K účinné obraně práv musí být všechny sporné právní skutečnosti prokázány a co nejvěrohodněji doloženy. K tomu slouží celá řada veřejnoprávních i soukromoprávních institucí, které vznikly k objektivnímu posouzení právních vztahů a k jejich utváření v souladu s právními normami. Těmito institucemi jsou zejména soudy, státní zastupitelství, advokacie a notářství. Stát je jakousi mocenskou organizací, která může donucovacími prostředky regulovat chování lidí. Tato moc státu nad jednotlivcem má své oprávnění v tom, že jedině takto mohou být uskutečňovány určité funkce, nezbytné pro život společnosti – jaké to jsou, resp. jaké to mají být v daném prostoru a v dané době, je jistě věcí diskuse. Musí však existovat i mechanismy, jejichž cílem je zajistit, aby moc státu byla využívána jen k těm odůvodněním cílům, které opravňují existenci a aby nebyla zneužívána. Proto ve vyspělém, moderním státě by nepochybně měly bát již v rámci vlastního státního mechanismu koncipované prostředky, vylučující, napravující, případně i sankcionující případné zneužití státní moci. Obranu společnosti proti zneužití moci sleduje řada institutů, při vybudování státního aparátu, v němž neexistuje jediné mocenské centrum, ale je uplatňována dělba moci. Jedním ze tří pilířů tradičně pojímané a dělené státní moci je moc soudní (vedle moci zákonodárné a výkonné a vedle samosprávy).

Základem soudnictví jako právní instituce moderního státu může existovat pouze ve vazbě na stát – je funkcí státu. Institucionálním naplněním této vazby je vytvoření soudů jako specifických státních orgánů.

Moc soudní - soudnictví je dnes obecně pojímáno jako specifická činnost státu, při níž k tomu určené, na ostatních složkách státního mechanismu nezávislé a náležitě vybavené orgány státu – soudy mají zajišťovat jednu z funkcí státu, tj. garantovat a naplňovat spravedlnost tím, že musí poskytnout ochranu právům fyzických i právnických osob. Za nepřípustnou je uznávána zásada „denegatio iustitie“ (odmítnutí spravedlnosti). Soudy zejména rozhodují spory o právo, vyslovují vinu za porušení práva, resp. ukládají tresty.

Soudní rozhodování obecně spočívá v tom, že soud rozhoduje sporné otázky, aniž by byl sám na výsledku rozhodnutí věcně zainteresován – stojí mezi účastníky sporu, je nestranným arbitrem, rozhodčím.

Na rozdíl od správního orgánu, který si v mezích právních předpisů stanoví kritéria pro rozhodování, soudce tvorbou těchto kritérií nedisponuje.

K úkolům soudnictví v současnosti patří zejména:
- v rámci tzv. obecného soudnictví rozhodovat o občanských a trestních věcech občanskými (civilními) a trestními soudy, přičemž k rozhodování konkrétních sporů mohou být v daném státě členěny specializované soudy (obchodní, pracovní, finanční, vojenské apod.).
- zajištění právní ochrany základních (přirozených) práv a svobod před neoprávněnými zásahy veřejné moci, kterou zajišťuje zejména ústavní soudnictví
- zajištění právní kontroly ústavnosti státních aktů a konání představitelů státní moci – toto „státní soudnictví“ se odráží např. v tzv. impeachmentu (obžaloba z velezrady, resp. ze špatného výkonu úřední činnosti vysokých státních úředníků).
- zajištění právní kontroly zákonnosti aktů státní správy.

Ochranu práv fyzických a právnických osob nezajišťuje v moderním právním státě jen soudnictví. Soudnictví je tradičně chápáno jako označení pro činnost nebo soustavu soudů
a tato činnost a soustava je vázána na stát, je vlastní pouze státu. Určitou výjimku
a kompromis ve smyslu nestátního soudu představují rozhodčí soudy – státem uznávané nestátní instituce, v nichž rozhodci, na základě shodné vůle stran sporu, rozhodují zejména obchodní spory, vznikající v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku.

Principy soudnictví.
Za základní principy soudnictví moderního státu je možné označit:
1) soudcovskou nezávislost
2) specializaci
3) odbornost

Nezávislost soudců je již historickou literaturou formulována jako „conditio sine qua non“ – nutná podmínka, od které nelze ustoupit. Názory na soudcovskou nezávislost (obsah, rozsah
i zajištění) se však vyvíjí a mění. To se projevuje např. v tom, že kontinentální Evropa vidí záruku nezávislosti soudců v jejich jmenování bez časového omezení (na trvalo – s oním možným maximálním věkovým limitem pro výkon funkce soudce), kdežto v USA jsou soudci nižších soudů voleni.

S nezávislostí soudců též bezprostředně souvisí další problém – inkompatibilita (neslučitelnost) funkce soudce s jinou státní, popř. i nestátní funkcí. Z důvodu střetu zájmů by soudce měl reprezentovat výlučně moc soudní činnost která by mohla byť jen zpochybnit soudcovskou nezávislost, by měla být soudci zakázána, zřejmě přímo ústavou, protože jde v podstatě o prolomení principu rovnosti práv občanů.

