Jan Pavel II., vlastním jménem Karol Wojtyla, nynější papež, přichází na svět 18. května roku 1920 v Polsku, ve slezských Wadowicích v rodině někdejšího důstojníka. Dětství Karolovi mu pak přinese několik osobních tragédií - je mu devět, když umírá jeho matka, a dvanáct, když umírá jeho šestadvacetiletý bratr Edmund. Vzdělání získává Karol Wojtyla, vychovávaný již jen otcem, na gymnáziu - při studiu píše básně, hraje divadlo, hodně času věnuje sportu, podniká dlouhé horské túry v polských Pieninách a Vysokých Tatrách. V roce 1938 Karol Wojtyla s výborným prospěchem maturuje, vyniká zejména v polštině a v náboženství. Jeho další kroky pak nesměřují na teologickou fakultu, jak by se mohlo zdát, nýbrž na Jagellonskou univerzitu do Krakova, kde studuje polskou filologii. Ve vysokoškolském prostředí se budoucí papež intenzívně zabývá literární tvorbou, píše řadu kvalitních básní, zkouší psát i dramata. Když pak 1. září 1939 napadnou polské území vojska nacistického Německa, vstupuje Wojtyla do řad studentské vojenské legie. Ale polský národ nemá šanci, 28. září je Polsko obsazeno.
Tento fakt pak znamená konec Wojtylova, a nejen jeho, samozřejmě, vysokoškolského studia - všichni lidé mezi osmnácti až šedesáti lety podléhají pracovní povinnosti. Karol nastupuje do kamenolomu, patřícímu chemické továrně firmy Solvay u Krakova - tady vystřídá několik zaměstnání, až nakonec v roce 1941 zakotví v čistírně sody...

Brzy na to umírá Wojtylův otec - syn objeví jeho tělo po návratu z noční směny v chemičce. Pak se již začíná pomalu ale jistě rýsovat Wojtylova církevní kariéra - Karol Wojtyla se hlásí do řádu bosých karmelitánů, je pevně rozhodnut stát se knězem. Ale do kláštera z chemičky odejít nesmí, navštěvuje tedy tajně bohoslovecký seminář - vše probíhá ilegálně, přednášky i obřady. Kromě této své činnosti je Karol Wojtyla činný i v polském protinacistickém odboji a tajně zkouší nová divadelní představení. Po skončení druhé světové války, v roce 1946, je Karol Wojtyla vysvěcen na kněze. Po vysvěcení odchází do Říma, kde studuje ještě další dva roky, poté přenáší etiku a morální teologii na krakovských a lublinských vysokých školách (v roce 1954 je jmenován profesorem etiky na katolické univerzitě v Lublinu, v roce 1958 profesorem teologie na univerzitě v Krakově). Wojtylova církevní kariéra se začíná psát rokem 1958 kdy je jmenován titulárním zástupcem biskupa v Ombi pro Krakov. V roce 1960 se pak stává vikářem, a roku 1962 kapitulním vikářem krakovského arcibiskupství, v letech 1964 až 1978 je pak Karol Wojtyla metropolitou a arcibiskupem krakovským, od roku 1967 je přitom kardinálem.

V roce 1978, 16. října, je Karol Wojtyla, kardinál a arcibiskup krakovský, zvolen papežem - z Karola Wojtyly se stává papež Jan Pavel II., první papež slovanského původu (a první neitalský papež od roku 1522 a nejmladší papež od poloviny 19. století). Ve svém programovém projevu ze 17. října 1978 se pak nový papež Jan Pavel II. hlásí k závěrům II. vatikánského koncilu, k náboženské svobodě, ke kolegiálnímu rozhodování biskupů i k potřebě posílit disciplínu církve - věrný tomuto projevu pak Jan Pavel II. dodnes bojuje za očistu a integritu učení, proti ničivým a tříštivým silám v církvi. Dne 15. března roku 1979 zveřejňuje Jan Pavel II. svoji první encykliku "Redomptor hominis", v níž zdůrazňuje lidskou důstojnost a obrací se proti kapitalistické konzumní společnosti, která lidi pouze zotročuje.
Velkou pozornost pak vzbudí papežova encyklika z 15. září roku 1981, encyklika "Laborem exercens" - jí Jan Pavel II. odsoudí zbožní charakter práce a vyzve k respektování důstojnosti pracujícího člověka a jeho práv. Roku 1981 se v papežově životě uděje ječtě jedna zásadní událost - 13. května je na papeže spáchán atentát, Turek Ali Agca na Jana Pavla II. několikrát vystřelí z pistole. Jan Pavel II. je těžce raněn a ještě týž den je na římské Gemelliho klinice pět hodin operován. Po několikaměsíční rekonvalescenci se pak papež uzdravuje. Pozadí atentátu na Svatého Otce není dodnes uspokojivě vysvětleno, spekuluje se o možné účasti sovětských tajných služeb. Římský soud, který odsoudí atentátníka k doživotí, se vysvětlení jeho motivu nedočká. Jeden z nejdůležitějších aktů pontifikátu Jana Pavla II. se odehraje patrně o dva roky později, 25. ledna roku 1983, kdy papež podepisuje nový církevní zákoník, zákoník, který poprvé v dějinách církevního zákonodárství vypočítává základní práva křesťana-laika. Svatý otec je i velkým ctitelem Panny Marie, na svých cestách s oblibou navštěvuje mariánská poutní místa, rok 1987 vyhlašuje rokem mariánským - v této souvislosti pak uveřejňuje 25. března téhož roku encykliku "Redemptoris mater". Papež Jan Pavel II. je též významným mírotvorcem - mírotvorná aktivita jeho pontifikátu vyvrcholí 27. října 1986 mírovou modlitbou představitelů všech náboženství v Assisi - ve městě sv. Františka se setkávají hlava katolické církve společně s více než 150 zástupci třiceti tří křesťanských církví a mezinárodních církevních společností i s delegacemi židů, muslimů, hinduistů, buddhistů, šintoistů, sikhů atd. ke společné modlitbě za světový mír.

Také je třeba zmínit, že žádný papež před Janem Pavlem II. necestoval nikdy tak daleko a tak často jako on a zrovna tak o žádném z papežů nebylo nikdy natočeno tolik dokumentárních filmů, napsáno tolik knih a nebylo s ním tolik rozhovorů v tisku či v jiných médiích... - žádný jiný papež toho pro osvětu katolické církve neudělal tolik jako Jan Pavel II. Na druhou stranu je ale třeba zmínit i to, že Jan Pavel II. dokáže být v mnoha věcech (až horlivě) zatvrzelý - interrupce, antikoncepce či požehnání homosexuálnímu svazku jsou pro Jana Pavla II. tabu - stejně zásadně pak papež odmítá eutanazii či svěcení žen, čímž katolickou církev vzdaluje svobodomyslné části (hlavně západoevropské) populace. Jan Pavel II., nejvýraznější osobnost katolické církve 20. a počátku 21. století, trpí poslední léta svého života stále se prohlubujícím onemocněním nervového systému (Parkinsonova choroba), zároveň na jeho zdravotní stav doléhají následky atentátu z roku 1981 - 2. dubna roku 2005 pak papež Jan Pavel II. umírá ve Vatikánu na celkové selhání životně důležitých orgánů.