Když jsem se přesvědčil o La Veyově upřímnosti, musel jsem pro změnu přesvědčit já jeho, že mi nejde o to, abych přidal další ke spoustě podřadných článků, které dělají ze Satanovy církve nějakou bláznivou show, ale o seriózní výzkum. Nastudoval jsem o satanismu, co se dalo, hovořil jsem s La Veyem o historii jeho hnutí a jeho logickém základu a zúčastnil se několika půlnočních rituálů ve slavné viktoriánské faře, která kdysi sloužila jako hlavní stan Satanovy církve. Z toho všeho jsem čerpal materiál pro seriózní článek. Po jeho napsání jsem ale zjistil, že to není to pravé, co by si vydavatelé "solidních" časopisů přáli. Víc by je zajímalo, kdyby můj článek líčil satanismus jako nějakou "ujetou" show. Nakonec to byl Knight, takzvaný časopis "s nahotinkami" či "pro pány", který v září 1968 otiskl první kritický článek o La Veyovi, Satanově církvi a La Veyově syntéze starých legend o Ďáblovi, nauky o černé magii s moderní filozofii a praxí satanismu, kterou všichni jeho stoupenci a napodobovatelé dodnes užívají jako model, průvodce a dokonce i jako bibli.

Můj článek byl začátkem, nikoli koncem (jako v případě ostatních témat, o kterých jsem psal), dlouhé a důvěrné spolupráce. Na jejím základě jsem napsal La Veyovu biografii Ďáblův mstitel (The Devils Avenger), kterou vydalo nakladatelství Pyramid v roce 1974. Když kniha vyšla, stal jsem se řádným členem církve s členskou legitimací, později i knězem Satanovy církve, a tuto hodnost hrdě sdílím s mnoha slavnými osobnostmi. Popůlnoční filozofické debaty, které jsem s La Veyem začal vést v roce 1967, pokračují dodnes, tedy už deset let, občas doplněné fešnou čarodějnicí nebo vlastní hudbou, on u varhan a já za bubny, v bizarním kabaretu, zalidněném superrealistickými humanoidy vytvořenými La Veyem.

Průpravou pro jeho nynější roli mu zřejmě byl celý jeho dosavadní život a prostředí, z něhož vyšel. Je potomkem gruzínských, rumunských a alsaských prarodičů, včetně cikánské babičky, která mu vyprávěla legendy o upírech a čarodějnicích, jaké se předávají z generace na generaci v její rodné Transylvánii. V pěti letech četl časopis Podivné historky a knihy jako Frankestein od Mary Shelleyové a Stokerova Draculu. Přestože byl jiný než ostatní, děti si ho obvykle vybraly za vůdce při hrách na vojáky.
V roce l942, kdy bylo La Veyovi dvanáct, ho fascinace cínovými vojáčky přivedla k zájmu o druhou světovou válku. Ponořil se do vojenských příruček a zjistil, že celé arzenály zbraní, sloužících k výbavě pozemních a námořních armád, lze nakoupit jako bonbóny v samoobsluze a použít k pokoření jiných národů. V hlavě se mu zrodila myšlenka; že přes všechna tvrzení křesťanské Bible Zemi nezískají pokorní, ale silní.

Na střední škole La Vey zazářil jako zázračné dítě. Nejvážnějším studiím se však věnoval mimo školu - ponořil se do studia hudby, metafyziky a okultních tajemství. V patnácti letech se stal druhým hobojistou v San Francisco Ballet Symphony Orchestra. Škola ho nudila, a tak ji rok před maturitou opustil, odešel z domova a přidal se k společnosti Clyde Beatty Circus jako ošetřovatel lvů a tygrů. Krotitel Beatty si všiml, že La Veyovi společnost šelem nevadí, a udělal ho svým pomocníkem.
Protože byl od mládí přímo posedlý láskou k hudbě a ke kultuře, nepřinášela mu práce u Beattyho - drezúra pralesních šelem a jejich předvádění v manéži - žádné uspokojení. V deseti letech se podle sluchu naučil hrát na klavír. To se hodilo, když se jednou cirkusový hráč na varhany před představením opil a nemohl nastoupit; La Vey si byl jist, že neznámé parní varhany zvládne natolik, aby mohl odehrát hudební doprovod představení a nabídl se jako náhrada. Ukázalo se, že zná více skladeb a hraje lépe než profesionální varhaník! Beatty opilce propustil a na jeho místo dosadil La Veye. Doprovázel mimo jiné i Huga Zachinniho, "Lidskou dělovou kouli". a Wallendasovu akrobacii na vysokém laně.