Interkulturní vzdělávání

Model interkulturního (resp. multikulturního) vzdělávání se v západní Evropě a v severní Americe začíná rozvíjet od konce 60. let v souvislosti s konceptem multikulturalismu, který reflektuje novou společenskou situaci vzniklou v důsledku rozpadu koloniálních impérií, v důsledku stále výraznější emancipace různých sociokulturních skupin odlišných od jednotlivých národních (resp. státních) masových kultur a v důsledku problémů s integrací přistěhovalců ze zemí třetího světa. Ideálem multikulturních teorií je společnost založená na nekonfliktní a rovnoprávné koexistenci různých kulturních, etnických, náboženských nebo jiných skupin, tedy takové společenské uspořádání, v němž jsou minimalizovány projevy jakékoli diskriminace, rasismu a xenofobie. Koncept multikulturní společnosti je alternativou ke společnosti založené na monokulturním modelu národních států, politickým projektem, který upřednostňuje pestrost hodnot, norem a idejí před ideologickou či kulturní homogenitou. Interkulturní vzdělávání je v této souvislosti vnímáno jako jeden z nástrojů k vytváření multikulturní společnosti, čili jako cesta k rozvoji pluralitní občanské společnosti založené na principu soběrovnosti a rovnoprávnosti jedinců i skupin. Vychází z přesvědčení, že mnohé z negativních stereotypů, na kterých je založeno předsudečné jednání vůči minoritním skupinám, jsou dětem a mladým lidem vtištěny v rámci vzdělávacího procesu, který je v národních státech orientován takřka výhradně na předávání majoritní (národní) kultury a jejích hodnot. Obecným cílem interkulturního vzdělávání je proto zprostředkovat žákům nejen poznání vlastního kulturního zakotvení, ale i porozumění odlišným kulturám, rozvíjet v nich smysl pro spravedlnost, solidaritu a toleranci, vést je k chápání a respektování neustále se zvyšující sociokulturní rozmanitosti a otevírat před nimi cestu k porozumění různým způsobům života, myšlení a vnímání světa. Zpracoval Tomáš Hirt
Etnocentrismus
Pojem etnocentrismus představuje tendenci posuzovat odlišné kultury, jejich zvyky, tradice a hodnoty z perspektivy kultury vlastní. Jinými slovy, nositelé všech kultur jsou přesvědčeni, že jedině normy, obyčeje a pravidla jejich kultury jsou správné, platné a pravdivé. Taková perspektiva je však k nositelům odlišných kultur výrazně netolerantní, neboť jiné kultury jsou posuzovány podle standardů, které jim nejsou vlastní a proto jim namnoze nevyhovují.

Navíc je takový způsob pohlížení na jiné kultury hodnotově zatížený, takže ostatní kultury nejsou chápány pouze jako jiné, ale rovnou jako horší než kultura vlastní. V tomto smyslu slouží vlastní kultura kulturám ostatním jako samozřejmý vzor a model, který mohou pouze následovat, neboť jim je takto rozuměno jako odchylkám od optimálního stavu (představovaného kulturou vlatní) či rovnou jako obskurním anomáliím.Tato tendence je primárně vlastní všem kulturám, jedná se tedy o kulturní univerzálii (tzn. skutečnost, která je vlastní všem kulturám světa). Etnocentrismus je sice mechanizmem, který podporuje integritu skupiny resp. kultury, podporuje identifikaci jedince s hodnotamia normami, jíž je členem a usnadňuje proces enkulturace (osvojování si standardů, hodnot a tradic vlastní kultury), zároveň však výrazně znesnadňuje kontakt s nositely kultur jiných, vůči nimž je netolerantní a v mnoha ohledech až agresívní (etnocentrismzs je v tomto smyslu základní složkou všech forem nacionalizmu či rasizmu.)
Jako programová opozice etnocentrizmu byl vytvořen koncept kulturního relativizmu, jehož základem je rozumění všem kulturám jako jedinečným a neopakovatelným. Z tohoto důvodu nemohou být pomeřovány měřírky kultury jiné (tedy etnocentricky). Naopak, veškeré prvky určité kultury (např. infanticida, upalování manželky spolu se zemřelým manželem či kanibalizmus) mohou být posuzovány výhradně v jejím vlastním kontextu, tedy pouze v souvislosti jejích vlastních norem, regulativů, idejí, zvyků a pravidel (s nimiž mohou být v naprostém souladu, přestože těm našim nevyhovují). Zpracoval Marek Jakoubek
Kulturní relativismus
Jádrem koncepce kulturního relativizmu je předpoklad, že jednotlivé kultury jsou jedinečnými a neopakovatelnými entitami. Z tohoto důvodu je nutné posuzovat každou kulturu pouze v jejím vlastním konextu, v souvislostech jejích vlastních hodnot, idejí, norem a tradic. Je totiž zřejmé, že mnoho kulturních prvků, které jsou v souladu s hodnotami a obyčeji kultur, jejichž jsou součástí (kanibalizmus, infanticida či kynofagie) nevyhovuje normám a zvykům kultur jiných (např té naší, evropské). Opačnou pozici - tedy posuzování odlišných kultur měřítky kultury vlastní označujeme jako etnocentrizmus (viz).

Kromě etnocenrizmu (viz) se kulturní relativizmus vymezuje i vůči evolucionizmu, který je založen na představě, že dějiny lidstva jsou unilinieární (tedy představě, že dějiny lidstva celého světa jsou v zásadě jedny, mají všude na světě shodná vývojová stadia a tak jsou kultury odlišné od kultury euroamerické pouhýmu nedovyvinutými stadii vývoje směřujícími tímtéž směrem, pouze jaksi opožděnými.) Vůči tomuto pojetí staví kulturní relativizmus pluralistickou koncepci dějin, jejíž páteří je myšlenka, že se jednotlivé kultury mohou vyvíjet libovolným směrem a krtystalizovat tak do podob vzájemně nesrovnatelných (zatímco evolucionizmus umožňoval poměřování všech kultur měřítky kultury euroamerické, neboť právě ona byla nejvyšším vývojovým stadiem obecné kultury lidstva, ke kterému všechny ostatní kultury směřují)
Vzhledem ke skutečnosti, že kulturní relativizmus nabízí perspektivu, v níž je možné nahlížet jiné kultury s patřičnou úctou, respektem a tolerancí, (a je tak v tomto smyslu koncepcí opoziční ke všem formám nacionalizmu, rasizmu, fašizmu apod...) vytváří teoretické podloží téměř všech koncepcí multikulturalizmu. Je však třeba říci, že na rozdíl od etnocentrizmu, který je kulturám vlastní, je kulturní relativizmus doposud spíše programem a ideou, než popisem reálného stavu.