Nejúplněji jsou pitaky zachovány v jazyce pálí, indickém dialektu příbuzném sanskrtu.

Základem buddhistické nauky (dharma) jsou čtyři ušlechtilé pravdy:
1) Na tomto světě je všechno samá strast: narození je strastné, nemoc, stárnutí i smrt je strastná, jakož i styk s nelibým, odloučení od libého, nedosažení žádaného, dosažení nežádaného a také patero lnutí k bytí, to všechno je strastné.
2) Příčinou strastí je “žízeň”, totiž chtivost, tužby, choutky, to vede ke stálému znovuzrozování.
3) Potlačí-li se žízeň, ustanou strasti, neboť není příčiny k jejich vzniku.
4) K potlačení žízně a tím k odstranění strastí vede osmidílná stezka: stezka pravé víry, pravého myšlení, pravého mluvení, pravého jednání, pravého života, pravého snažení, pravé bdělosti a pravého soustředění.

,,Duševní strast souží bytosti vznešené,
tělesná strast souží bytosti nízké.
Duševní a tělesná strast
Věčně hubí tento svět.”
(filozof mádhjamiky Árjadéva)

Budddhistickou věrouku tvoří tedy čtyři ušlechtilé pravdy. Uvědomíme-li si, že tato stručná formule je náboženským vyznáním víry, je nápadné, že v ní není řeči o bohu, nýbrž pouze o strasti jako základním faktu lidského života. Buddhismus je vskutku atheistické náboženství, alespoň ve své původní podobě. V pozdějším vývoji buddhistického náboženství se ovšem i Buddhovi dostalo božského uctívání. Podle dochovaných svědectví však Buddha sám něco takového rozhodně odmítal. Když jej uctivý věřící velebil přemrštěnými slovy a nazýval ho nejmoudřejším z moudrých, Buddha se ho otázal: ”Velká a smělá slova vycházejí z tvých úst.. Ale poznal jsi všechny vznešené muže minulých dob?.. Nechal jsi snad jejich ducha zazářit ve svém duchu?.. A poznal jsi snad i všechny vznešené muže budoucnosti?” Věřící na tyto otázky odpověděl záporně. “Ale pak alespoň znáš mne? Pronikl jsi do mého ducha?” I to věřící popřel. “Proč jsou tedy tvá slova tak velká a smělá? Proč tento nadšený chvalozpěv?”

Buddha také odmítal a posměchem stíhal každý vnější kult. Hleděl jen na nitro člověka a jeho chování. Buddha napadl a popíral autoritu brahmánů, nejvyššího stavu hinduistické společnosti. Postavil se proti rituálnímu obětování zvířat, nabádal své stoupence, aby nezabíjeli žádného živého tvora. Buddha ani neschvaloval výlučnou úlohu brahmánů při výkladu náboženských pravd. Místo toho zdůrazňoval, že kdokoli bez ohledu na svou stavovskou (kastovní) příslušnost, kráčí-li osmidílnou stezkou, může dospět do nirvány.

Buddha též zpochybnil hinduistickou představu átmanu neboli duše - osobnostního vědomí, jež se stále a opětovně znovuzrozuje a převtěluje. Popíral, že by byla nějaká osobní věčná duše nebo setrvalé já či ego. Buddha přirovnával jedince k vozu. Vůz sestává z různých součástí, z kol, z korby, z voje atd. Vzaty odděleně netvoří vůz. Pouze jsou-li účelně složeny dohromady, pak je to vůz. A obdobně, jak učil Buddha, každý jedinec je účelně složen z pěti součástí zvaných skandhy, jež jsou neustále ve stavu proměny. Skandhy, to je patero složek bytosti, díky nimž osobnost existuje na světě. Jsou to vnější podoba nebo tvar, tedy tělesnost, dále pak cítění či pociťování, vnímání, tvůrčí představivost a konečně vědomí nebo zkušenostní poznání. Těmito složkami bytost lne ke světu a lpí na něm.