Soudcovskou nezávislost je třeba chápat jako funkční princip soudnictví v zásadě v trojím pohledu:
- Jako nezávislost moci soudní jako celku na jiných složkách státní moci.
- Jako nezávislost jednotlivých soudů na orgánech moci zákonodárné a zejména na orgánech moci výkonné, a to i místních. Soudy vytváří zvláštní soustavu určenou minimálně zákonem (ne-li přímo ústavou), místní příslušnost soudů se nemusí (ale může) krýt s administrativním členěním státu .
- Jako nezávislost jednotlivých soudců (věcná i osobní) při rozhodování, spočívající v tom, že soudce nemůže být funkčně podřízen představiteli moci zákonodárné nebo výkonné (soudce musí být oddělen od politické moci) a nemůže být vázáván ničím jiným než zákony. Soudce musí mít postavení nezúčastněného a neutrálního ve sporu, kdy tato nezúčastněnost musí být koncipována i vůči státu, i když soud sám je státní orgán.

Specializace soudnictví znamená, že soudy neplní žádnou jinou funkci, než že vykonávají soudnictví, tj. rozhodují spory o právo.
Odborností se rozum, že soudnictví, zejména v Evropě, vykonávají v rozhodující míře vysokoškolsky vzdělání a na soudcovské povolání speciálně připravení právníci, profesionálové, kteří se věnují souzení jako svému výhradnímu povolání. Výkon soudnictví – organizační způsob rozhodování – může být v zásadě koncipován trojím způsobem, kdy rozhoduje:
a) samosoudce,
b) senát složený,
- jen ze soudců z povolání,
- ze soudců z povolání i ze soudců laiků (soudců z lidu, přísedících),
c) porota.

Specializace, odbornost a soudcovská nezávislost jsou organizačními principy moderního soudnictví. Pro řádný chod soudnictví je nutné ještě zajistit nezbytné procesní zásady činnosti soudů, k nimž bývá obvykle řazeno zejména:
a) až na výjimky soud zahajuje jednání pouze na návrh,
b) právo na zákonného soudce, které předpokládá obecná pravidla určování soudní příslušnosti a vylučuje zásahy zejm.

ze strany výkonné (ale i politické) moci,
c) neutralita soudce (nemůže být zainteresován na daném sporu),
d) rovnost (procesní) účastníků řízení,
e) veřejnost a ústnost hlavního líčení
f) v trestním procesu zákaz retroaktivity (zpětné účinnosti právního předpisu), akuzační princip (opakem byl inkviziční princip) a presumpce neviny,
g) dvojinstančnost řízení, pro nějž, musí být vytvořena vícestupňová soustava soudů.

K vnějším znakům soudní moci též patří označení soudců (talár, paruka, plaketa se státním znakem apod.) a vybavení soudní síně (státní znak, předepsané křeslo pro soudce, vyčleněný prostor pro procesní strany apod.).

I když soudnictví je třeba vnímat jako relativně ucelenou soustavu, vyvinuly se postupně vedle soudů obecných i specializované soudy, takže jsou v zásadě tři druhy soudů:
obecné, ústavní a správní.

Obecné soudnictví je historicky nejstarší, obvykle rozlišuje civilní soudnictví a trestní soudnictví. Civilní proces je dále vnitřně diferenncován, v zásadě na řízení nalézací a exekuční. Řízení nalézací se dále člení na řízení sporné a nesporné a nově jako řízení konkurzní a vyrovnávací a řízení zajišťovací. Druhem civilního řízení sui generis je rozhodčí řízení.

Trestní soudnictví řeší 2 státní funkce: právní konflikt mezi pachatelem a státem chráněným zájmem a postih kriminality.
Této vnitřní diferenciaci v zásadě též odpovídá soustava obecných soudů. Tu lze dělit jednak podle jejich specializace (soudy občanské, trestní, obchodní, pracovní, platební, pro věci sociálního pojištění apod.) a jednak podle stupňů (instancí) soudní soustavy (soudy okresní, krajské apod.). Konkrétní podoba soudní organizace má mnoho variant a je určena právním řádem daného státu. Ústavní soudnictví
Myšlenkovým pramenem ústavního soudnictví, spočívajícím na možnosti soudního přezkoumání zákonů z hlediska jejich souladu s ústavou, byl ústavní vývoj Anglie. Ústavní soudnictví v praxi však vzniklo v USA. Po teoretickém rozpracování tvůrců americké ústavy, jehož základem byla myšlenka vytvoření mechanismů, zabraňujících zneužití moci ze strany jednotlivce, skupiny, nebo i většiny, vniklo ústavní soudnictví fakticky v roce 1803 rozhodnutím Nejvyššího soudu USA ve sporu Marbury versus Madison, a to jako funkce obecných soudů. Tímto rozhodnutím byla v USA založena doktrína označována „judical self restraint“ nebo též „judicial Review“ která ve spojení s principem „check and balances“ (brzd a vyvážení) a s „case law system“ znamená možnost obecných soudů rozhodovat o protiústavnosti zákonů. Soudy sice tímto postupem mohou zákon zrušit, avšak v důsledku závaznosti soudního precedentu jej vyřadí z používání. Na evropském kontinentě se myšlenka ústavního soudnictví poprvé objevila v návrhu francouzské ústavy z roku 1795, poté se jeho prvky objevují v teoretických pracech i v návrzích jiných ústav nebo v podobě pravomocí nejvyšších soudů. V evropské praxi se však rozšířil až tzv. „rakouský model“ včleněný do rakouské a československé ústavy z roku 1920 a po druhé světové válce následovaný dalšími evropskými státy. Jeho podstatou je teze, že v případě rozhodnutí soudu o protiústavnosti jsou normativní akty zrušeny či vyhlášeny za neplatné. Soudní výrok má tedy formálně stejnou úroveň jako zákony, vládní, resp.

