Soudcovskou nezávislost je třeba chápat jako funkční princip soudnictví v zásadě v trojím pohledu:
- Jako nezávislost moci soudní jako celku na jiných složkách státní moci.
- Jako nezávislost jednotlivých soudů na orgánech moci zákonodárné a zejména na orgánech moci výkonné, a to i místních. Soudy vytváří zvláštní soustavu určenou minimálně zákonem (ne-li přímo ústavou), místní příslušnost soudů se nemusí (ale může) krýt s administrativním členěním státu .
- Jako nezávislost jednotlivých soudců (věcná i osobní) při rozhodování, spočívající v tom, že soudce nemůže být funkčně podřízen představiteli moci zákonodárné nebo výkonné (soudce musí být oddělen od politické moci) a nemůže být vázáván ničím jiným než zákony. Soudce musí mít postavení nezúčastněného a neutrálního ve sporu, kdy tato nezúčastněnost musí být koncipována i vůči státu, i když soud sám je státní orgán.

Specializace soudnictví znamená, že soudy neplní žádnou jinou funkci, než že vykonávají soudnictví, tj. rozhodují spory o právo.
Odborností se rozum, že soudnictví, zejména v Evropě, vykonávají v rozhodující míře vysokoškolsky vzdělání a na soudcovské povolání speciálně připravení právníci, profesionálové, kteří se věnují souzení jako svému výhradnímu povolání. Výkon soudnictví – organizační způsob rozhodování – může být v zásadě koncipován trojím způsobem, kdy rozhoduje:
a) samosoudce,
b) senát složený,
- jen ze soudců z povolání,
- ze soudců z povolání i ze soudců laiků (soudců z lidu, přísedících),
c) porota.

Specializace, odbornost a soudcovská nezávislost jsou organizačními principy moderního soudnictví. Pro řádný chod soudnictví je nutné ještě zajistit nezbytné procesní zásady činnosti soudů, k nimž bývá obvykle řazeno zejména:
a) až na výjimky soud zahajuje jednání pouze na návrh,
b) právo na zákonného soudce, které předpokládá obecná pravidla určování soudní příslušnosti a vylučuje zásahy zejm.