústně - jak tak paměť chybovala a přišly nové generace, které nikdy neslyšely originál.

A CO TRADICE PSANÁ?
Psaná tradice v Katolicismu přichází z děl tak zvaných Otců církve. Bohužel, velká část podvodu je pomíchaná a často se nedá rozeznat od faktů. Tyto podvody se staly zdrojem idejí, které zůstávají jako dogmata až podnes, jako na příklad prohlášení přiřčené v "Isidorian Decretals" papeži Juliovi (asi 338) že "Církev římská má právo otevírat i zavírat nebeskou bránu každému o kom se rozhodne," a že papežové zdědili "nevinnost a svatost Petra," a jsou tudíž svatí a neomylní a "celé Křesťanstvo se musí před nimi chvět." (Ignaz von Dollinger, The Pope & the Council")3 Taková prohlášení jasně nejsou biblická. Ze své podrobné studie původních historických dokumentů von Dollinger píše:

Koncem pátého a začátkem šestého století, proces vyrábění padělků a fikcí byl v plném proudu. Potom začalo zpracování vymyšlených skutků římských mučedníků. To pokračovalo po několik staletí a které se, pod tlakem moderní kritiky, Řím nakonec vzdal. Zatím co tendence k falšování dokumentů byla v Římě tak silná, je podivné, že po tisíc let nebyl učiněný pokus vytvořit kolekci kánonů - víc než dvacet Synod se v Římě uskutečnilo od A.D.313, aniž by se byl zachoval jeden jediný záznam! (Dollinger)4
Fiktivní, vykonstruovaná tradice se vyráběla a eventuálně se stala podkladem pro téměř celý papežský systém a pro většinu zákonů kánonu. Byly to podvržené "Decretals," revidované a přepracované století za stoletím, které formulovaly římský Katolicismus, jak jej známe dnes. Von Dollinger podává další informace:
Řehoř VI. se považoval nejenom za reformátora církve, ale jako božsky pověřený, založil zcela nový řád.. Řehoř se obklopil správnými muži pro vypracování takového systému.
Anselm může být nazván zakladatelem nového gregoriánského (Gregory = Řehoř) systému církevního zákona za prvé: Upravením do pohodlné pracovní formy všechny potřebné části Isidorianských podvrhů, které by posloužily papežskému absolutismu. Dále změnou církevních zákonů přídáním nových výmyslů a fikcí. Opatrně a chytře, jak tak gregoriánská "parta" se dala do práce, všichni žili ve světě snů a iluzí o minulé době a starých národech. Nemohli uniknout nevyhnutelné nutnosti demonstrovat tento nový systém do denního života církve a je téměř nemožné rozlišit, kde se nedobrovolný klam mění na úmyslný podvod. Cokoliv potřeba vyžadovala, bylo to vybráno ze zásuvek mýtů a to velmi horečně a bezohledně. K tomu se přidaly nové výmysly a velmi brzy každý nárok či tvrzení Říma se dalo dokázat z "legitimních" dokladů, zhotovených podvodnými záznamy a dekrety...(Von Dollinger)5

"Decretals" se používaly k vybudování fiktivních prohlášení papežů (které se potom staly zákonem) a aby bylo možné postavit tradici (a to ještě falešnou tradici!) na stejnou úroveň s Biblí. Kromě toho, na rozdíl od Bible, která je k dostání v jedné knize, tradice je obsažená v mnoha svazcích údajných písemností Otců církve a dekretech Sněmů. Velmi obsažné a nedostupné průměrné osobě se sestává: Z 35 svazků církevních Otců, většinou končící Řehořem I. v A.D. 604. Dalších 35 svazků dekretů církevních sněmů, asi 25 svazků o proslovech, prohlášeních a dekretech papežů, asi 55 svazků údajných výroků a skutků svatých - asi 150 svazků dohromady. Richard Bennett, bývalý katolický kněz vysvětluje dále:

Normální římsko katolický biskup či kněz - nemluvě o obyčejném Katolíku - není nikdy schopný najít celou tradici, nebo si ji přečíst, protože je psána v mnoha mrtvých cizích jazycích. Ale i kdyby byly k dostání překlady, člověk nikdy nezvládne 150 svazků takovým způsobem, jako Bibli. A proto prohlášení, že Bible plus svatá tradice tvoří jedno ložisko Písma, je zcela absurdní!6
Jasně, jen svým obsahem katolická tradice převažuje Bibli v poměru 150:1. A tak průměrný Katolík nemá přístup k největší části toho, co katolická církev nazývá "Boží Slovo." Kromě toho, na rozdíl od Bible, (se kterou je často v kontradikci), psaná tradice a oficiální dogma církve se často měnily, dokonce navrhujíce kontradikční názory na tak důležité otázky jako potraty. Většina Katolíků nemá ani potuchy o tom, že neomylná církev a neomylní papežové několikrát změnili názory na tento subjekt, což je z dnešní perspektivy, zcela nemyslitelné!
Od pátého století přijala církev Aristotelův názor, že embryo prochází stupni vývoje od rostlinného, přes živočišný až do posledního, lidského. A tak Řehoř VI.
(1045-46) prohlásil: "Není vrahem ten, kdo způsobí potrat dříve, nežli se dostane duše do těla." Řehoř XIII. (1572-85) řekl, že není vraždou zabít embryo před 40 dnem, jelikož "není ještě lidské." Jeho nástupce, Sixtus V., který přepsal Bibli, se svým předchůdcem nesouhlasil. Jeho bula z r. 1588 udělala všechny potraty důvodem pro exkomunikaci. Jeho následovník, Řehoř XIV., tento výno s obrátil zpět o 180 stuňů. V roce 1621 vydal Vatikán další pastorální nařízení, které povolovalo potraty do 40 dnů. Dokonce ještě v osmnáctém století, Sv.Alphonsus de Liguori, největší morální teolog církve, popíral že by duše existovala již od početí a povolil určitou volnost, obzvláště když byl ohrožený život matky Konečně v roce 1869, Pius IX prohlásil že každé zničení embrya je vražda a podléhá trestu exkomunikace - názor, který zůstal až podnes.

Koniec vytlačenej stránky z https://referaty.centrum.sk