správní akty.

Ochrana ústavnosti může být koncipována tak, že ji má provádět:
a) orgán nesoudního typu (parlament, jeho část nebo jím zřízená komise nebo i jiný, k tomu účelu vytvořený orgán. Tento model ochrany ústavnosti je starší, dnes již používaný spíše vyjímečně (Ústavní rada ve Francii), nebo
b) orgán soudního typu.
Je-li zvolena ochrana ústavnosti orgánem soudního typu, což je dnes v podstatě pravidlem, mohou být v zásadě tři alternativy této ochrany z hlediska jejího výkonu:
a) obecnými soudy (uplatňuje se v USA), nebo
b) specializovaným, k tomu výlučně příslušným soudem patřícím do soustavy obecných soudů, přičemž je možné, aby takový soud byl v daném státě:
- jediný, nebo
- jediný a měl detašovaná pracoviště, nebo
- tvořen soustavou soudů – koncentrované ústavní soudnictví se uplatňuje v evropských státech, nebo
c) kombinací obou alternativ.
Je-li zvolena ochrana ústavnosti specializovaným soudem, může být tato ochrana prováděna:
a) preventivně, kdy soud podává závazný výklad, zda-li návrh zákona je nebo není v souladu s ústavou,
b) následně, kdy soud posuzuje ústavnost zákonů, které již byly přijaty a vyhlášeny, nebo
c) kombinací obou předchozích alternativ. Z hlediska předmětu rozhodování soudu jsou zákonodárstvím jednotlivých států stanoveny různé druhy řízení, v nichž soud rozhoduje v zásadě ve věcech, kdy:
a) rozhoduje o ústavnosti,
b) rozhoduje spor,
c) rozhoduje kompetenční konflikty,
d) rozhoduje o ústavní žalobě na vysoké ústavní činitele,
e) podává závazný výklad ústavy,
f) plní úlohu volebního soudnictví,
g) rozhoduje o protiústavnosti existence a činnosti politických stran.

Správní soudnictví je dalším prostředkem, který má v právním státě sloužit k ochraně před nezákonnými zásahy výkonné moci. Vyčlenilo se jako specializovaná soudní kontrola zákonnosti v rozhodnutích orgánů státní správy. Jeho podstatou je, že rozhodnutí správních orgánů nepřezkoumává jiný, nadřízený správní orgán, ale soud, jež není v sestavě orgánů výkonné moci. Idea správního soudnictví umožňuje soudními prostředky přezkoumat rozhodnutí orgánu státní správy z hlediska souladu se zákonem. Správní soud zpravidla rozhoduje na kasačním principu, tzn.

že rozhodnutí správního orgánu buď potvrdí nebo zruší a vrátí věc správnímu orgánu k novému rozhodnutí.

Správní soudnictví přezkoumává zákonnost (soulad se zákonem):
a) individuálních správních aktů, týkajících se fyzických i právnických osob,
b) normativních právních aktů, vydávaných orgány státní správy.
Organizačně mohou správní soudnictví vykonávat obecné soudy, nebo může fungovat v podobě jediného správního soudu pro celý stát, nebo v podobě soustavy specializovaných správních soudu, nebo je možná kombinace těchto forem.

Mezinárodní soudnictví by bylo samostatnou kapitolou, proto se zmíním jen stručně o třech dimenzích mezinárodního soudnictví, kdy existují:
1) Mezinárodní soudní dvůr se sídlem v Haagu, ustavený podle Charty OSN po druhé světové válce, tento soud řeší spory mezi státy.
2) Nově, s rozvojem mezinárodní ochrany lidských práv se fyzické osoby mohou stanoveným způsobem obrátit na:
a) Výbor pro lidská práva se sídlem v Ženevě,
b) Evropský soud pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku, který je na úrovni Rady Evropy (zřízen byl Evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950.
3) V rámci Evropské unie řeší spory, vyplývající z norem komunitárního práva, Evropský soudní dvůr se sídlem v Lucemburku.

Zvláštní kategorii mezinárodního soudnictví představují trestní tribunály pro souzení válečných zločinů a zločinů proti lidskosti (Norimberský a Tokijský po 2. světové válce, Haagský pro bývalou Jugoslávii apod.).

	Tento článok bol vytlačený zo stránky https://referaty.centrum.sk