Při druhé vyjížďce uviděl nemocného, kterým lomcovala horečka a napotřetí rozkládající se mrtvolu. Naposled uviděl mnicha, v jehož rysech se zračil jasný pokoj povznesený nad všechnu bídu světa. Tyto obrazy stáří, nemoci, utrpení a smrti se nesmazatelně vryly do mladíkovy duše. Zmocnila se ho hluboká nespokojenost, odpor k jeho přepychovému prostředí. Rozhodl se vzdát se majetku i práva na vladařský trůn, v noci opustil svou spící choť a svého nedávno narozeného syna a jako asketa a hledač
spasení z bídy světa se odebral do samoty. Opustil říši svých otců, putoval dál a usadil se v cizí zemi, kde se oddal nejpřísnější askezi a soustředění. Svá pokání vykonával s tak nemírnou horlivostí, že vyhubl na kost a křehké vlasy mu vypadávaly v chomáčcích z těla. Když však takto došel až na samu možnou mez trýznění, poznal, že to není cesta k pravému poznání a askeze se vzdal. Usadil se do stínu stromu pevně odhodlán neopustit toto místo do té doby, dokud mu nevzejde pravé poznání. A zde se stalo, že v nadlidském vidění uzřel věčný koloběh, v němž se všechny bytosti rodí, umírají a znovu rodí. Sama sebe se tázal, proč se proud utrpení stále znovu obnovuje v ustavičném znovuzrozování. Nelze jej nijak zadržet ? Po několika týdenním úporném zápasu o prozření mu vytanula jednoduchá formule o ,,čtyřech ušlechtilých pravdách”, jež se pak stala základem celého jeho učení. Od tohoto okamžiku začala jeho kazatelská činnost. Vyhledal 5 svých bývalých žáků a zjevil jim podstatu svého učení. Buddha po 40 let hlásal toto učení v severní a střední Asii. Zemřel asi v roce 480 před naším letopočtem. Buddhovo učení

Naše znalost vlastní Buddhovy nauky se opírá o tři tzv. pitaky (=košíky), tj. sbírky posvátných spisů, jež svým rozsahem předčí i Bibli. Ty však byly sestaveny teprve ve stoletích následujících po Buddhově smrti a zapsány dokonce ještě mnohem později. Vědeckému bádání se podařilo identifikovat v těchto souborech jádro, které s největší pravděpodobností pochází od samého Buddhy, a odloučit je od pozdějších dodatků a zpracování.