Kniha Luciferova (Vzduch)
Zatykač: Hledá se: Bůh - mrtvý nebo živý, Bohem, kterého chráníte, můžete být vy sami, Několik fakt o nadcházejícím věku satanismu, Peklo, Ďábel a jak prodat duši, Pekelná jména, Láska a nenávist, Satanský sex, Ne všichni upíři sají krev, Žádné nutkání...rozkoš, O volbě lidské oběti, Naplnění ega jako cesta k posmrtnému životu, Náboženské svátky, Černá mše
Kniha Belialova (Země)
Teorie a praxe satanské magie, Tři druhy satanského rituálu, Výzva k těm, kdo chtějí praktikovat tato umění, Rituál aneb Intelektuální dekompresní komora, Faktory ovlivňující provozování satanské magie - A. Touha, B. Načasování, C. Představivost, D. Nasměrování, E. Faktor rovnováhy,
Satanský rituál
A. Věci, které je třeba vědět, než přistoupíte k rituálu, B. Třináct kroků - (A) Jak přivolat partnera k ukojení chtíče nebo navodit sexuálně uspokojivou reakci, (B) Jak zajistit pomoc nebo úspěch osobě, s kterou sympatizujete nebo soucítíte (včetně vás samých), (C) Jak dosáhnout zničení nepřítele, C. Pomůcky užívané při satanském rituálu

Kniha Leviathanova (Voda)
Vyvolávání Satana, Pekelná jména, Invokace k vyvolání smyslnosti, Invokace k přivolání zhouby, Invokace soucitná,
Enochiánské klíče
První klíč, Druhý klíč, Třetí klíč, Čtvrtý klíč, Pátý klíč, Šestý klíč, Sedmý klíč, Osmý klíč, Devátý klíč, Desátý klíč, Jedenáctý klíč, Dvanáctý klíč, Třináctý klíč, Čtrnáctý klíč, Patnáctý klíč, Šestnáctý klíč, Sedmnáctý klíč, Osmnáctý klíč, Devatenáctý klíč,
Doslov Pavla Turnovského

Úvod Burtona H. Wolfa
Jednoho zimního večera roku 1967 jsem se rozjel přes celé San Francisco, abych vyslechl přednášku Antona Szandora La Veye na veřejné schůzi Ligy sexuální svobody. Zaujaly mě novinové články, které ho popisovaly jako "Černého papeže" satanistické církve, v níž jsou křest, svatební i pohřební obřady zasvěceny Ďáblu. Byl jsem tehdy na volné noze a psal hlavně do časopisů. Zdálo se mi, že o La Veyovi a jeho moderních pohanech by se dal udělat dobrý materiál; jak říkají v redakci místních novin, "ďábel je vždycky dobré téma".

Samotné provozování černých umění jsem nepovažoval za něco zvlášť atraktivního, nešlo o nic nového. Sekty uctívačů Ďábla a kulty voodoo existovaly již v předkřesťanské době. V Anglii osmnáctého století si na čas získal jistou proslulost Klub pekelného ohně (Hell-Fire Club), který dokonce měl prostřednictvím Benjamina Franclina určité vazby na americké kolonie. Začátkem dvacátého století dělal tisk skvělou reklamu Aleisteru Crowleyovi, když o něm psal jako o "nejzpustlejším neznabohu světa". Ve 20. a 30. letech se objevily zmínky o "černém řádu" v Německu.
K této zdánlivě uzavřené historii přidal La Vey a jeho organizace nových Faustiánů dvě překvapivě nové kapitoly. Za prvé se rouhavě označovali jako "církev", přestože tento pojem byl doposud vyhrazen pouze různým odnoším křesťanství, a v žádném případě se nevztahoval k tradičnímu sabatu satanistů a vědě o čarodějnicích. Za druhé se se svou černou magii neuchylovali do podzemí, ale praktikovali ji zcela veřejně.

Místo abych si s La Veyem domluvil předběžný rozhovor, při němž bychom probrali jeho kacířské novoty, což obvykle bývá můj první krok, rozhodl jsem se, že ho budu sledovat a poslouchat jako anonymní návštěvník. V novinách o něm psali jako o bývalém cirkusovém krotiteli lvů a eskamotérovi z lunaparku, který nyní vystupuje jako Ďáblův vyslanec na Zemi; chtěl jsem se nejdřív přesvědčit, jestli jde o skutečného satanistu, nebo jestli je to jen šprýmař či šarlatán. Setkal jsem se již dříve s lidmi, kteří se pohybovali kolem okultních záležitostí a přitahovali pozornost; Jean Dixonová bývala mou bytnou, a tak jsem měl to štěstí, že jsem o ní mohl psát ještě před Ruth Montgomeryovou. Všichni okultisté mi ale připadali jako šašci, snobi, pokrytci nebo šarlatáni, a nikdy bych se jejich hokus pokusy nezabýval ani pět minut. Všichni okultisté, se kterými jsem se do té doby setkal nebo o kterých jsem slyšel, byli zastánci bílé magie: údajní jasnovidci, věštci a čarodějnice, kteří své předpokládané mystické schopnosti zakládali na spirituální komunikaci směřující k Bohu. La Vey, který se jim zřejmě vysmíval, pokud na ně přímo opovržlivě neplival, se vynořil mezi řádky novinových článků jako provozovatel černé magie, stavějící na odvrácené tváři přírody a živočišné stránce lidské povahy. Zdálo se, že na jeho "církvi" není nic duchovního.

Když jsem La Veye slyšel poprvé, uvědomil jsem si, že ho není možné spojovat s okultismem. Dokonce se ani nedal označit za metafyzika. Brutálně upřímná řeč, kterou pronesl, byla pragmatická, relativistická a především racionální. Byla zcela neortodoxní: výpad proti zavedenému náboženskému rituálu, potlačování lidského sklonu k tělesnosti, pitomému předstírání zbožnosti během existence, založené na honbě za materiálními statky a bezohledné konkurenci. Byla také plná sardonické satiry na lidské bláznovství. Ze všeho nejdůležitější ale byla skutečnost, že vše mělo logiku. La Vey nenabízel posluchačům nějakou pokoutní, šarlatánskou magii. Byla to jasná filozofie, založená na selském rozumu a tvrdé životní realitě.