ze strany výkonné (ale i politické) moci,
c) neutralita soudce (nemůže být zainteresován na daném sporu),
d) rovnost (procesní) účastníků řízení,
e) veřejnost a ústnost hlavního líčení
f) v trestním procesu zákaz retroaktivity (zpětné účinnosti právního předpisu), akuzační princip (opakem byl inkviziční princip) a presumpce neviny,
g) dvojinstančnost řízení, pro nějž, musí být vytvořena vícestupňová soustava soudů.

K vnějším znakům soudní moci též patří označení soudců (talár, paruka, plaketa se státním znakem apod.) a vybavení soudní síně (státní znak, předepsané křeslo pro soudce, vyčleněný prostor pro procesní strany apod.).

I když soudnictví je třeba vnímat jako relativně ucelenou soustavu, vyvinuly se postupně vedle soudů obecných i specializované soudy, takže jsou v zásadě tři druhy soudů:
obecné, ústavní a správní.

Obecné soudnictví je historicky nejstarší, obvykle rozlišuje civilní soudnictví a trestní soudnictví. Civilní proces je dále vnitřně diferenncován, v zásadě na řízení nalézací a exekuční. Řízení nalézací se dále člení na řízení sporné a nesporné a nově jako řízení konkurzní a vyrovnávací a řízení zajišťovací. Druhem civilního řízení sui generis je rozhodčí řízení.

Trestní soudnictví řeší 2 státní funkce: právní konflikt mezi pachatelem a státem chráněným zájmem a postih kriminality.
Této vnitřní diferenciaci v zásadě též odpovídá soustava obecných soudů. Tu lze dělit jednak podle jejich specializace (soudy občanské, trestní, obchodní, pracovní, platební, pro věci sociálního pojištění apod.) a jednak podle stupňů (instancí) soudní soustavy (soudy okresní, krajské apod.). Konkrétní podoba soudní organizace má mnoho variant a je určena právním řádem daného státu. Ústavní soudnictví
Myšlenkovým pramenem ústavního soudnictví, spočívajícím na možnosti soudního přezkoumání zákonů z hlediska jejich souladu s ústavou, byl ústavní vývoj Anglie. Ústavní soudnictví v praxi však vzniklo v USA. Po teoretickém rozpracování tvůrců americké ústavy, jehož základem byla myšlenka vytvoření mechanismů, zabraňujících zneužití moci ze strany jednotlivce, skupiny, nebo i většiny, vniklo ústavní soudnictví fakticky v roce 1803 rozhodnutím Nejvyššího soudu USA ve sporu Marbury versus Madison, a to jako funkce obecných soudů. Tímto rozhodnutím byla v USA založena doktrína označována „judical self restraint“ nebo též „judicial Review“ která ve spojení s principem „check and balances“ (brzd a vyvážení) a s „case law system“ znamená možnost obecných soudů rozhodovat o protiústavnosti zákonů. Soudy sice tímto postupem mohou zákon zrušit, avšak v důsledku závaznosti soudního precedentu jej vyřadí z používání. Na evropském kontinentě se myšlenka ústavního soudnictví poprvé objevila v návrhu francouzské ústavy z roku 1795, poté se jeho prvky objevují v teoretických pracech i v návrzích jiných ústav nebo v podobě pravomocí nejvyšších soudů. V evropské praxi se však rozšířil až tzv. „rakouský model“ včleněný do rakouské a československé ústavy z roku 1920 a po druhé světové válce následovaný dalšími evropskými státy. Jeho podstatou je teze, že v případě rozhodnutí soudu o protiústavnosti jsou normativní akty zrušeny či vyhlášeny za neplatné. Soudní výrok má tedy formálně stejnou úroveň jako zákony, vládní, resp.